Názory k článku Stěhujeme se. Co na to děti?

Mela jsem hruzu, jak prijme nas upjaty triletak stehovani,jakakoli zmena pro nej byla neprijemna (na jogurt musi byt ta oranzova lzicka,ale na polivku ta modra!). Ale ukazovali jsme mu fotky,jak v novem byte malujeme barevne steny,snazili jsme se ho vtahnout do naseho nadseni, i kdyz teda casu moc nebylo (porad jsme v kazde vterine resili tisice veci-dlazbu,obklady,podlahy,kuchyn,skrine,zaluzie,plotk zahradce....).Prekvapive vse dopadlo skvele,nadseny,ze ma pokoj jen pro sebe a bracha mu tam nepoleze,vic prostoru,navic zahradka...Proste povedlo se. UF.

mám čtyři děti a s nimijsem se stěhovala často ,nepřipadá my ,že by nějak extrémě trpěli ,nejvíce si myslím ,že změnu řešili úřednice na sociálním odboru ,je zajímavé ,že jsem řešila hlavně prostor pro děti ,co největší byt ,vždy jsme bydlili v jedno či dvoujpokojovém bytě s kuchynkou a až před půl rokem se my podařilo najít byt skoro 4 1 na vesnici ,jsme tu půl roku v ohromném bytě a zištuji že nás bude čekat stěhování do menšího bytečku ,ale ve velkém městě ,jsme všichni nějak ztraceni ,myslím si že stěhování lze zvládat v naprostý pohodě ,když vezmeme děti jako partáky celé akce ,podpoříte je v novém prostředí ,pomůžete jim najít příležitosti k seznámení ,a ne je vzít ssebou jak další krabici navíc ,a máte pravdu naše společnost je velmi citlivá k tématu časté stěhování i veškerým změnám

a jak bude fungovat rodina?To je taky desna situace,my jsme doma na sebe tak vazani,ze chodime vsude spolu,cela rodina,krome zamestnani,ktere jen pretrpime,abychom mohli byt zase spolu.Milujeme vzajemnost,i kdyz jsme treba doma kazdy v jinem koute,ale vime,ze jsme tam a jsme tak nesmirne stastni.Vase situace je opravdu velmi velmi tezka,my bychom sli ale jedine vsichni nebo nikdo.

Já sama jsem se v životě stěhovala několikrát - poprvé po 1. třídě asi o 200 km, nepamatuju si, že by mi to přineslo něco negativního. Podruhé a potřetí už jako dospělá od rodičů a později za manželem, tentokrát o dalších 300 km od rodného města. Během dvou měsíců mě čeká další stěhování. Rozdíl je v tom, že teď se mnou půjde syn a přesun bude "až" na Slovensko, což znamená v překladu opět dalších cca 180 km východním směrem. Vzhledem k tomu, že stěhovat se budu hlavně kvůli synovi a vhodné škole, kterou u nás nemůžeme najít, doufám, že celý přesun budu hodnotit spíš pozitivně. Syn tady u nás jako mimořádně nadané dítě stejně nemá moc kamarádů, do kolektivu nezapadá a jako "mimoň" vypadá už několik let. Na Slovensku mají s těmito dětmi podstatně více zkušeností a mají spec. třídy. Syn celou situaci okomentoval slovy: dobrý, tam budou stejný děti jako já. Je mu devět. Víc jsem na rozpacích z toho, že manžel s mladší dcerou (7) zůstane tady a my za nimi budeme jezdit jenom na víkendy. Manžel tu má svoji firmu a zaměstnance, stěhovat se v žádném případě nebude. Dcera je velký introvert, nejistá citlivka, která špatně snáší jakékoliv vybočení z denních rituálů. Jak by přežila stěhování do jiné země, si vůbec nedovedu představit.

Manžel se stěhoval jako dítě 2x a taky na to nemůže zapomenout. A hlavně na ten mírně přezíravý postoj rodičů.