Názory k článku Naučte děti prohrávat

No my u babiny a dedy presne u toho dubovyho pro dvanact jidavali, o svatcich i s modlenim, ale stejne se zavodilo, pri jidle se nesmelo mluvit a samozrejme bylo nutne vzdy vse snist a vypit. Pamatuju, ze sestrenice mivala v kapse pytlik, kam dokazala premistit vetsinu obsahu talire, pak jsme to spolu hazely do rybnika, ale kdyz ji na to prisli, tak to byla strasna afera.. Kdyz o tom premyslim, fakt dava smysl, ze moje neustale nutkani sezrat do uplneho vymeteni cokoliv kde lezi, ackoliv nemam hlad a ani vlastne chut na ten zbytek ovadly, prameni v te dobe. Asi pujdu k psychoanalytikovi :).

Tyjo, tohle delala moje babca taky a tata to dela dodnes. Taky jede jak masina, dvanact knejdlu za pet minut a podle toho vypada a ja si taky musim porad rikat "kazde sousto prezvykame desetkrat", coz mi spolehnive zpusobi leda to, ze me to jidlo zacne stvat :D. Deti jsou nastesti vsichni stouralove a stihli, ze by to fkt souviselo? Zatim jsem to prikladala faktoru kojeni :D.

S čerstvě tříletým synem zatím žádné závody v ničem nehrajeme. Akorát babička s dědečkem se ho snaží klasicky vést k rychlému jídlu tím, aby byl král. Syn to pochopil tak, že kdo dojí, je král, takže i když je třeba poslední, tak po poslední lžičce hlásí, že je král. Pexeso hrajem, ale většinou se nevydrží moc soustředit a když vyhraju já, tak to taky jen konstatuje. Zatím nemá potřebu to řešit, ale určitě to přijde.

Já si myslím, že nás jako malé děti nechávali rodiče vyhrávat. Ne vždycky, a ne nápadně, ale vyhrávaly jsme tak půl na půl s dospělákem halmu, mlýn atd. atd., takže samozřejmě dospělý nemohli hrát na plno. Vím, že jsem se jako dítě uměla radovat z výhry, ale prohra tolik nevadila, hlavně, že jsme si zahrály. Nebavilo mě nikdy vyhrát nefér a i s výrazně slabším soupeřem. Nevím jestli to byl výsledek přístupu rodičů v hrách, ale myslím, že byl vynikající.
Jo a člověče nezlob se, mezi hrama, které s námi rozehrávali rodiče vůbec nebylo. Protože v něm rozhoduje hodně náhoda a nemůže se tolik projevit kreativita, logika atd. atd. Myslím, že to opravdu není nejlepší hra pro děti.
Později jako starší jsme člověče hrávali, ale měnili jsme si různě pravidla. Hráli každý se dvěma třema domečeky, takže bylo na herní desce spousta figurek atd. apod.
Normoš nás také nebavil, jen čekat na správný hod. Takhle člověk mohl více kombinovat.

Po peti slehnutich to s litosti konstatuju jako vlastni zkusenost s ceskymi porodnicemi. Byt zticha, zasadne se s nikym nehadat, nevzbudit ani stin podezreni a v nasledne vzniklem ospalem klimatu potichu zrealizovat svuj plan. Napr.: chci, aby po porodu bylo dite se mnou, nebylo nikam odnaseno "na zahrati" event. "na pozorovani". Nic nerikam, jen drzim dite a ve chvili, kdy sestricka pravi, tak my si ho odneseme, s mirnym usmevem a pokornym hlasem odpovedet "budu ho mit radeji u sebe" a nedat. Na argumenty o promrznuti mit po ruce vlastni perinku atd atp. Rozeni v leze na zadech a proti gravitaci se da nacvicit na predporodni priprave temer k dokonalosti, je to vlastne take takova fakirska joga a vubec, ceska zena je udernice a absurdni drama take umelecky zanr :).