Naučte děti prohrávat

Kostka ukazuje čtyři body. Moc. Červená figurka nemůže jít k dalším, které čekají v domečku. A potom další pohroma! Máma hodila pětku. Její zelená figurka prošla přes označená políčka a vyhodila poslední červenou figurku. Ta musí jít nyní opět na start. Místo toho letí se stolu. A spolu s ní i ostatní figurky, kostka a hrací plocha. "Blbá hra! Pořád prohrávám! To mi děláte naschvál!" vzlyká pětiletá Michalka. Následuje křik a slzy. Máma se pokouší svoji rozzlobenou dcerku uklidnit: "Nemůžeš stále jen vyhrávat, srdíčko. Příště budeš mít štěstí určitě ty." A pedagogicky k tomu dodává: "Mnohem důležitější je, že si zahrajeme. Je úplně jedno, kdo nakonec vyhraje!" "Ale já jsem chtěla vyhrát!" křičí Michalka.

Hněv jako důkaz vysokého nasazení do hry

Aktivita, kterou jste si naplánovali pro děti na sobotní deštivé odpoledne, končí už po pár minutách. Důvodem však není to, že děti neumí prohrávat, ale to, že rodiče mají akorát tak dost jejich nebrzděných agresí souvisejících s porážkou.

To, že dítě po takovém záchvatu potrestáme, jen zvýší zklamání na obou stranách. Podle psychologických výzkumů je frustrace spouštěčem agresivity. Proto je pochopitelné, že děti při hře, ve které prohrávají, nechávají hněvu volný průběh. Podle odborníků ale rodiče nemusí mít obavy. Hněv z prohrané hry je jasným znamením vysokého nasazení, které dítě do hry investuje. Dospělí ho umí skrýt, děti však explodují. Výbuchy zlosti jim ale nemohou uškodit.

Hněv jako ohrožení existence

To, že Michalčina maminka udělala základní chybu, když chtěla svoji rozzlobenou dcerku uklidnit, se dozvěděla až později při setkání se svým známým psychologem. "Hněv musí jít ven!" dozvěděla se. Pocity dítěte je třeba přijmout, aby si mohlo svoji frustraci prožít. Namísto chlácholení Michalky ji měla máma vyzvat, aby se vykřičela a vyvztekala, jak chce a potřebuje. My dospělí si to umíme jen těžko představit, ale prohraná partie v Černém Petrovi, pexesu nebo Člověče, nezlob se není pro děti jen obyčejnou smůlou, ale skutečným ohrožením jejich existence. Je pro ně "brutální" odpovědí na otázky jako: "Kdo jsem?" a "Co dokážu?" Prohra tedy pohne sebevědomím. A kdo ho má málo, ten se cítí slabý a zranitelný. Protože malý hráč se dozví asi toto: Já jsem se tak snažil, a stejně jsem prohrál.

Pohovořit si o konfliktu

Rodiče by měli v takových situacích reagovat rozvážně, a tím zachránit situaci pro všechny účastníky. Po pár minutách, kdy zlost dosáhne "bodu varu" a začne klesat, se s dítětem dá znovu mluvit. Je možné s ním probrat jeho pocity. Např: "To ses ale hodně rozzlobil" nebo "Skoro jsi pukl vzteky" nebo "Nechci skončit hru takto" nebo "Jsem smutná, že kazíš hru svým výbušným chováním".

Kdy zbystřit pozornost?

Při takovýchto úvahách se nabízí otázka, zda nebylo vhodnější ušetřit děti popisovaných zkušeností s prohráváním. Co kdybychom hry odložili na nějakou dobu z dosahu dětí? Odpověď zní: "NE!" To, že děti jednou za čas neumí zvládnout porážku, je úplně normální. Tak jako u nás dospělých, i u dětí přitom sehrává roli více faktorů, např. momentální nálada dítěte. Třeba Katka naposledy u Černého Petra prohrála čtyřikrát po sobě a stále měla úsměv na rtech. Že by to bylo tím, že před hrou snědla kopec čokoládové zmrzliny? Ale její kamarád bral prohry stále stejně: s křikem. A buď letěly karty se stolu, nebo odmítal dále hrát a bouchal pěstmi do zdi.

Pokud děti pokaždé mlátí okolo sebe, když nevyhrají, a stále určují, co se bude hrát, příp. mění pravidla hry podle toho, jak jim to vyhovuje, měli by rodiče zbystřit pozornost.

U takových dětí jde o zjevný nedostatek sebevědomí. Protože ti, kteří si budují svoji osobnost ve smyslu "Já jsem někdo, já něco dokážu", disponují vnitřní spokojeností, která jim umožní uvolnit se a prohrát bez vzteku.

Naučit se prohrávat - věc cviku

Když se ve hře nedostaví úspěch, mají i klidné děti sklon k agresivitě. Rodiče by se neměli vzdát soutěžení. Strategie a alternativy řešení konfliktu je možné si nacvičit hravou formou. Děti pozorují a imitují chování starších sourozenců a dospělých. Otázky "Jak se těšit z vítězství?" nebo " Jak prohrávat?" možná zodpoví i prostřednictvím vzorů a příkladů.

Chvilkovým východiskem při hrách, které mohou způsobit konflikt, např. Monopoly nebo Člověče, nezlob se je vytvoření týmu. Určit si společně s tátou strategii a potom společně vyhrát posiluje pocit soudržnosti. A naopak - děti nemusí nést porážku úplně samy.

Pro školáky může být hodinu trvající hra Člověče, nezlob se, těžkým bojem, protože v této době subjektivně hodně investují: trpělivost, striktní dodržování pravidel a zdrženlivost, když jsou jiní na tahu. Komplikované hry znásobují emocionální nasazení. Několik "partiček" šachu může být pro děti stejně namáhavé jako vyučovací hodina ve škole. A když se ještě k tomu nedostaví úspěch, mají i klidné povahy sklon k agresi.

Zlost po prohrané hře může stupňovat i nedostatek koncentrace, přetěžování nebo naopak nevytíženost. Důležité je vybírat hry přiměřené věku. Dítě je motivované především tehdy, když jsou nároky na hru o něco vyšší než jeho schopnosti. Nejmladší děti milují jednoduché hry, které se často opakují.

Všeobecně platí: Dítě by mělo mít takové schopnosti, aby mohlo vlastním přičiněním porazit ostatní účastníky hry, a to i ty starší.

Necháme ho raději vyhrát?

Nechávat děti vyhrávat, abychom se vyhnuli záchvatům vzteku, není dobrá cesta. Když mají pocit, že mohou být úspěšné jen díky cizí pomoci, začnou se brzy nudit. Úspěch získaný podvodem není vítězstvím. Důležitější je dítěti vysvětlit, že porážky jsou podnětem a předpokladem pro další vítězství, protože lidé se učí nejlépe ze svých chyb. Dalším krokem může být zařadit do volnočasových aktivit mimo stolní hry, při kterých jde skutečně o konkurenční boj, i hry pohybové, hry v kruhu nebo hry se stavebnicemi. Kdo umí snést frustraci z toho, že se např. sesula vlastnoručně postavená věž, ten je dobře vyzbrojený i pro hry, při kterých jde o vítězství.

Několik tipů, jak ulehčit život těm, co těžko prohrávají

• povolit hněv: čím více se dítě cítí pochopené, tím dříve se uklidní
• agresívní hry, ve kterých jde o vyhazování, nehrát příliš často
• častěji si zanadávat na hrací figurky
• spoluhráče poprosit o pochopení dětí, které nesnesou prohru: frustrující pocit zná každý z nás
• pochválit i za prohru, když se hráč choval férově
• případně zvolit jednodušší pravidla

Článek je ze srpnového čísla časopisu Máma a já. Obsah čísla najdete zde.

Získejte předplatné i dárek z MÁMA a já! Objednejte si v období od 25. července do 24. srpna 2008 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a získejte automaticky dáreček - kousátko jablko od The first years. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.