| lenka | •
 |
(12.8.2008 8:47:23)
U nas se hraje stylem (prozatim) ze se nevyhazujeme, ale muzeme stat vedle sebe.
Mladsi sotva dopocita do 6ti  .
Ale ted nekde pochytili, ze se muze vyhazovat a zacinaji hrat opravdicky - zatim dobry
Zavodeni v behu a na kolech dopada tak, ze do vyhral - je vitez
a kdo prohral je smrdutej kojot (mam pocit, ze spis soutezi o titul kojota, nez o viteze)
|
| Barča, 2kluci | •
|
(12.8.2008 9:17:37)
No můj mladší syn vůbec neumí prohrávat. Doma ho necháme prostě vyřvat - nenechávám ho schválně vyhrát s odůvodněním, že prohrávat se musí taky naučit. Zádrhel byl na školní besídce v první třídě, když se umístil jako druhý v nějaké soutěži a nevyhrál, normálně posbíral cukroví co donesl na občerstvení a prohlásil, že když nevyhrál tak jim nic nedá. Po chvíli se uklidnil a cukroví zase nabídl, ale paní učitelka byla celkem v šoku. Reagovala i tak v klidu, nezesměšňovala ho - že by se mu někdo smál, prostě mu řekla, až se uklidní ať se opět zapojí a že by byla škoda, kdyby děti neochutnaly to jeho cukroví a bylo to. V současnosti už je to celkem v pohodě, ikdyž někdy se mu trošku klepe brada, ale ustojí to.
|
| .Žaba | 
|
(12.8.2008 9:43:44)
No neviem, ja to neberiem až tak absolútne. So starším (4r) hrávame pexeso, a tam ho občas nechám vyhrať, občas prehrať. Asi tak pol na pol. Ak by som hrala "naplno", nevyhral by nikdy, a to mi nepripadá ako veľmi motivujúce. Prehra nesie statočne, akurát skonštatuje, že som vyhrala ja (dobre sa pri tom trénujú počty ), takže si myslím, že sme zvolili správny postup.
|
| Barča, 2kluci | •
|
(12.8.2008 10:20:27)
Ono také záleží na povaze toho dítěte. Se starším jsme tyhle "problémy" nikdy neměli, mrzelo ho to, ale podali jsme si po hře ruce a byl klid. Mladší je úplně jiný. Když byl malý tak jsem ho také nechávala někdy vyhrát, ale nyní ho nechám vyhrát jen když hrajeme někdy dámu a potom, když se snažíme naučit šachy.
|
| .Žaba |
|
(12.8.2008 12:46:31)
Ano, zrejme to bude dosť individuálne. Len ma prekvapila tá jednoznačnosť (aj v článku), že sa dieťa nemá nikdy nechať vyhrať...
|
| Barča, 2kluci | •
|
(12.8.2008 14:52:54)
Tak to jsi mě špatně pochopila, jen mému synovi bude už 9let (tomu mladšímu). Když jsme začínali s pexesem, člověče nezlob se, černým petrem apod. když byl malý tak jsem ho taky nechávala vyhrát - tedy né vždycky, ale většinou. Jenže ty "scény" u prohry nepřestávaly tak jsem "přitvrdila" a on mi řekl, že prostě je dítě, které prohrávat neumí - má co chtěl musí se to naučit.
|
|
|
|
|
| Hanka 75 | 
|
(12.8.2008 19:02:54)
Já si myslím, že nás jako malé děti nechávali rodiče vyhrávat. Ne vždycky, a ne nápadně, ale vyhrávaly jsme tak půl na půl s dospělákem halmu, mlýn atd. atd., takže samozřejmě dospělý nemohli hrát na plno. Vím, že jsem se jako dítě uměla radovat z výhry, ale prohra tolik nevadila, hlavně, že jsme si zahrály. Nebavilo mě nikdy vyhrát nefér a i s výrazně slabším soupeřem. Nevím jestli to byl výsledek přístupu rodičů v hrách, ale myslím, že byl vynikající.
Jo a člověče nezlob se, mezi hrama, které s námi rozehrávali rodiče vůbec nebylo. Protože v něm rozhoduje hodně náhoda a nemůže se tolik projevit kreativita, logika atd. atd. Myslím, že to opravdu není nejlepší hra pro děti.
Později jako starší jsme člověče hrávali, ale měnili jsme si různě pravidla. Hráli každý se dvěma třema domečeky, takže bylo na herní desce spousta figurek atd. apod.
Normoš nás také nebavil, jen čekat na správný hod. Takhle člověk mohl více kombinovat.
|
| Mili+2 | 
|
(13.8.2008 14:40:29)
Mne nenechavali vyhravat a jecela jsem u toho jako jezinka, a dodnes nerada prohravam. Brachovi to zase bylo sumafu, a dodnes zustal mouchy sezerte mne. Ono asi zalezi na povaze...
|
|
| Mili+2 |
|
(13.8.2008 14:41:05)
Mne nenechavali vyhravat a jecela jsem u toho jako jezinka, a dodnes nerada prohravam. Brachovi to zase bylo sumafu, a dodnes zustal mouchy sezerte mne. Ono asi zalezi na povaze...
|
| Hanka 75 |
|
(15.8.2008 18:27:25)
Uričtě ano, jsou děti od přírody soutěživé, zaměřené na výsledek, na výhru... lidé, kterým jde spíše o proces, zahrát si...
Přiznám se ale, že nenechávat vyhrávat dítě bych ani neuměla. Nemyslím tím pořád, to v žádném případě (pak by narazil, až by hrál s jiným dětmi nebo dospělými), ale nechat ho vyhrát, tak aby ho to také bavilo. Mě by to asi nebavilo hrát a zákonitě vždycky-protože dospělý je vždycky lepší (kromě pexesa) prohrát.
Já dodnes nerada hraju šachy a možná, možná je to i proto, že je se mnou hrál příburný, co mě jako dítě nikdy vyhrát nenechal. Doteď si při hraní šachů (většinou prohraju, nehraju je moc) připadám jak blbec. Možná je to proto, že mi nejdou, ale tak trochu se domnívám, že to je pocit z dětství. U ničeho jiného tenhle pocit, byť mi to nejde nemám.
|
|
| Hanka 75 |
|
(15.8.2008 18:28:00)
Uričtě ano, jsou děti od přírody soutěživé, zaměřené na výsledek, na výhru... lidé, kterým jde spíše o proces, zahrát si...
Přiznám se ale, že nenechávat vyhrávat dítě bych ani neuměla. Nemyslím tím pořád, to v žádném případě (pak by narazil, až by hrál s jiným dětmi nebo dospělými), ale nechat ho vyhrát, tak aby ho to také bavilo. Mě by to asi nebavilo hrát a zákonitě vždycky-protože dospělý je vždycky lepší (kromě pexesa) prohrát.
Já dodnes nerada hraju šachy a možná, možná je to i proto, že je se mnou hrál příburný, co mě jako dítě nikdy vyhrát nenechal. Doteď si při hraní šachů (většinou prohraju, nehraju je moc) připadám jak blbec. Možná je to proto, že mi nejdou, ale tak trochu se domnívám, že to je pocit z dětství. U ničeho jiného tenhle pocit, byť mi to nejde nemám.
|
|
| Hanka 75 |
|
(15.8.2008 18:28:00)
Uričtě ano, jsou děti od přírody soutěživé, zaměřené na výsledek, na výhru... lidé, kterým jde spíše o proces, zahrát si...
Přiznám se ale, že nenechávat vyhrávat dítě bych ani neuměla. Nemyslím tím pořád, to v žádném případě (pak by narazil, až by hrál s jiným dětmi nebo dospělými), ale nechat ho vyhrát, tak aby ho to také bavilo. Mě by to asi nebavilo hrát a zákonitě vždycky-protože dospělý je vždycky lepší (kromě pexesa) prohrát.
Já dodnes nerada hraju šachy a možná, možná je to i proto, že je se mnou hrál příburný, co mě jako dítě nikdy vyhrát nenechal. Doteď si při hraní šachů (většinou prohraju, nehraju je moc) připadám jak blbec. Možná je to proto, že mi nejdou, ale tak trochu se domnívám, že to je pocit z dětství. U ničeho jiného tenhle pocit, byť mi to nejde nemám.
|
| Teraza Horáková |
|
(15.8.2008 19:23:19)
Hanko, divila by ses..... naše děti nebyly lepší v 6-ti letech v Carcassone, Osadnících z Katanu, ale pomalu mne ve svých 9-ti dohánějí.
Ale, mají rozhodně lepší krátkodobou paměť na obrázky, tudíž nás zcela suveréně "zmastí" v Pexesu, i na Prší jsou velmi dobří.
Pravda, už nejsou žádná miminka, zvláště jednoho každá prohra děsně štvala, ale i to jsme je kolem 4 let začínali učit.
Výhoda byla, že jsou dvojčata a ono zlobit se na bráchu, že vyhrál, je složitější než zlobit se na nás....
A jeden z nich vyhrát prostě MUSÍ ))
|
|
|
|
|
|
|
.No na závodech se pak ukázalo jak holčička na tom je bohužel to už tatínek neovlivnil
Já se jenom bojím, že budu mít se svými vyhraněnými názory při současném baby-boomu stejně peška. No co, ještě tu je varianta B - upozorním je, že pokud mě budou štvát, zalezu do kouta a za nevraživého vrčení pojdu... 
V její náručí
Rekonstrukce husitské bitvyJičín 
Orchestr na dotek – ZápadPraha 1 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Rekonstrukce husitské bitvy
Orchestr na dotek – Západ
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)