Názory k článku Rodiče jsou vždycky hrozní

Pochválím ho za to, že se uklidnil. Pak se mu samozřejmě snažím všechno vysvětlit i s tím, že špatný není on sám, ale některé jeho reakce.

To je právě na rodičích, aby posoudili, jaký trest dítěti skutečně vadí - většina snad své děti alespoň trochu zná.

Je zcela zbytečné dát dítěti domácí vězení, když stejně celé dny sedí doma u PC, stejně jako je zbytečné zakazovat PC dítěti, které ho zapíná jen když je nemocné a nemůže chodit ven.

mám podobnou zkušenost. Doma mě nutili jíst i jídla, která mi nechutnala, seděla jsem nat tím třebas hodinu nebo dokud se mamka nenaštvala a násilím mi nenacpala plnou pusu - potom jsem obvykle okamžitě zvracela a dostala za to ještě na zadek, protože to prý dělám schválně.

Děti do jídla nenutím, pokud jim něco nechutná, tak jim to nevnucuju, ale pokud nesní připravené jídlo, tak do dalšího chodu mají k dispozici pouze chleba s máslem.

Jsem maminkou skoro 9 leté holčičky a už od jejích školkových let se potýkám u některých lidí s nepochopením našeho stylu výchovy. jde mi o to, aby naše dítě bylo hodně chváleno (samozřejmě je-li za co) a minimálně trestáno. Aby se snažilo pro sebe a pro dobrý pocit a naopak se naučilo nést důsledky svého jednání. Dokud chodila do školky, jako odměna stačil obrázek, výlet, lízátko, ale hlavně, a to platí pořád, pochvala, úsměv, povzbuzení.
Dodneška je nejvíc zkroušená, když se na ní zlobíme, když jí domlouváme. naproti tomu plácnutí, ne-li výprask (ano, i ten si vinou mých zničených nervů občas užila ) vedl většinou k tomu, že se zatvrdila.
ˇJakmile začala chodit do školy, zavedli jsme odměňovací hru. Nedáváme našemu dítěti kapesné, protože díky babičkám má téměř pravidelný a řekla bych že naprosto dostačující přísun financí. Sama si našetří na něco, co si moc přeje a naštěstí si nechá vymluvit vyložené blbinky, jako např. plyšáka číslo 153 a podobně. Takže pravidelnou odměnou ze strany rodičů je nákup časopisu Čtyřlístek, občasné kino, výlety, koupání. Prostě takové věci, ktré si užívá většina dětí a které by snad ani nemusely vnímat jako odměny, ale prostě jen krásné dětství.
Naše odměňovací soutěž spočívá v něčem jiném. Na skříni nám visí plánek, na každý školní rok jiný. Např. letos to byl obrázek Pipi Dlouhé Punčochy a její lodi. Od Pipi k lodi vedla cesta z bílých koleček. Za odměnu si mohla Eliška kolečko vybarvit a když měla cestu hotovou, dostala odměnu - knížku se samolepkami. Jako body se dá určit cokoli. U nás např. vydatná víkendová pomoc v kuchyni, 5 jedniček ve škole, celotýdenní úklid svého pokoje a další mimořádně úspěšné věci. Pokud byl v týdnu nějaký průšvih, bohužel smazal týdenní úspěchy a bylo po kolečku. U 8 letého dítěte ty týdenní intervaly jsou jen tak tak.
Samozřejmě na průšvih taky následovala řádná domluva, ale to byl povětšinou jediný a podle mě dostačující trest. Samozřejmě záleží na tom, co dítě provede. Rozbije-li nebo zničí něco sobě, je dostatečným trestem domluva a samotná ztráta věci. Pokud rozbije něco jinému, samozřejmě musí následovat ještě omluva a úhrada škody. A naprosto největší tresty u nás doma jsou za lhaní. Tam jsem schopna sáhnout ještě k jednomu velmi účinnému trestu, a to je zákaz víkendových pohádek.
Ale niky neuzavíráme prohřešek jen tak trestem. Vždycky s dcerou mluvíme a snažíme se přijít na kloub tomu, proč třeba lhala. Proč udělala to, co udělala.
Většinou to má prostý důvod. Strach, potřebu se předvést nebo jen prostou neopatrnost.
myslím, že děti nejsou od přírody zlé. jen zkrátka hledají ty cesty, kudy a kam až mohou. A je jen na nás, jakou cestu jim vytyčíme.
Naproti tomu není dobré kázat vodu a pít víno. Děti nejsou hloué a ví, že i my, dospělí, děláme chyby. A kolikrát nám je odpustí snáz než my jim.
Pak se mi na otázku "Proč jsi mi, prosím tě, neřekla rovnou pravdu" dostane třeba této odpovědi "Víš mami, kdybych ti měla vždycky říkat pravdu a to, co si myslím, byla bych nejspíš už třikrát mrtvá. A ty by ses zbytečně rozčilovala. Já přece vím, že to, co jsem udělala, nebylo hezký".

Z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, když se dítě nutí do jídla. Jako dítě jsem také skoro nic nejedla, žádné jídlo se neobešlo bez scény. Maminka se vždycky rozčílila, dostala jsem vynadáno, u stolu jsem seděla třeba hodinu(vždy mi řekla - dokud to nesníš, tak od stolu nepůjdeš) a stejně to nebylo nic platné,pouze to u mne vyvolávalo ještě větší odpor k jídlu. Byly to pro mne hrozné zážitky na které nikdy nezapomenu. Tenkrát jsem si řekla, že nikdy žádné dítě do jídla nutit nebudu. Jsem dětská sestra a když jsem pracovala v nemocnici a některé z dětí nechtělo jíst, prostě jsem ho nenutila. Praktikuji to i u syna. Když nechce jíst, do jídla ho nenutím. Pokaždé mu řekne, že když nechce ať nejí.