Názory k článku Jsem macecha

Já jsem měla asi velkou výhodu v tom, že jsem se s biomatkou nikdy nestýkala - až na pár příležitostných potkání. Můj muž s ní vůbec neudržoval vztah, problémy řešili jen telefonicky. Možná se vám to zdá trochu nespravedlvé a říkáte si - nechal ji v tom plácat samotnou - což je svým způsobem pravda, ale kromě toho, že bydlíme 150 km daleko, tak se s ní nechtěl osobně stýkat, aby neocházelo právě ke sporům a hádkám, nerozešli se moc dobře. Vždycky jsem se snažila chápat její postoj, to, že asi nenese moc dobře, když její děti o mně doma mluví (hlavně mladší byl taková upřímná slepičí prdelka) a podle toho asi reagovala. Nechtěla jsem, aby měla pocit, že jí chci děti brát. Ale tahle situace je vždycky těžká a je úplně jedno, kdo rozpad manželství způsobil, vždycky mají podle mě vinu oba.
Navíc musím říct - což je docela legrační - že moje vlastní sestra je rozvedená a s druhou ženou svého ex nemá moc dobrý vtahy a vždycky na ní nadává - stylem co si myslí kráva....a já jí to vždycky vymlouvám, protože to znám z té druhé strany. A byly bysme schopné se pohádat.
Takže pokud skřípe tvůj vztah s biomatkou, netrvej na kontaktu s ní, snaž se mu spíš vyhýbat, ať se nedostaneš do nechtěného konfliktu. Ona ti možná ubližuje záměrně, chce ti to znepříjemnit. Nedej se, není to navždy, kluk jednou vyroste a pak si bude moct vybrat sám - a nemusí to být nutně až po 18. A taky si pak udělá vlastní obrázek a může se spousta věcí sama vyřešit nebo změnit

Ahoj,
když jsem poznala svého muže, měli jeho synové 7 a 12 let. Můj muž byl v té době už 1,5 roku rozvedený a já nebyla příčinou jeho rozvodu. Přesto tomu staršímu taky chvíli trvalo, než přijal fakt, že táta se s mámou už dohromady nedají, a jeho ex mě taky pěkně shazovala před dětmi. Kluky jsem ale vídala jen o víkendech v obvyklých intervalech 1x za 14 dní, takže to bylo určitě jednodušší, než tvůj případ. Od začátku jsem byla rozhodnutá do jejich výchovy nezasahovat a nemluvit, být spíš kámoška než náhradní matka. Dělala jsem s nimi blbiny, brala je na koupaliště, na zmrzlinu. Jejich matku jsem naprosto respektovala a vždycky jsem se kluků ptala, jestli by se to líbilo mamince, když po mně něco chtěli. Snažila jsem se dělat nárazník mezi nimi a tatínkem, který se o víkendech snažil ve výchově dohnat to, co v týdnu nestíhal. Vždycky jsem pro ně byla maceška, nikdy mi neřekli, že jsem macecha. Nedávala jsem před nimi najevo, jak se mě jednání jejich matky dotýká a vždyky jsem ji omlouvala. Postupně se interval společných víkendů prodlužoval, podle toho, jak na nás kluci měli čas. Přišla na svět moje dcerka a oni ji přijali za mladší ségru bez výhrad a s nadšením, věkový rozdíl je 17 a 12 let. Brali ji s sebou na pouť, na procházku, byli skvělé chůvy. Dnes jsou dospělí, mají 24 a 19 let a často volají, jestli se můžou stavit na kus řeči, rádi nás vidí a vyhledávají nás. Za pár měsíců přibyde další sourozenec a kluci už se těší, až vyrazí s kočárkem. Miluju je skoro jako vlastní děti i když jsou to rošťáci a občas trochu vyvádějí, teď v dospělosti paradoxně víc než v pubertě.
Každopádně doporučuji spíš přátelský přístup, být takový trochu spojenec a v žádném případě se nenechat odradit. Držím palečky, uteče to jako voda a až bude dospělý, vrátí se ti to, co do toho vztahu teď investuješ.

Zdravím ! Neodolala jsem a přidávám svoji zkušenost s "macešstvím". Problémy, které řešíme u nás, se ale na rozdíl od ostatních příspěvků, týkají spíše nevlastního syna (13 let), než jeho biologické matky. Začnu ale od ní. Dojednala si porod císařským řezem, protože se bála porodní bolesti, záměrně nekojila, aby mohla své dítě dávat co nejdříve příbuzným na hlídání, nikdy se s ním nemazlila ani si s ním nehrála (pokud u toho neměla obecenstvo, před kterým bylo podle ní správné to alespoň nahrát). Doma bordel, špína, věčný řev a urážky. Manžel není v žádném případě bačkora, ale vydržel s ní 10 let, aby alespoň v mezích svých možností dal dítěti to, co mu nebyla schopna dát vlastní matka. Nicméně chlap mateřskou lásku nenahradí, nežili jako rodina, nikam např. společně nejezdili, manžel býval raději dlouho v práci, věnoval se koníčkům a doma raději pobýval co nejméně. Když jsme se poznali, našel konečně odvahu odejít, rozvést se a následně se mnou založit novou rodinu. Rok žil "malý" u matky, pak na jeho vlastní přání začal bydlet u nás. Dokud u nás trávil jen víkendy, bylo vše v pořádku, některé věci jsem si asi ani neuvědomovala, některé jsem přehlížela. Měli jsme spolu moc hezký vztah a připadalo mi přirozené, že pokud chce být s námi a vlastní matka na něj celý ten uplynulý rok opravdu z vysoka ..., není důvod mu to neumožnit. Musím říct, že jsem se na to těšila, chtěla jsem mu dát alespon to, co budu schopna, měla jsem ho opravdu ráda jako syna člověka, kterého moc miluju. Z dnešního pohledu ( je s námi 2 roky) toho rozhodnutí ale spíše hodně lituju. Od jeho příchodu se totiž nezabýváme téměř ničím jiným, než řešením jeho problémů ve škole, poznámky, třídní i ředitelské důtky, odmlouvání, neustálé lhaní, podvádění, nepořádek, povrchnost, lenost, ... Vím, že za mnohé věci vlastně nemůže, vesměs je to důsledek předchozí výchovy a nedostatku lásky ze strany jeho biologické matky. On není ve své podstatě zlý, ale má takové vlastnosti, že se s ním prostě nedá vydržet. Často si sama říkám, jestli nejsem zaujatá, ale problém je, že stejný pocit z něj mají všichni, kdo ho blíže poznají - učitelé, spolužáci, i příbuzní, ... Prostě sobec, frajer, lenoch, vyčůránek, rozmazlený fracek. Zkusili jsme to s ním po dobrém i po zlém, rozebrali to s ním i sami ze všech stran. Zkusili jsme i několik psychologů. Všechno úplně bezvýsledně. Ještě musím dodat, že byl od malička materiálně rozmazlován dědečky a babičkami. Nikdy se nemusel o nic snažit, všechno dostal zadarmo. Manžel vedl i s tímto neustálý marný boj a ačkoli jsem tomu moc nevěřila, praxe je opravdu taková, že příbuzní vesměs odkývají, že mu už nic nekoupí a klidně hned následující den se u nás objeví např. nový digitální foťák od dědy ... Biomatka ho zpět nechce, ačkoli tvrdí opak. Zájem projevuje tak, že ho cca 1x za měsíc vezme k někomu na návštěvu (aby vypadala, že se stará) a pak ho zase hodně rychle vrátí. Čekám, že se na mne sesypete, že dítě není pejsek, aby se vrátilo, když neposlouchá. Souhlasím - není a ani ten pejsek by se neměl vracet. Jenže jak z toho ven ? Přišla jsem k tomu jak slepý k houslím a ten, kdo za to v podstatě může nejvíce a měl by se tedy snažit leccos napravit, se směje. Já vím, byli na to dva a manžel byl ten, kdo mu vybral takovouhle matku (slova psycholožky) ... Jenže upřímně - chlap ve 20 si asi nevybírá přítelkyni primárně podle toho, jakou bude případně matkou. Prožil si s ní 10 let martiria, jsem opravdu přesvědčena, že dělal a dělá v rámci možností maximum a ted, když konečně všechno funguje a mohl by začít znova, ničí mu "hřích mládí" i novou rodinu... Poradíte ?

Zdravím ! Neodolala jsem a přidávám svoji zkušenost s "macešstvím". Problémy, které řešíme u nás, se ale na rozdíl od ostatních příspěvků, týkají spíše nevlastního syna (13 let), než jeho biologické matky. Začnu ale od ní. Dojednala si porod císařským řezem, protože se bála porodní bolesti, záměrně nekojila, aby mohla své dítě dávat co nejdříve příbuzným na hlídání, nikdy se s ním nemazlila ani si s ním nehrála (pokud u toho neměla obecenstvo, před kterým bylo podle ní správné to alespoň nahrát). Doma bordel, špína, věčný řev a urážky. Manžel není v žádném případě bačkora, ale vydržel s ní 10 let, aby alespoň v mezích svých možností dal dítěti to, co mu nebyla schopna dát vlastní matka. Nicméně chlap mateřskou lásku nenahradí, nežili jako rodina, nikam např. společně nejezdili, manžel býval raději dlouho v práci, věnoval se koníčkům a doma raději pobýval co nejméně. Když jsme se poznali, našel konečně odvahu odejít, rozvést se a následně se mnou založit novou rodinu. Rok žil "malý" u matky, pak na jeho vlastní přání začal bydlet u nás. Dokud u nás trávil jen víkendy, bylo vše v pořádku, některé věci jsem si asi ani neuvědomovala, některé jsem přehlížela. Měli jsme spolu moc hezký vztah a připadalo mi přirozené, že pokud chce být s námi a vlastní matka na něj celý ten uplynulý rok opravdu z vysoka ..., není důvod mu to neumožnit. Musím říct, že jsem se na to těšila, chtěla jsem mu dát alespon to, co budu schopna, měla jsem ho opravdu ráda jako syna člověka, kterého moc miluju. Z dnešního pohledu ( je s námi 2 roky) toho rozhodnutí ale spíše hodně lituju. Od jeho příchodu se totiž nezabýváme téměř ničím jiným, než řešením jeho problémů ve škole, poznámky, třídní i ředitelské důtky, odmlouvání, neustálé lhaní, podvádění, nepořádek, povrchnost, lenost, ... Vím, že za mnohé věci vlastně nemůže, vesměs je to důsledek předchozí výchovy a nedostatku lásky ze strany jeho biologické matky. On není ve své podstatě zlý, ale má takové vlastnosti, že se s ním prostě nedá vydržet. Často si sama říkám, jestli nejsem zaujatá, ale problém je, že stejný pocit z něj mají všichni, kdo ho blíže poznají - učitelé, spolužáci, i příbuzní, ... Prostě sobec, frajer, lenoch, vyčůránek, rozmazlený fracek. Zkusili jsme to s ním po dobrém i po zlém, rozebrali to s ním i sami ze všech stran. Zkusili jsme i několik psychologů. Všechno úplně bezvýsledně. Ještě musím dodat, že byl od malička materiálně rozmazlován dědečky a babičkami. Nikdy se nemusel o nic snažit, všechno dostal zadarmo. Manžel vedl i s tímto neustálý marný boj a ačkoli jsem tomu moc nevěřila, praxe je opravdu taková, že příbuzní vesměs odkývají, že mu už nic nekoupí a klidně hned následující den se u nás objeví např. nový digitální foťák od dědy ... Biomatka ho zpět nechce, ačkoli tvrdí opak. Zájem projevuje tak, že ho cca 1x za měsíc vezme k někomu na návštěvu (aby vypadala, že se stará) a pak ho zase hodně rychle vrátí. Čekám, že se na mne sesypete, že dítě není pejsek, aby se vrátilo, když neposlouchá. Souhlasím - není a ani ten pejsek by se neměl vracet. Jenže jak z toho ven ? Přišla jsem k tomu jak slepý k houslím a ten, kdo za to v podstatě může nejvíce a měl by se tedy snažit leccos napravit, se směje. Já vím, byli na to dva a manžel byl ten, kdo mu vybral takovouhle matku (slova psycholožky) ... Jenže upřímně - chlap ve 20 si asi nevybírá přítelkyni primárně podle toho, jakou bude případně matkou. Prožil si s ní 10 let martiria, jsem opravdu přesvědčena, že dělal a dělá v rámci možností maximum a ted, když konečně všechno funguje a mohl by začít znova, ničí mu "hřích mládí" i novou rodinu... Poradíte ?

Dobrý den,
Jsem "macecha" 2 holčiček,12 a 5 r.,s jejich tatínkem žiju 4 roky. U nás je situace opět o něco složitější-nevlastní dcery mají 2 matky.S tou první si rozumíme skvěle,navštěvujeme se,blahopřejeme si k svátku ,narozeninám,komunikujeme spolu.S druhou maminkou,kamarátky nejsme,a myslím si,že po tom ani jedna z nás netouží.I když počátky byli krušné,a i když spolu já a maminka č.2. vlastně nemluvíme,myslím,že se snažíme vzájemně se respektovat.Je pravda ,že se to děje skrze mého muže,ale i vzájemnou akceptaci a respekt považuji za velký krok vpřed.Obě holky mně mají/troufám si říct/ moc rády,a já je také,máme hezký,kamarátsky vztah,mluvím s nimi o jejich mamkách,když na ně přijde řeč,samozřejmě vždy v dobrém,i když se vším na 100% nesouhlasím.Ale vím ,že nejsem jejich máma,a že do výchovy přiliž zasahovat nemůžu,tak si aspoň snažím vypěstovat s nimi hezký vztah a doufám,že jednou,až budou mít holky "svou hlavu",rozhodnout se samé,s kterým názorem souhlasit a s kterým ne.A hlavně se svým přístupem k nim snažím děvčatům vštěpit,že život není černobílý,že ani já,ani jejich mámy nejsou jenom dobré,nebo jenom zlé,že na jednu věc existuje více správných názorů a náhledů,a že každý má právo si vybrat.Až k tomu,přirozeně dospěje.
Snad tím,že jejich mámám dcery neodebírám,i obě matky chápou,že pro nich nechci být konkurence,a možná i proto,nejsou ty holky vychovávané proti mně.Aspoň jsem to z jejich chování nikdy nezaznamenala.Co si, hlavně u mámy č. 2,hodně cením.
Vše ohledně dcer-návštěvy,výlety,prázdniny,školu,školku,atd. domlouvá s jejich matkami můj manžel,vše pak přebereme,a když se na všem shodnem,resp. uděláme - já i muž , nějaké ty kompromisi,dohodne se vše s jejich matkami.Zní to komplikovaně,a někdy si vše vyžaduje značnou dávku trpělivosti,kompromisů,a síly ,ale myslím,že je to pořád o něco lepší.Myslím si,že všichni tak nějak chápeme/někdy možná víc,někdy míň/,že všichni máme v těch zamotaných vztazích nejen povinnosti ale i práva,a že každému z nás/včetně mně/ leží na srdci spokojnost těch dvou dětí.
Nevím jak se situace zmnění,když k tomu přibudne i naše společné ditě,bojím se že děvčata budou hodně žárlit,ale to je už jiný příběh.Žárlí taky na sebe,raději jsou u nás každá sama-tak se jim věnujeme přirozeně naplno.Ale i ony se musí naučit,že mají jedna druhou,že se musí vzájemně respektovat,a snad se jednou budou i mít rády.Zatím je to o kokurenci,my to řešíme hlavně spravedlností-v sladkostech,v dárkách,v času,atd.
I když to není jednoduché a dává to vše zabrat,mám svůj život ráda taký jaký je.Nebylo tomu tak vždycky,vše,nebo téměř vše, krásné ,mně potkalo až s mojím nynějším manželem.Máme krásny vztah,i s jeho dětmi,a jsem za to vděčná .Chápu,že ne každý může vidět mou situaci takhle,hlavně ne ty,kterí mně neznají,ale když se člověku stanou smutné věci,dívá se na svět jinak.Váží si to co má,mnohem víc.A tak je to i u mně.
Takže jenom drobná rada pisatelce původního článku-nesnaž se být kamarátkou tam,kde to nejde,nelám vše přes koleno.Nech věci být jak jsou,když je měnit nejde.A snaž se těšit z toho co máš-fajn muže,fajn dítě-i když nevlastní.Na vztahy s jeho matkou se vykašli.Hlavně si chráň své teritorium,své zásady,a urči mantinely i pro muže,i pro dítě i pro ní-t.j. co ještě si ochotna tolerovat,a co už ne.Až když budeš spokojená ty sama ,můžeš začat budovat spokojenost i ve vztazích kolem tebe.Já to zvládam tímto přístupem,a zatím,klepu si na čelo,je to fajn.

Hodně štěstí,Ariel