Názory k článku Otázky kolem adopce (které vážně nesnáším)

Tak u doktorů se s tím setkávám běžně a je to opravdu hloupé i před dětmi. Nejhorší je, že trvalo více než 3 roky než jsme pokročili a kluk získal naše přijmení. Dnes holka ...je to složité a tak se já jmenuji jinak a holčička taky. A sestry, které jsou mnohdy "chytřejší" než lékař mě oslovují jejím příjmením i opakovaně a to už se dost ozývám. První věta vždy je v dokumentaci, jak se jmenuji já, jak dítě, a že jsem pěstounka. "Důležitá" sestra si to přečte a vzápětí mi řekne příjmením dítěte.Pak se zeptá např. na neštovice a když po pravdě odpovím, že nevím (u nás je neměl, zpráva z domova neúplná, o původní rodině raději nemluvit...máme dítě, kde biol. rodiče byli trestání za neposkytnutí pomoci, zanedbání povinné péče a týrání svěřené osoby a k lékaři vůbec nechodili) tak mě "seřve" jak to, že nevím jestli měl neštovice. Jinak máme romské a poloromské dítě. U některých trapných lidí je běžná otázka, proč jsme si vybrali je.

já sama jsem vyrostle v pěstounské rodině a ještě k tomu neznám svého otce, takže vím, jak mohou být někteří lidé zabednění. děti jsou děti, ať jsou naše nebo cizí, člověk by je měl mít rád protojací jsou a ne proto z čeho jsou "složeny".

Milá Katko(?), možná jsem svůj prvotní příspěvek napsala vlastně s tím, abych vám dodala trpělivost nad dotazy lidí - souhlasím, že když to máte poslouchat pořád, už to člověku vážně může lézt na nervy. Ale ti tazatelé nevědí, od kolika dalších lidí už jste to slyšela, a tak je to mnohdy prostě to první, co každého napadne. Je jasné, že ani u "bio" dětí si nemůžeme být jistí, co nám z nich vyroste a co nás s nimi potká - jen u dětí s neznámými geny může být ta nejistota přece jen trochu větší. Víte, manžel je novinář a mnohdy na různé akce chodím s ním - ale do kojeňáku už raději ne! Jednak proto, že jsem byla svědkyní pro mě nepříliš laskavého chování "tet" ke svěřeným dětem a jednak proto, že mě drásá je tam tak nechat - potom musí můj rozum mohutně okřikovat mé srdce. Takže to uzavřu - já mám děti tři, dvě už dospělé, žádná procházka růžovou zahradou to s nimi tedy nebyla, ač jsou "bio"...kdybych nechala volný průchod svému srdci, možná bych si nosila z těch návštěv děti jako štěnata z útulku (máme dva "pséky"- i když to samozřejmě není tak jednoduché, ale když dám průchod rozumu, potom platí to, co jsem řekla dříve. Nicméně lépe je mít srdce a rozum v rovnováze a já samozřejmě přeji všem adoptivním rodičům mnoho štěstí a sil k bezpodmínečné lásce, kterou všichni potřebujeme a tyto děti nejvíce.

Omlouvám se, za úplně nesmyslný příspěvek, i když vůbec nechápu, jak se nad mým starým příspěvkem mohl objevit název zcela jiného příspěvku a ještě z jiné diskuse... Někdy toho "počítačového šotka" fakt nechápu.

Dobrý den,
tu otázku č.2 si myslím klade každý(nebo určitě jeho rodina a třeba vůbec ne ve zlém), kdo uvažuje o adopci, vy určitě taky, idyž píšete, že na to nemyslíte. Tím nechci nějaké zvědavce omlouvat, ale soudím podle se sebe, že já bych se taky ptala, jenom nevím, jestli bych to vyslovila nahlas a přímo Vám. V rodině se to dá asi probrat - nevím, záleží na vztazích, ale cizí pošlete rovnou někam.