| Kačislava | 
 |
(26.2.2008 10:49:17)
Abych si nestěžovala jen na doktory, tak musím říct, že mě občas překvapí i blízké okolí. Nedávno jsem si postěžovala blízké kamarádce, která je pro svou neteř a svého synovce báječná teta, že moje švagrová naše děti prakticky ignoruje, nikdy se na ně nezeptá a nepřinese jim žádnou drobnost ani k Vánocům, a kamarádka mi svou reakcí skoro vyrazila dech: "Třeba by se tvá švagrová o děti starala, kdyby byly vaše vlastní!"
|
| Natanela | 
|
(26.2.2008 11:08:27)
Tak to já mám zkušenost naprosto opačnou, kdy se prarodiče upnuli na dítě přijaté a biologické téměř ignorují. Něco ve smyslu chudáček malinký..... To zas vytáčí mě, ty soucitné pohledy a postoje. No a druhý prarodiče jsou v pohodě, všechny děti berou stejně.
|
|
| jasietka | 
|
(26.2.2008 11:13:39)
Já tedy nevím, hned bych tak ostře neodsuzovala tazatele. Sama jsem sice nikdy takovou otázku nepoložila, hoci mám dvě velmi dobré kamarádky, jedna má děti adoptované, druhá v NRP, obě své děti milují, o tom jsem nikdy nezapochybovala. Ale tyhle otázky kladu spíš sama sobě. Zda bych se dokázala vyrovnat s neplodností - nemám tu zkušenost, zda bych nedělala rozdíly... Zajímavé mi přijde to, že mám podobný pocit, když se lidi ptají, proč máme 4 děti... Myslím, že nás k tomu vedla taky láska, ne peníze - no i tak nám někdy předhazují, že jenom taháme od státu peníze na dávky a pod. Manžel pracuje, já popri mateřské taky na částečný úvazek...
Ale to myšlení bude asi stejné. Přesto se snažím ty, kteří se ptají, vyslechnout a pochopit... Možná jim chybí empatie, takt... ale snad právě trpělivá odpověď jim otevře pohled. Pisatelke přeji vše dobré! 
|
| Vilíková | 
|
(26.2.2008 11:37:05)
Natanel,
taky ty otázky svým způsobem chápu, a mnohokrát mi je blízcí lidé položili a vůbec mi nevadilo na ně odpovědět - ovšem - v jiné formulaci (stačí třeba změnit "že není váš" na "že je adoptovaný", že..), ne před dětmi, na jiném místě, v jiné situaci a hlavně - nebyli to cizí lidé.... Ale máš pravdu, někdo se prostě zeptá na cokoliv, na co je zvědavý (viz tvoje proč tolik dětí...) a slova, která volí odpovídají tomu jak to cítí....(čili pro něj třeba co nemá moje geny není moje nebo 4 děti to je moc) Rozhodně tazatelům nepodsouvám zlé úmysly....
|
| Vilíková |
|
(26.2.2008 11:38:11)
Je tak se omlouvám oslovení mělo být Hviezdičko !!!!
|
|
|
|
| Blanka s Klárkou | •
|
(26.2.2008 11:54:04)
Ze švagrový si nic nedělej. Ta naše s námi nemluví proto, že jsme k nim malou nepřivezli ukázat už ve třech měsících, ale až o 2 návštěvy u tchýně později. A to jsme je požádali, jestli by ke tchýni nemohli za námi zajít(je to v jednom městě, cca 1 km), aby jsme malou netahali sem a tam. Zašel jenom manželův bratr... Takže pokud tvoje švagrová nemá o děti zájem, tak si myslim ze je jedno jestli jsou vaše biologicky nebo ne.
Když vezmu jiný příklad z mého okolí, tak mám kamarádku, která má "svoje" 3 děti. Rozvedla se a po nejaké době si vzala "kluka" který byl v té době rozvedený a měl ve výchove 2 děti. Její otec mezi nima nedělal rozdily (nopak bych řekla, že těm "cizím" se věnoval víc jak "vlasním" , proste mel najednou vic vnoučat. Ale matka se s tim nesmirila do ted a bere si k sobe jen ty "vlastni"... (jen tak mimochodem, jeji rodice jsou rozvedeni...) Takze jako vsechno, je to o lidech.
|
| Kačislava |
|
(26.2.2008 12:11:25)
Myslím, že jsem situaci vysvětlila nepřesně - fakt, že moje švagrová naše děti ignoruje, podle mě není způsoben adopcí, ale tím, že sama děti nemá (a dokonce by si je možná hodně přála). Spíš mě překvapila moje kamarádka, která mě zcela vážně přesvědčovala, že je něco jiného být "biologická" teta a "nebiologická" a že ona jako teta by se možná o "cizí" neteř a "cizího" synovce také nezajímala. I moje "vlastní" kamarádka má pocit, že krev a geny jsou to nejdůležitější, tak jak se mohu divit netaktním otázkám někoho prakticky cizího.
|
| Pruhovaná | 
|
(26.2.2008 16:36:03)
Chvíli jsem přemýšlela, zda si mohu dovolit vůbec reagovat jinak než souhlasně - tak mně diskuze pod celkem pochopitelným a pěkným článkem vylekala. Ale přece do toho půjdu:
Z toho rozhovoru, tak jak byl v prvním příspěvku popsán, přece vůbec nevyplývá, že by kamarádka sama měla takový názor na adoptované děti, jaký je jí podsouván. Spíš odhadovala motivy chování švagrové, když už na to přišla řeč. A když pak přidává svůj pocit, že jinak vnímá biologické a nebiologické rodičovství nebo tetovství, je to její přístup,podle mně docela legitimní - každý na to nemá, proto taky každý o adpoci nežádá.
Pokud nemůže říct takový názor, aniž by upadla do podezření z toho, že je hnusná, vlastní kamarádka, která tě jistě zná a zná i tvůj názor na podobné otázky, vyplývá mi z toho asi pochopitelná, ale přece jen neobjektivnost - nebo spíš přecitlivělost, taky pochopitelná.
Já s adoptivními rodiči nemám vůbec žádné zkušenosti, ale spousta věcí by mně zajímala. Myslím si, že o čem se nemluví, co je tabu, toho se lidé bojí, mají pak předsudky a je z toho začrovaný kruh.
Pozor, probůh, nerada bych upadla v podezření, že mi snad nevadí hrubosti a neomalenosti před dětmi, ale takhle to pro mně vypadá, že pokud narazím na adoptivní rodiče, nemohu na ně prakticky promluvit, aniž bych si to předem desetkrát nerozmyslela. Ani jednu z v článku uvedených otázek bych pochopitelně běžně napoužila, ale kdybych měla blíźkou kamarádku, tak podobné možná jo...
Sama jsem s kamarádkami rozebírala, zcela otevřeně, jaké (směšné) obavy jsem měla, když se měl narodit kluk a já se bála, že ho budu mít míň ráda než holčičku, chacha! Spoustu podobných (až tabuizovaných) témat řeší i neadoptivní rodiče...)
A s tím doktorem - anamnéza má přece pro léčbu význam a když doktor netuší že je dítě adoptované, tak se ptá, jako každého...snad by stačilo mu to předem říct?
|
| Kačislava |
|
(26.2.2008 17:18:14)
Milá Pruhovaná, v tomhle máte samozřejmě pravdu - já jsem pak svůj příspěvek doplnila, protože jsem si pozdě všimla, jak nejasně vyzněl. Ne, ne, odpověď mé kamarádky bohužel vyjadřovala její názor - nijak se s ním netají. Několikrát jsme to spolu probíraly, ona vždycky říká, že jí by mohly "cizí" děti vadit, že pro ni krev důležitá. Taky jsme nechtěla říct, že se nikdo nesmí adoptivních rodičů na nic ptát, to je samozřejmě nesmysl, ale je toršku rozdíl v tom, jak se zeptáte. Někoho moc nezajímá vaše odpověď, ale rovnou vám podsune svůj komentář, někdo vůbec nemůže pochopit, že jste spokojená, i když jste "biologicky bezdětná".
|
| Hanka 75 | 
|
(26.2.2008 18:50:27)
Možná by stálo i za úvahu, kolik tatínků (maminky také, ale je to méně časté) si "adoptuje" děti partnerky z předchozího vztahu a vychovává je. Pro ty, kdo nemohou pochopit adopci.
Nejlíp je na tom vidět, že pro spoustu lidí není krev tak důležitá.
|
| Mar | •
|
(19.3.2008 13:27:51)
Dobrý den,
lidská hloupost bohužel asi jen tak nezmizí. Nemám žádné ( zatím) děti, takže se potýkám jen s otázky, zda už jsem těhotná a věřte, že v okamžiku, kdy dostanu třetí v jednom týdnu ( směs rodiny, přátel, ale i zcela cizích lidí), tak si říkám, proč se stále ptají a nepočkají až budu těhotná ( což bych si fakt přála) a jistě jim to nadšeně hned sdělím.
Jinak jsem začala, ale reagovat spíše na adopci tatínků, jsem tatínkem adoptovaná a rozhodně mezi mnou a bráchou nikdy rozdíl nedělal a rád nás má myslím stejně.
Mějte se všechni krásně.
|
|
|
| Pruhovaná |
|
(26.2.2008 21:42:51)
No jo. Ale pořád mi z toho, jak to píšete, plyne, že ten její - názor, pocit nebo přesvědčení nebo co to vlastně je, tedy že by přijímala jinak dítě pokrevní a (hůře, obtížně) dítě cizí je vlastně hodnocen, že je to špatně. Ale mně připadá legitimní, že si někdo nedovede představit být rodič (nebo vřelá teta) adoptovaného dítěte. A otevřeně (chcete-li upřímně) to řekne.
Od hlupáckých bezcitností těch různých otázek odhlédněme.
|
|
| Gladya, bývalá dasa, | 
|
(27.2.2008 11:55:16)
Tohle je velmi zajímavý problém. Chápu, že pro někoho může být biorodičovství natolik zásadní, že než přijmout "cizí" dítě, je radši bezdětný. Já to mám jinak. Dokonce jsem přemýšlela v souvislosti s kauzou vyměněných holčiček, jestli bych si radši nenechala tu, ke které už mám vytvořený vztah, sama nevím.
Samozřejmě odlišný přítup neodsuzuji, každý jsme jiný. A když někdo jen váhá, zda je schopný přijmout dítě z KU či DD, v zájmu všech je lepší, když to neudělá...
Kamarádce bych určitě neněla za zlé její názor na "cizí geny", tedy pokud ho neventiluje před mými dětmi.
|
|
|
| 10.5Libik12 | 
|
(26.2.2008 20:49:52)
Moje nevlastní sestra adoptovala 2 holky, žijí dost daleko, nevídáme se často. Poprvé jsem tam jela s velkou parádou gratulovat a byla jsem v rozpacích, co řešit.
Miminko bylo hodně malé, tak jsem předpokládala, že tuto stránku přejdeme a budeme se chovat, jako by šlo o biologické dítě.(jak spí, co jí, chodí ven,jak přibývá, běžný řeči matek)
Jenže oni to potřebovali nějak řešit a hned na úvod nám pustili video o 1. setkání s holčičkou. To se otázky na pocity hned nabízejí, co jsme měli říkat?
(nějak to dopadlo, ale adopce je zatím, bohužel, trochu exotická, takže mě to poprvé zaskočilo)
Takže jednoduchá otázka, z článku víme, co je nepříjemné. Co je příjemné? (za předpokladu, že je dotyčný zasvěcen)
|
| Pruhovaná |
|
(26.2.2008 21:52:17)
No jasně.
Příklad: teprve po otevření problémů (a vůbec existence) handicapovaných lidí jsem si uvědomila, jak blbě jsem v dobré vůli přváděla nevidomou paní přes přechod. A jak blbě jsem se točila stranou, když jel vozíčkář, protože jsem zkrátka nevěděla, co dělat - abych se ho proboha nějak nedotkla - chyběl manuál.
A úvodní slovo "Příklad" jsem teď taky napsala v hrůze, abych neupadla v podezření, že snad adoptované děti považuju předem za handicapované...
Tak se přimlouvám za další článek, tentokrát přímočaře návodný. Něco jako - Jak na to?
|
|
| Helena | •
|
(26.2.2008 23:44:16)
Pustili vám video, na ktorom majú po prvýraz natočenú svoju novú dcerku, podobne, ako by ste vy možno pustili video, keď ste po pvýraz natočili zase svoje dieťa, nemyslím, že to znamená, že chceli niečo riešiť.
Máme fotky našich detí, krátko po tom, ako sa narodili (3 deti) a fotky našich detí, keď sme ich videli po prvýraz (2 deti). Nevidím v tom žiaden rozdiel. Keď niekomu nadšene ukážem fotku dieťaťa krátko po narodení, neznamená to, že chcem riešiť priebeh pôrodu a keď ukážem fotku dieťaťa, keď sme ho po prvýraz videli v detskom domove, tiež to neznamená, že chcem riešiť jeho pôvod, sú to proste fotky (salebo videá) mojich detí.
Inak musím povedať, že som sa ešte asi nikdy nestretla s nepríjemnými otázkami. Nikto z najbližšej ani vzdialenejšej rodiny nemal problém od prvého stretnutia sa správať ku všetkým našim deťom s rovnakou láskou - skutočne od prej minúty ich brali ako "naše deti".
Pokiaľ ide o cudzích ľudí, možno sme im divní, ale nedávajú to veľmi najavo. Občas mám pocit, že si nás obzerajú, asi preto, že na našich osvojených (veľmi tmavých) deťoch vidno, že sa fyzicky líšia od našich biologických (blonďatých) detí, občas sa stane, že niekto prehodí, aké sú tie deti odlišné. Raz sa mi stalo, že niekto povedal (nie útočne, len tak so záujmom), že "títo teda nevyzerajú ako súrodenci", tak som len odpovedala, že "no vidíte, a sú". Nestalo sa mi ale, že by som to niekedy pociťovala ako útok alebo niečo podobné. Asi sme zatiaľ vždy mali šťastie, vrátane školky, školy atd...
A keď sa niekedy stane, že napr. doktorka z nejakého dôvodu použije výraz "vlastné dieťa", vždy hovorím, že mám "5 vlastných detí", z ktorých sa mi 3 narodili a 2 nie. A snažím sa, aby bolo každému jasné, že som rovnako hrdá na všetky deti aj na to, koľko ich je. (Momentálne musíme čeliť naliehaniu detí, že 5 stačí, že viac by bolo priveľa...)
|
| 10.5Libik12 |
|
(27.2.2008 0:10:52)
Nevím, jestli jsem vyjímka respektive znám samé vyjímky, ale při prvním poporodním setkání se většinou o ten porod zavadí. Nemusí to být zrovna detailní líčení II. doby, ale nějaké přiblížení atmosféry.
Tohle video o tom, jak prvně viděli své mimi, bylo tak emotivní, že to bralo dech. Brána ústavu, střih, dveře ke kojencům, matčina tvář, setra s uzlíkem ve dveřích,... jak od profesionála.
Ale zeptám se polopatě. Pokud mi takovým nějakým způsobem dá rodina nahlédnout do svého prožitku, mohu se zeptat "Jaké to je?" Když mě to fascinuje a zajímá a při tom jsem také matka, takže vím, jaké je to držet mimino v náručí? Nebo mám fakt dělat jako, že je to ta nejběžnější věc (když není).
Nemá to co dělat s láskou k neteřím.
|
| Helena | •
|
(27.2.2008 9:10:09)
Môžem odpovedať len za seba, takže to samozrejme nemusí platiť pre každého.
Nepredpokladala by som však, že by vašej švagrovej mohla vadiť vaša otázka "Aké to je?" Veď to isté by ste sa jej spýtali, keby to dieťa porodila - Aké to je, držať po prvýraz v náručí svoje dieťa.
Mne osobne v podstate žiadne otázky nevadia, za predpokladu, že mi ich nikto NEKLADIE PRED ĎETMI. (Dávam bokom nejaké pokriky na ulici, prečo mám so sebou cigána - nestalo sa to mne, poznám ale ľudí, ktorým áno)
Určite nikomu nevadí, keď sa spýtate, aký je to pocit, mať prvé (druhé, piate...) dieťa. Je to úplne normálna otázka, neviem si predstaviť, prečo by ste sa to nemohli spýtať.
Pre mňa osobne je rovnako normálna aj v prípade, že sa mi dieťa nenarodilo, ale prišlo z domova.
Nevadilo mi, keď sa ma priatelia pýtali, aké to je, doniesť si domov dieťa, ktoré má rok, dva, a z hodiny na hodinu sa zrazu stať jeho matkou. Proste som im opísala svoje pocity, že sa skutočne cítim ako jeho matka. Pri prvej adopcii mi kamarát tvrdil, že tomu neverí, že by to bol rovanký pocit. Viem, že to myslel úprimne, nechcelo sa mu tomu veriť, tak som mu rovnako úprimne opísala, že to tak cítim.
Občas sa ma tiež pýtajú, či sa nebojím, čo by z tých detí mohlo vyrásť. Tak odpovedám, že sa bojím, ale že sa bojím aj, čo by mohlo vyrásť z tých, ktoré som porodila, nikdy predsa nemám istotu, že sa nepridajú do nejakej partie, nezačnú brať drogy a pod. Proste sa snažím im dať také dobré základy, aké dokážem, a ďalej môžem len veriť, že zdarne prekonajú všetky nástrahy.
Pamätám si, že po narodení prvého dieťaťa mi pár dní trvalo "zvyknúť si na materstvo", myslím, že mi to trvalo dlhšie, ako zvyknúť si neskôr na myšlienku, že som matkou aj tým "cudzím deťom". Keď ako dvojdňový môj prvorodený syn silno zvracal, odniesla som ho sestričke, aby niečo urobila, lebo som mala pocit, že neviem, čo s ním, zdalo sa mi normálne, že ho zverím profesionálke. Pri žiadnom z ďalších detí by to už tak nebolo...
Stretávam sa s rodičmi, hlavne matkami, ktoré majú novo osvojené deti a chcú "konzultovať".
Uvedomila som si, že je rozdiel medzi tými, čo majú biologické deti a tými, čo nemajú.
Vieckrát sa mi stalo, že sa adoptívna mama chcela uistiť, že je normálne, že ju rozčuľuje, keď dieťa bez prestania plače, že rovnakú bezmoc a zlosť by cítila aj keby to dieťa bolo biologicky jej. Chcela počuť, že je normálne, že jej dieťa niekedy už lezie na nervy a rada ho zverí manželovi a vypadne na pár hodín z domu.
Aby som to zhrnula, myslím, že v zásade môžete položiť všetky "bežné" otázky ohľadom pocitu z dieťaťa, jeho správania, režimu, jedenia, spania... Samozrejme, podľa veku, pri staršom dieťati je podľa mňa rovnako normálna otázka, ako si zvyklo, ako sa správa, či je tiché, hlučné atd., ako spáva, hráva sa, rozpráva, proste normálne, čo vás zaujíma. Záleží aj na tom, nakoľko je vám ten človek blízky, nie s každým sa predsa rozprávate o svojich pocitoch.
Vyhla by som sa len otázkam typu "Myslíš, že by si mala to dieťa radšej, keby si ho porodila?"
Ale myslím, že takú otázku by vám nenapadlo položiť, rovnako ako sa asi nespýtate, keď má niekto druhé dieťa, či ho má rovnako rád ako to prvé, alebo sa nespýtate matky chlapca, či si myslí, že by mala radšej dievča...
|
|
| Vilíková |
|
(27.2.2008 9:26:57)
Libik, cos napsala, mi později řeklo i několik našich dobrých přátel- setkali se s adopcí poprvé, sami o ní nikdy neuvažovali a na to první setkání s námi a našimi kluky se "báli" ... pak to padlo. Můj pocit- nerodila jsem ale považuju to za sociální porod...čekám (mnohem dýl než 9 měsíců a sním o tom jaký bude (nevím ani jak starý, že )pak telefon "je to tu" jedu autem přes půl rebubliky a mám strach- jaké bude (vím pohlaví, věk...nic moc víc), zda to spolu zvládneme .. co se mi v životě změní, zda bude zdráv , zda se budeme mít rádi... .. pak ho vidím..snažím se vrátit na zem a vyslechnout si o něm... a pak ho držím v náručí a mám "porozeno" ....
A otázky.. myslím, že to tu nevyznívá, že se kolem adopce a PP má chodit jako kolem horký kaše.. to vůbec ne...prostě dá se zeptat v podstatě na cokoliv, zvlášť když jsou to blízcí lidé.. ale... jak už jsem psala- jako když máš kamarádku a hodně ztloustne...když s ní sedíš na kafi, atmosféra super a zeptáš se "hele co se děje, žes přibrala... " je to úplně jiný než třeba v obchodě před lidmi " jé kolik jsi přibrala?!" a tak... výsledek je stejnej - vidíš že přibrala, zajímá tě to, ráda bys věděla, něco si o tom myslíš...ale zeptat se můžeš tak i tak- jednou to zabolí a jednou potěší!
Píšu za sebe takhle to mám já....
|
| Kačislava |
|
(28.2.2008 10:49:33)
Zeptat se můžete na všechno, jde vážně jen o způsob, jak se zeptat. Já nemám problém mluvit o adopci s lidmi, u kterých vidím, že je to zajímá. Vadí mi ale ptaní před dětmi a především komentáře, které otázky doprovázejí - ze kterých už předem vidím, že tazatel už názor má dopředu (to jsou ty komentáře v závorce a někdy slyším i horší).
|
|
|
|
|
|
| nada,2 děti v pěst. péči | •
|
(1.3.2008 21:02:40)
K tomu bych dodala, že jsem vždy předem...při objednávání dítěte, před samotným vyšetřením upozorňovala, že děti jsme přijali z dětského domova. To obě děti ví, nemají s tím problém. Vždy byla poznámka na průvodním listu od naší dětské lékařky, že dítě je u nás v pěst. péči. A přesto skoro ve všech případech se ptali na mé nemoci, nebo především sestry mě oslovovali příjmením dítěte. A když jsem přijela na 3 návštěvu za dítětem do lázní, zapsala se do knihy návštěv, sestra řekla mé jméno lékařce, že s ní chci mluvit a ona pak přijde osloví mě cizím příjmením....co dodat?
|
|
|
|
|
|
Evidentně vůbec nevěděla,která bije. S úsměvem jsem jí odpověděla, že samozřejmě, a protože to mám pro sebe vyřešené, nijak se mě ta otázka nedotkla, spíš jsem si pomyslela, jak je ta paní hloupá.
identně i ostatní mají své "tři otázky", které je rozčilují...
V její náručí
Mandaly obrácenou technikou s Monikou BrýdovouČeské Budějovice 
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Mandaly obrácenou technikou s Monikou Brýdovou
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)