Názory k článku Rozhovory o smrti

Já si myslím, že tvoji rodiče udělali dobře, když tě vzali na pohřeb dědy. Mně bylo 5 let, když mi zemřela babička a žádné trauma jsem z toho neměla, prostě jsem tomu nerozumněla. Pamatuji si, že jsem při obřadu šustila bundou a pak jsem hodila babičce na rakev kytičku.
V dnešní době se člověk trochu tváří, jako by smrt nebyla. Lidé umírají v nemocnicích, doma možná jen pokud je podepsán reverz a těžce nemocný člověk si vyloženě přeje zemřít doma. Obřady se mnohdy ani nekonají, někteří pozůstalí si prý dokonce nevyzvednou urnu z krematoria. Lidé tak nemají přirozenou možnost setkat se se smrtí, děti už vůbec ne. Myslím, že rozloučit se se svým nejbližším, třeba si poplakat, je svým způsobem možnost přijmout jeho smrt, vyrovnat se s tím faktem.

To samozřejmě přesně neví nikdo z lidí,...ale jak já chápu to, co nám Bůh říká, tak Ti co mu odevzdali svůj život, budou spaseni, což znamená, že budou věčně žít v Jeho přítomnosti. To je pro lidi, kteří Boha vroucně milují to, po čem nejvíc touží, na co se těší. Navíc je v Bibli spousta různých zaslíbení pro tyto lidi, která se týkají života po smrti v nebeském království, z kterých vyplývá, že to prostě bude super...Boží přítomnost, všudepřítomná láska, radost, pokoj, harmonie, všeho dostatek..atd.,
A podle toho, co je tam napsáno pro Ty, kteří slyšeli o Bohu, ale zatvrdili srdce a neuvěřili jsem pochopila, že oni se ocitnou v Jeho přítomnosti, v podstatě v tu chvíli jim dojde o co se připravili, zřejmě na chvíli pocítí ten nepředstavitelně úžasný pocit, ale nebudou tam moct zůstat...půjdou do zatracení...tak jako oni v pozemským životě odvrhli Boha, tak budou odvrženi oni. A pak hořící jezero a tak, ...ale přečtěte si to sami, je to v knize Zjevení, 20. kapitola, částěčně i 19. kapitola. Celý Zjevení je moc zajímavý. Bibli najdete i na internetu on-line.

Ale jen Bůh ví, jak každý jeden z nás skončí a jeden z Jeho přívlastků je spravedlivý..

Věčný život v nebeském království, ale podle všeho není otázkou toho, zda člověk byl dobrý nebo zlý. I člověk milující Boha (křesťan, žid...) není dokonalý a určitě se někdy zachová zle. A pro Boha to, že jsme více méně dobří lidé nebo se o to ze všech sil snažíme je tak nějak samozřejmé, není to nic, čím bychom ho nějak oslnili.
Spasení je spíš o věrnosti Bohu.

A proč ne? Co myslíš, že Bůh ateistům udělá? :)

Ráchel, věděla jsem, že jsme na stejné lodi, když jsem se prokousávala (nejen) Tvými příspěvky až sem :-) :-)

Opravdu to není lehké, vysvětlit dítku jak to je. O to těžší to je, když se se smrtí setkají přímo, nečekaně, nejsme na to nikdo nidky dost připraveni. Děti to asi opravdu berou maličko líp, protože to tak je a nemohou to zmenit - jako hodně dalších věcí a tak to víc neřeší. My se se smrtí vyrovnávali v té nejorší podobě - odešel nám tatínek (ne dědeček, otec maličkých dětí) Hodně moc jsem přemýšlala, jak to teda dětem podat - táta už není... Jenže na hřbitov za ním chodíme? Vzpomínáme a dáváme kytičky a svíčky. Nejsem věřící a nejsem ani nevěřící. Do kostela chodím jen pro krásnou výzdobu a v létě, když je venku šílený vedro - tam je vždy chládek a v zimně zase tepleji než venku. Nemodlím se i když mě moje babičky otčenáš naučila - básnička jako každá jiná, ale vlastně ji vůbec neříkám, jen ji mám v hlavě. Bibli jsem četla jako dítě v nějaké děcké podobě a nijak mě nepřesvědčila. Přesto ji používám, ale de fakto jako báje o někom, kdo je na tom hřbitově (skoro na každém hrobu) na kříži. V kostele a podobně, říkám co vím a čemu věřím - Ježíš byl, léčil lidi a zaved nějaká pravidla, kterými by se člověk měl řídit (ať už klvůli němu nebo kvůli sobě) nekrás, nelhat a podobně (vždy vypíchnu to, co by mi mohla dcerka občas udělat, abych ji trochu zmoralizovala) a i když zná příběh o Kristovi až do konce - do "zmrtvích vstání-Velikonoce" vím, že nevěří tomu, že táta taky vstane z mrtvích. Občas ji zastihnu, jak zasněně kouká na nebe a říká: proč tu s náma táta není, kde pak asi je, snad vídí jak mi to či ono jde. Mráček, hvězdička, je to jedno, ale když vám odejde někdo blízký, vzpomínáte na něj a přejete si (i když víte že to nejde) aby to viděl, věděl, aby se prostě vrátil a zase vás pohladil a pochválil, pokáral, obajl. Ať si myslí kdo co chce - Je lehčí věřit, že tam je a vidí nás...a pro dceru (kluk byl ještě hodně malej) je vzpomínka na tátu krom hřbitova prostě pohled na nebe (i když bych řekla, že jen obrazně)