24.8.2007 10:15:02 evien, skoro 3 a 6,5
Re: Článek se mi kdovíjak nelíbil
Opravdu to není lehké, vysvětlit dítku jak to je. O to těžší to je, když se se smrtí setkají přímo, nečekaně, nejsme na to nikdo nidky dost připraveni. Děti to asi opravdu berou maličko líp, protože to tak je a nemohou to zmenit - jako hodně dalších věcí a tak to víc neřeší. My se se smrtí vyrovnávali v té nejorší podobě - odešel nám tatínek (ne dědeček, otec maličkých dětí) Hodně moc jsem přemýšlala, jak to teda dětem podat - táta už není... Jenže na hřbitov za ním chodíme? Vzpomínáme a dáváme kytičky a svíčky. Nejsem věřící a nejsem ani nevěřící. Do kostela chodím jen pro krásnou výzdobu a v létě, když je venku šílený vedro - tam je vždy chládek a v zimně zase tepleji než venku. Nemodlím se i když mě moje babičky otčenáš naučila - básnička jako každá jiná, ale vlastně ji vůbec neříkám, jen ji mám v hlavě. Bibli jsem četla jako dítě v nějaké děcké podobě a nijak mě nepřesvědčila. Přesto ji používám, ale de fakto jako báje o někom, kdo je na tom hřbitově (skoro na každém hrobu) na kříži. V kostele a podobně, říkám co vím a čemu věřím - Ježíš byl, léčil lidi a zaved nějaká pravidla, kterými by se člověk měl řídit (ať už klvůli němu nebo kvůli sobě) nekrás, nelhat a podobně (vždy vypíchnu to, co by mi mohla dcerka občas udělat, abych ji trochu zmoralizovala) a i když zná příběh o Kristovi až do konce - do "zmrtvích vstání-Velikonoce" vím, že nevěří tomu, že táta taky vstane z mrtvích. Občas ji zastihnu, jak zasněně kouká na nebe a říká: proč tu s náma táta není, kde pak asi je, snad vídí jak mi to či ono jde. Mráček, hvězdička, je to jedno, ale když vám odejde někdo blízký, vzpomínáte na něj a přejete si (i když víte že to nejde) aby to viděl, věděl, aby se prostě vrátil a zase vás pohladil a pochválil, pokáral, obajl. Ať si myslí kdo co chce - Je lehčí věřit, že tam je a vidí nás...a pro dceru (kluk byl ještě hodně malej) je vzpomínka na tátu krom hřbitova prostě pohled na nebe (i když bych řekla, že jen obrazně)
Odpovědět