Názory k článku Dopis

tohle bylo tak lidske a krasne,ze to snad ani neni mozny,Macesko diky:-)

Ano, Kreli, tak jsem to myslela. Nejde o naši výchovu, ale o chování lidí mezi sebou - když byly děti malé a tito naši dnes už hodně staří příbuzní měli více sil, zahrnuly je laskavým zájmem, a proto teď, když jsou staří, nemohoucí, špatně se pohybují, špatně se orientují, jim děti všechnu tu lásku a zájem vracejí. V tom je celé kouzlo "správné výchovy" :-)

- myslím, že vás tak můžu všechny souhrnně nazývat, protože i když se s většinou neznám, vaše příspěvky jsou velmi přátelské :-)
Moc vám všem děkuji za odezvy. Líídě za hezký rozbor - ano, přesně tak jsem to myslela - ostatním za milá slova. Jenom nevím, jak odpovědět na otázku, jakto že se nám povedlo děti takhle vychovat...Především musím říct, že nešlo jenom o naše děti, ale i o jejich bratrance a sestřenice. Oslavenec nebyla babička ani prababička, ale praprateta. To je celkem nepodstatné, za měsíc takto budeme slavit s prababičkou.
O výchově a očekáváních přemýšlím poslední dobou více než je zdrávo. Máme doma pět puberťáků, a konfrontace s tím, jakou oni mají představu o světě a o svobodě je naším každodenním chlebem. Přesto jsme nikdy nepovažovali za nějakou cílenou součást výchovy lásku a úctu k našim starším příbuzným. Někdy si říkám, že my ty děti vlastně jenom máme...nejsme vyznavači žádného výchovného směru :-) Přijaté děti s vděčností přijímají každý vztah, který se jim nabízí, takže přilnuli celými svými srdíčky ke všem babičkám, dědečkům, tetičkám a strýčkům, kteří jim dávají to nejcennější, svoji náklonnost, důvěru a lásku. A v našich rodinách se vždycky žilo pospolitě, takže si jinou variantu ani neumím představit. Teta, o jejíž narozeniny šlo, se vždycky chovala laskavě ke všem našim dětem, protože i k ní jako dítěti se nepochybně staří lidé v rodině chovali laskavě. A stejně tak se jednou budou, doufám, i naše děti chovat k dalším generacím, protože i bez nějaké soustředěné výchovy prostě přijmou za své vědomí, že takhle to má být. A je to tak i v tom obráceném směru: naše děti vidí, že rádi navštěvujeme prarodiče, že se s nimi máme rádi, že si vzájemně pomáháme, a považují to za normální.

K otázce třetího dítěte: máte pravdu, třetí dítě je jakási magická hranice. Když ji překročíte, už můžete mít dětí, kolik chcete :-) Dvě děti, to je prostá reprodukce, tj. obecně přijímaná norma. Přála bych každé ženě, která touží po třetím dítěti, aby v sobě našla tu odvahu a pořídila si ho. Přeju to těm dětem, protože budou chtěné, vytoužené, milované. Myslím, že sny nemáme v sobě dusit, ale hledat cesty k jejich naplnění. Tak hodně štěstí!

Nikdy mě nenapadlo,kolik nás řeší otázku třetího dítěte. Já jsem ze 3 dětí a když jsem porodila druhého,moje mamka mi opatrně řekla,ať do třetího už úmysleně nechodím.... Přitom mi moc pomáhá,podporuje,kluky miluje víc než sebe a jsou to jediní "vlastní" vnoučata (sestra má 2 děti adoptovaný)..asi se bojí jestli bych ten třetí porod přežila.Druhý nám dal opravdu zabrat.

"Hodně žen by chtělo mít třetí dítě a nemají ho". Všimla jsem si. Skoro mi hrkly slzy, jak jsem si to přečetla.
Na jednu stranu je to jednoduché, pořídit si další dítě a na druhou stranu není. Taky ho nemám.