Názory k článku Jak jsme v práci čekali moje dítě

No tak ja jsem stejna generace, ale u nas ve tride to bylo docela jine. Ve 30ti byly ze tridy jenom 2 neprovdane a koukalo se na ne jako na neco divneho. Pritom to neni dnes az tak neobvykle, v zahranici uz vubec ne a Cechy to dohaneji. Me ty holcici blbe starosti taky tenkrat sly na nervy, ale dnes bych rada zavzpominala na ty prusvihy a srandicky. Ted uz maji prichut nostalgie a pripada mi to asi daleko legracnejsi nez tenkrat, protoze tenkrat z toho vzdycky byl prusvih a rodice v reditelne. Napr kdyz vychna otevrela nastavec skrine, protoze chtela zkontrolovat poradek a na hlavu ji spadly 4 flasky od piva. Nebo jak jedna spoluzacka musela na pohotovost, protoze se ji zatka ze sampanana trefila do oka, nebo jak jsme sli do prvomajoveho pruvodu v modrych, svazackych kosilich a kravatach a k tomu metalky, jelikoz jine kalhoty nez metalky ci tygrace jsme nevlastnily. Jo to bylo dutek. Nekdy pro kazdodenni starosti zapominame vzpominat a to taky neni dobre. Kdyz si uvedomim co veci jsem zapomela, je to smutny.

Ahoj Deniso,

jo, jasně, trochu chápu, jak to myslíš. Víš, já jsem trochu (nebo dost :-)) ojedinělý případ v tom, že naše třída se ještě nezmohla na to, uskutečnit nějaký oficiální maturitní sraz (nějaké neoficiální byly), takže to, co jsem Ti psala, vím ze zkušeností jiných a opravdu to tak asi je - hlavně si myslím, že to tak je.

Taky jsem maturovala na střední ekonomické, plná třída holek, pro mě to byla katastrofa - furt se řešilo, kdo s kým chodí, jak se namalovat, co si vzít na sebe, kam se jde na diskotéku, později jaký byl první sex a mne to vážně absolutně nezajímalo. Z tohoto pohledu to byl pro mne naprosto ztracený čas, ale zase jsem ráda, že mám střední ekonomickou a ne gympl. Maturovala jsem na samé jedničky (jasně - šprtka :-)) a jako jediná ze třídy jsem šla dál na vysokou - na fildu - a tam to teprve bylo ono! Konečně jsme se bavili o něčem jiném než o takových pitomostech, všechno jsem dohnala :-)) bez nějakých diskoték a teprve na život na vysoké mám super vzpomínky (hlavně na ty každoroční tříměsíční prázdniny).

A víš, k jakému došlo nakonec paradoxu? Samozřejmě, když jsme maturovaly, tak asi pět holek bylo už těhotných a spousta plánovalo svatbu atd., takže jsem logicky předpokládala, že já tyhle věci absolvuju asi jako poslední. A skutečnost byla taková, že když jsem se ve svých 24 letech vdávala, tak více než polovina holek z té třídy byla ještě svobodných a některé samozřejmě rozvedené - úplně jsem zírala, jak jsem spoustu z nich dohnala a předehnala :-)) a to ještě předtím stihla vystudovat vysokou. Co jsem tak slyšela (s některými holkami jsem v kontaktu), tak některé se vdávaly teprve teď (je nám 32 let), takže žádné spěchy a strachy!

K tomu dítěti: to, v jakém věku se rozhodneš pro dítě, je čistě Tvoje rozhodnutí. Podle mne věk samozřejmě hraje taky roli (stárneme, že jo), ale jinak je to čistě na Tobě - až potkáš někoho, u koho naznáš, že by byl dobrým tatínkem. Co se týká mě, tak já jsem měla synka ve svých 26 letech a podle mne to bylo úplně akorát. Teď ještě plánuju druhé, takže pokud to vyjde, tak jedno jsem měla před třicítkou a druhé bude až po třicítce :-)).

Ahoj, Afr.

Deniso,

a co bys čekala jiného, než diskusi o dětech, miminech a péči o ně - myslím na tom vašem srazu? Vždyť po 10ti letech od matury je to myslím úplně normální. Kdy teda chceš mít děti ty? - to by mě hrozně zajímalo.

Víš, o čem se budete bavit za 20 let? O tom, kolik kdo má nemocí, jak kdo zvládá přechod a pubertu svých dětí. A za 30 let bude vaším tématem, koho vyhodili před důchodem z práce a kdo už mezi vámi není ... Vždyť pořád stárneme a život se vyvíjí, tak co prosím tě, chceš? Promiň, tvůj postoj naprosto nechápu.

Ahoj, Afr.

Jojo, já to měla taky tak, jen s tím rozdílem, že jsem si po pěti letech u firmy nedělala iluze... A tak jsem těhotenství usilovně tajila až do osmého měsíce, pak už se nedalo. Sdělila jsem šéfové, že bych měla jít na mateřskou (no, trochu těch iluzí mi zůstalo, protože jsem projevila ochotu pracovat až do porodu a hned po mateřské zase nastoupit, v naději, že to nějak zvládneme)... a do týdne bylo moje místo zrušeno pro nadbytečnost (měsíc poté obnoveno s jiným názvem). Ale co, třeba si v příštím kole najdu slušnějšího (v přesném smyslu toho slova) zaměstnavatele...

Ahojky, krásně napsaný článeček, úplně jsem u něj zaslzela... U mě to totiž (samozřejmě) bylo přesně naopak, kvůli zdravotním problémům jsem nahlásila těhotenství šéfovi již v 8. týdnu, řekla jsem mu také o mých problémech a že je možné, že budu muset zůstat doma... Šéf (mmch. Rakušan) mi gratuloval, řekl že to je krásné, že mu nevadí, když budu se zdravotními problémy doma, ale že očekává že svou práci dohoním klidně i poté o víkendech, že za mě nikoho hledat nehodlá. A dorazil mě sdělením, že očekává, že se po šestinedělí vrátím na plný úvazek do práce...

Samozřejmě jsem musela zůstat doma na rizikáči, chtěla jsem co nejpozději, ale doktor byl nekompromisní a šla jsem v 16tt... Od té doby jsem měla každodenní telefonáty od šéfa, co jsem všechno měla udělat a neudělala atd. Docela se divím, že jsem syna při těchto nervech donosila...

Nyní když je synovi 2,5 roku, tak už pracuji na zkrácený úvazek v jiné firmě, kde sice nejsem tak finančně ohodnocená, ale je bezvadný kolektiv..

Holčiny vám všem, co máte v práci pohodu gratuluji, těm co zatím nemáte přeji, aby jste brzy narazily na pracovní kolektiv, který vám bude přát štěstí!!!

Semeda