Re: Potrat - ano či ne

Za komunismu jsem vyrůstala - je mi 34 let. Absolvovala jsem školní docházku, první zaměstnání a narodily se mi dvě děti.
Jako dítě člověk vnímá spoustu věcí jinak a spoustu věcí si neuvědomuje. Že jsou věci, na které rodiče musí stát frontu, že jsou země, které může poznat maximálně v dobrodružných knížkách. A už vůbec si neuvědomuje, že někde žijí děti, které jsou jiné, než jsem já sama a že ty děti nemají vůbec jednoduchý život.
Ani takový, jaký nám poskytla strana-vláda.
Proč berete jako stěžování, když se mi zdá, že se v některých věcech změnilo jen málo? Proč musíme nadále, ať máme zdravé či nemocné děti postupovat byrokratické martyrium, když něco potřebujeme?
Proč jsou zákony o adopcích či anonymních porodech stále spíše horší, než lepší? (V jednom z příspěvků, teď bohužel nevím kde, jsem četla, že čekací doba na azylový dům pro matky v tísni je půl roku.) Myslíte, že v těchto věcech si může člověk pomoci sám?
A to, že se ptám, co společnost nabídne našim dětem do budoucna
proboha snad neznamená, že rodič automaticky počítá, že mu stát pro jeho potomka připraví auto, luxusní vilu či místo na vysoké škole. To jsou věci, kterýchi člověk opravdu musí dosáhnout sám, pokud ovšem o ně stojí. Vila ani auto nejsou ještě zárukou štěstí a spokojeného života. (A ani reklama na Barbie či na Monte od Zotta...) A proč je špatné, že se ptám, proč mají třeba páni poslanci automaticky nárok na různé příplatky a výhody, zatímco spousta zdravotně postižených si své "výhody" musí pracně vyběhat a vyúřadovat, že rodiče, které nemají na drahé operace mají naději jen díky lidské solidaritě?
Myslím, že veškeré aktivity, - ať už mateřská centra, krizová centra, hnutí pro podporu zdravotně postižených...vznikají aktivitou nás všech. Jenže bez podpory společnosti se tyto aktivity neobejdou. Není jen otázka finanční, je otázka prostor, právního statutu... A tady se naráží na spoustu problémů - byrokracií počínaje a finanční otázkou konče.
Je pravda, že dnes máme daleko více šancí, než před revolucí a že záleží jen na nás, jak své šance využijeme. Jenže je tu daleko více úskalí, než bylo za nás. Nevím, jestli mé rodiče varovali na třídních schůzkách zhruba od čtvrtých-pátých tříd před nebezpečím drog. Nás ano a to dcery chodí na vesnickou školu.
Mimoškolní činnost, využití volného času, dobré vzdělání - to vše vyžaduje určité finanční prostředky. Ty vám společnost neposkytne sama od sebe, ale proč se jinak tváří na mámy s dětmi? Proč hůř hledají uplatnění?
Nemůže nás nikdo vodit za ručičku, to ne. Ale jsou oblasti a situace, kdy je potřeba podat pomocnou ruku.