Re: O komunikaci

Promiňte, Radko, ale já si také myslím, že má pravdu spíš Markéta, i když není vdaná a zatím bezdětná. Jistě, ty děti ten vztah hodně naruší. Člověk je i při běžném režimu dost na konci dne vysílený a často nemá nejen sílu, ale i chuť něco vysvětlovat, prostě komunikovat. Ale dost tady jde i o to, jak se ti dva partneři k problémům staví. U nás třeba zatím nebyly problémy se ztrátou zaměstnání, ale obě naše maminky (vdovy, celkem už dost staré), se skoro v jeden čas "zbláznily" a začaly nám každá po svém pěkně oslazovat život. Přiznám, že kvůli tomu bylo dost pláče a vzteku a i nějaká ta hádka (člověk na sebe nemůže s druhým cukrovat celý život), ale ani jednou jsem neměla pocit, že mě manžel ignoruje, nebo nevyslechne mé stěžování na život. A to je ta komunikace, o které, myslím, hovořila Markéta. Samozřejmě, až budou děti a hormada starostí kolem rodinky, asi už jejímu miláčkovi nezbyde chuť na to, aby jí přes půl města vozil ovoce, ale myslím že jestli je to u nich tak jak Markéta píše, nemuseli by do toho nudného šedivého manželského stereotypu sklouznout.
Všechno záleží na tom, jak se člověk k věci postaví: co je pro mě důležitější? Ztratím práci a doma budeme mít hezky dusno? Nebo varianta ztratím práci, ale pořád se navzájem budeme se ženou podporovat?
Markéto, držím palce, ono to jde, když se opravdu ze všech sil chce.