31.1.2022 13:14:05 Cimbur
Re: Kili a další
Kili byl osobnost.
Sbohem pane primáři
12.4. 2017 – škaredá středa, o to víc škaredší, že nás navždy opustil MUDr Jiří Kilian, emeritní primář dětského oddělení, na kterém působil od roku 1984 a kde také zemřel.
Celým jeho profesním životem ho provázely děti a on jim vracel nejen zdraví, ale i úsměv. Nikdy netoužil po kariéře, po chvále, dárky a ocenění odmítal. Když byl v roce 2014 vyhlášen lékařem Zlínského kraje, pro ocenění si samozřejmě nepřijel.
Byl jiný, přesto výjimečný. Znali jsme se od studentských let. Chtěla bych se za jeho životem, naplněným láskou k dětem, ohlédnout.
Ohlédnutí první – Lékařská fakulta J.E.Purkyně v Brně.
Hubený, kudrnatý kluk, který se nebál říct autoritám, zvláště nomenklaturně dosazeným, svůj názor. Tam jsem ho poprvé poznala.
“Stafylokoka, paní docentko, si můžete vařit jak dlouho chcete – je teplu odolný,“nebál se odporovat autoritám, které chtěly slyšet, že mateřské mléko je třeba při zánětu prsu převařit.
Ohlédnutí druhé – dětské oddělení Karviná, Český Těšín. V Karviné lékař dětského oddělení, v Českém Těšíně zástupce primáře dětského oddělení.
„Žádné dítě ať sociálně znevýhodněné či zdravotně postižené, nesmí žít na okraji společnosti.“ A už tehdy se intenzivně věnoval časné rehabilitační péči u dětí s nepříznivou perinatální anamnézou. Nebál se zavádět do praxe dnes již známou a celosvětově uznávanou metodu reflexní stimulace pohybu dle prof. MUDr Vojty, který byl v té době pro komunistický režim nepřijatelný.
Ohlednutí třetí – Valašsko, nemocnice Vsetín.
Zadýchaný pražský profesor, který přijel na odborný seminář o sociální pediatrii a chtěl poznat valašské chalupy.
„I tady všude žijí děti ?“
„Ano pane profesore a pediatr musí za nimi., odpovídal s úsměvem. A když paní Jarmila Šuláková zpívala ukolébavku, podotkl. „Kolik času měly dříve matky, když dokázaly dětem zazpívat tak dlouhou píseň.“
A v tomto duchu nás vedl i na oddělení. Byl nekompromisní v práci a vždy zdůrazňoval:
Dítě není zmenšený dospělý.
Chyba může změnit osud dítěte i celé rodiny.
Neexistuje nevyšetřitelné dítě, je jen lékař, který neumí vyšetřit.
Běda, když děti měly u vizity hračky na poličkách, to se na sestry velmi zlobil. „Hračky jsou k tomu, aby si s nimi děti hrály, ne aby se na dívaly.“
Ani nám, lékařům, nic neodpustil. Zkoušel nás, ale neponižoval, vysvětloval.
Bylo nutné, vždy přesně vědět co vyšetřujeme, proč to vyšetřujeme a co nám vyšetření řekne. Chtěl, abychom přemýšleli, studovali, diskutovali, ale především nás učil lásce k dětem. K těm, které se teprve narodily ( rooming- in ve Vsetíně byl jeden z prvních České republice), ale také k těm, které stály na prahu dospělosti a začínaly poznávat její složitost.
Býval svérázný.
Když matka olízla dudlík a pak ho strčila dítěti do úst, s klidným úsměvem poslal matku do drogerie, ať si koupí dudlík také pro sebe.
A když akreditační komise chtěla slyšet, že cílem péče je spokojený pacient(klient), který se rád vrací do nemocnice, odpověděl.
„Ne, mým cílem je, aby klient (pacient, dítě) se k nám už nikdy nevrátil.“
Ohlédnutí poslední
Copak je to ve tmě ?
Copak je to v noci
Z čeho máme strach
Na zdech rostou stíny
A my bez pomoci ve svých postýlkách (J. Skácel)
Sbohem pane primáři
dětské oddělení nemocnice Vsetín
specializované dětské ambulance
dětská psychologii
ale také nekonečné řady těch nejmenších
napsala Vávrová Helena
Odpovědět