Re: Zamilovala jsem se do podivína

Mám syna, kterého si naštěstí "přebrala" jeho nastávající už v 16 letech. Vždycky jsme tvrdili, že je pro praktický život nepoužitelný, sociální vazby a postoje okolí mu většinově nedocházejí, až na naprosté výjimky (jako opravdu malý od nás - rodičů a naštěstí od své partnerky a dnes už i syna) nesnáší fyzický kontakt, strašně špatně vždycky zvládal jakékoli změny, jako malému jsme mu říkali "bezpečnostní technik" - v necelých pěti letech odmítl opustit kamenou část schodiště na Štramberské trúbě, než mu průvodce dostatečně vysvětlil, jak je na navazujícím dřevěném schodišti řešena požární bezpečnost, než by mi půjčil telefon nebo počítač, asi by mi raději koupil nový, než by po někom dojedl nakousnutý krajíc, asi by raději umřel hlady, na všem hledá potenciální chyby, ale pak, když letí v letadle, které sám zkontroloval, říkají o něm, že je bez nervů, že systémem robota s bleskurychlým vyhodnocením všech informací vyřeší jakoukoli situaci, která nastane při letu. Jeho žena se musela naučit mu říkat napřímo co chce - jakýkoli pokus o "výuku" empatie se zcela míní účinkem. Takže když je nemocná a řekne, že nic nepotřebuje, prostě odjede na letiště. Pokud řekne, že potřebuje, aby jí co půlhodiny uvařil čaj či vyměnil obklad a koukal s ní na televizi, udělá to (nevím teda co by udělal, kdyby ta televize byla Růžovka, ale vkus mají stejný, nebo kdyby ho začala zneužívat, což jednoznačně nedělá). První okamžik, kdy mu vše začlo nějak zacvakávat - alespoň ze vzdáleného pohledu, domů jim nevidím, bylo trochu kolem svatby - brali se po 13 letech a teď s narozením prcka. Ale i když si myslím, že v globále je to fajn a charakterní chlap, žít bych s ním jako s partnerem asi nechtěla, zabila bych ho.