Re: Maminky, jaké budete babičky?

K napsání tohoto příspěvku mě inspirovala rada paní Jitky s Ríšou, která svou práci a mateřství sladila tak, že synka svěřila do převážné péče prarodičů s tím, že se na něj v týdnu občas zajedou podívat. Můj názor samotný není reakcí na žádný konkrétní příspěvek, spíše jen obecným zamyšlením nad problematikou děti versus kariéra.

Dovolte, abych ve stručnosti popsala svůj příběh. Narodila jsem se v té nevlídné době, kdy tehdejší moc vyháněla matky od nemluvňátek zpátky k soustruhům a jejich děti v lepším případě k prarodičům, v horším do jeslí. Měla jsem to štěstí, že babička s dědečkem byli a byli ochotní se mě ujmout – také na celý týden s občasnými návštěvami pracující maminky a tatínka. Musím uznat, že to nejútlejší dětství jsem měla velmi krásné, s milující,vlídnou a chápavou babičkou, s dědečkem, který smysl pro humor rozhodně nepostrádal…. a když došlo v době nástupu do školky na návrat k rodičům, ani se mi k nim moc nechtělo.

K dědovi a babičce jsem se i poté často vracela. U rodičů to už tak příjemné nebylo. Z práce se vraceli pozdě, unavení, nervózní, s dalším nákladem práce v domácnosti, a v důsledku toho padl občas nespravedlivě nějaký ten pohlavek nebo ostré slovo. Na děti, jejich starosti a bolístky už moc času nezbylo. Dětský pláč se řešil pohlavkem, zákazem pláče nebo zesměšňováním. Tehdy a dlouho poté jsem to brala jako normální, takové přece maminky jsou. Až mnohem později, když jsem coby dospívající a dospělá měla možnost poznat i život v jiných rodinách, mi došlo, že to může být i jinak.

Pak jsem se začala věnovat své profesi a tu tzv. kariéru jsem skutečně udělala. Práce pro renomované domácí i zahraniční instituce, řízení rozsáhlých projektů, úspěchy, referáty na prestižních zahraničních kongresech, domácí i mezinárodní ocenění…. a mezi tím vším jsem se občas potýkala s velmi nízkým sebevědomím, zádumčivostí a introverzí, které jsem si do života ze své rodiny odnesla.

Ve svých téměř čtyřiceti letech jsem se stala matkou. Navzdory všem pracovním úspěchům a přesvědčování svých nadřízených jsem se – poučena vlastním životem – rozhodla věnovat mateřství na plný úvazek. A věřte nevěřte – veškeré profesní úspěchy se mi zdají v porovnání s pokroky, jakých mé dítě za mého přispění dosahuje, naprosto nicotné.

A život si najednou začal vybírat svou daň za tu počáteční nepřirozenost, kdy jsem místo u mámy a táty žila u babičky a dědy. Na mamku se nemohu obrátit s žádným problémem týkajícím se výchovy a péče o dítě. Ta ve své roli babičky totálně selhává. Když jsme já i dítě onemocněly, popřála nám brzké uzdravení. Odmítá být s dítětem v mé nepřítomnosti, takže když musím na úřady nebo k lékaři, vláčím dítě i babičku s sebou. Své vnouče často peskuje a zesměšňuje. Zprvu mě to velmi zlobilo, pak jsem si ale uvědomila, že po ní chci nemožné. Nikdy s námi žádnou nemoc neodstonala, nikdy naše bolístky s pochopením neřešila, nikdy nebyla maminkou se vším všudy. Takže nemůže být ani dobrou babičkou.

Při výchově tedy vaříme z vody a čerpáme z mnoha příruček, vesměs si vzájemně odporujících. Nechceme s manželem dávat dětem hmotné statky, ale dobrou výchovu a citové zázemí po celou dobu, kdy budeme naživu. Kdybychom toto nechali jen na prarodičích, naše děti by o citové zázemí – tak jako já – přišly podstatně dříve než dospějí.

Proto radím – užijte si to velmi krátké a neopakovatelné období tří až čtyř let. Z vašeho hlediska to je jak nic, z hlediska vašeho dítěte jeho celý dosavadní život. Nikdy nevíte, kdy jste se svým dítětem naposledy. Může se stát cokoliv – smrtelný úraz, nevyléčitelná choroba… a vám zbudou jen celoživotní výčitky svědomí, že jste svému nejmilejšímu nedali dost.

A co vy, pracující matky kojenců a batolat? Jaké budete jednou babičky? Jaké budete mít jednou pochopení pro své dcery a snachy, které se rozhodnou plně se svým dětem věnovat?