Re: Partyšová a Vondráčková

Pod tohle se podepisuju, vídám to v praxi častěji, než je mi milé.

Opravdu je obrovský rozdíl v tom, když se lidi rozvedou, třeba rok jsou každý sám, naučí se s tím žít oni i ty děti a pak si jeden nebo oba přivede nějakého nového partnera.

Samozřejmě velké rozdíly jsou i v tom, kolik let tomu dítěti - těm dětem - je.

Jiná věc je, pokud děti nic netuší, jeden den žijí s maminkou a tatínkem, a druhý den tatínek bydlí s jinou paní, která je těhotná, a děti se s tím musí srovnat. TO je stres jak prase i pro dospělého člověka, natož pro děti.

Z praxe - nepochybuju o tom, že jsou matky, které děti (programově či neprogramově) očkují proti nové známosti otce, ale nepochybuju ani o tom, že jsou děti, které fakt upřímně trpí a to utrpení dávají najevo nenávistí k otci (jeho nové partnerce, novému dítěti) a může si za to ten otec sám.

V situaci, kdy kterýkoli z rodičů hned čeká, že děti přijmou všechny ty změny spolu s novým partnerem, je blázen ten rodič.

Z vlastní zkušenosti - já mám také nevlastního syna, příčina rozvodu jsem nebyla, nežili spolu už pár let. I tak jsem se bála hodně, že mě tenkrát chlapec nevezme, nebo že jeho maminka bude kopat. Seznámili jsme se (se synkem) až po půl roce známosti (s otcem), ale bydlet jsme spolu začali až jsem byla těhotná, takže zase mnohem později. Jsem šťastná, že to proběhlo hladce, ale makala jsem na tom, načetla jsem si literaturu typu "Dítě toho druhého" atd. (V mém dětství třeba moje ségra hodně nedokázala skousnout nového partnera matky, i když přišel až pár let po otci, viděla jsem, jaké zlo to dokáže nadělat) Oba - velký syn i jeho maminka - pak vzali i našeho malého, velký syn dobře bere i nového partnera maminky, zaplať pánbůh za to všechno. A už je dospělý, jeho 18 jsem obrečela (i já).