Re: Opravdu je tu mezi námi někdo, kdo je nerad chválen?

Yuki,

já jsem se to musela taky učit, protože mám pocit, že generace našich rodičů (obecně, jistě existovala spousta výjimek) prostě na to nebyla zvyklá (že je to v podstatě strašně jednoduchý) a měla k tomu "přivěšených" spoustu podivnejch ocásků pověr (jako že když někoho budeš moc chválit, tak ho přechválíš a zpychne, nebo že se nesluší chválu jen akceptovat a poděkovat na ni, že je to moc nafoukaný, ale stejně to potřebovali, takže z toho pak vzniklo takové to kroucení jako ta tchýně s tím obědem, a výsledek byl pro obě strany mnohem trapnější, než kdyby bylo normou za oběd normálně na rovinu poděkovat a říct, že byl dobrej, a hospodyně by dala najevo potěšení, a bylo by to).

Občas si myslím, že si to my lidi úplně zbytečně komplikujem, protože tak, jak je to "normální" vnímám to, co jsi říkala Ty - že pochvala i občasná kritika je normální součást života a člověk to taky tak bere a nepřikládá obojímu nějakej přemrštěnej význam (tj. když se mi povedla buchta, tak jsem ráda, že buchta chutnala, ale nebudu si kvůli tomu myslet, že jsem cukrářka světových parametrů, která si může zfleku otevřít luxusní cukrárnu, stejně tak jako když přesolím polívku a někdo mi to řekne, tak to znamená jen že jsem přesolila tuto konkrétní polívku, ne že jsem kopyto a budižkničemu, který se nadosmrti nenaučí vařit).