Re: Manželství kvůli dětem po stopadesátéosmé

Aniž bych četla ostatní názory - částečně mi to připomíná můj vlastní vztah a vztah několika mých blízkých, kamarádek i příbuzných.
A též je nám všem okolo 40.

Shoda ale končí u té ne/spokojenosti.
Já jsem totiž spokojená a vděčná za život, jaký žiju.
Moc nerozumím tomu, proč si neuvěřitelné množství žen myslí, že by jejich nejbližším partnerem, kterému mohou říkat úplně všechno, zařizovat s ním všechno a sdílet s ním úplně všechno, je manžel/přítel.
A proč si to myslí i ženská po 20letém vztahu

Tohle, mimochodem, řeší kamarádi a přátelé.
Chodit 1x týdně cvičit je Ti na houby. Potřebuješ se vyžít sociálně - mít s kým zajít na pivo, na kafe, pokecat...
Pokud přátele nemáš, je to dost blbý, protože člověk nějak ventilovat sám sebe a svůj život musí a partnera většinou nezajímá 100% Tvého života (někdy ani 50% - ale ono je to i naopak, že ? ), psychiatr fakt není kámoška nebo kamarád na pokec a s kým jiným se bavit, žejo?

Nicméně - zkus se na to podívat z druhé strany.
Jsi nespokojená - ok.
Představ si, že partner náhle není.
Můžeš si vybrat jiného.
Bude to jiné? Ten s Tebou bude všechno sdílet, povídat si, zajímat se...?

Krátce řečeno - na pokec a sdílení jsou i jiní lidé než naše životní lásky.
Co je blbý, je teda ten sex. Tady řešení nemám, ale nejsem si jistá, jestli jen kvůli tomu zrušit manželství.
Jestliže by se mnou nespal, vůbec a trvalo by to léta, asi bych neměla zábrany najít si milence, protože partnerovi do toho v podstatě nic není...