Re: Rozchod - tak moc to bolí....

Natascha: Ano, je to tak jak píšeš. Ve většině vztahů, které se rozpadnou si myslím, že se (minimálně jeden ze zúčastněných) trápí a to i přes případné kladné Emoce. Ve mě se od rozchodu melou strašným způsobem. I já prožívala určité období od toho února štěstí. Měla jsem pocit svobody, snad i radosti. A i přesto tyhle stavy se stačilo probudit do druhého dne a najednou mi chyběla komunikace s ním.
Tak jak tu nyní psala pisatelka v závěru. MOC jsem si přála, aby se už v té zimě neozval. Věděla jsem, že to, že naváže kontakt, tak mi ublíží. Dělával to tak vždy. Když už se přehouplo pár týdnů, zvykla jsem si na ten stav a myslím, že nyní už bych z toho byla venku. Ale bohužel se tak nestalo. Tím, že jsem nereagovala na jeho zprávy, tak se mi tehdy ozýval přímo do práce, kde byla jistota, že mě zastihne. Vysvětlila jsem mu, že se takhle budeme trápit oba a že potřebujeme čas si to období kdy jsme každý sám odžít, ale nechtěl o tom slyšet.
Jak tu někdo psal o knížce Klimeše.. Četla jsem ji, pomohla mi trošku srovnat si to v hlavě. Ale ten přítelův mail mě tak rozesmutnil, že je všechno co jsem si v hlavě "srovnala" v háji. Bylo mi jasné, že komunikace PO rozchodu jen prodlužuje ten čas "uzdravování" a mám pocit, že se to vleče a vysává mě to.
Je mi opravdu smutno a moc mi pomáhá i to, že píšete. A klidně diskutujte, nevadí mi to. Vzpomněla jsem na slova co tu psala jedna pisatelka o smrti své babičky. Psal to ve své knížce v úvodu i Klimeš. Ztráta partnera by se vlastně dala srovnat se smrtí někoho bližního - vždyť také přicházíte o člověka a víte, že není možné to vrátit zpět...
Ale bolí to. Tušila jsem, že se "karty obrátí" a myslím, že nyní jsem smutnější já než on. Asi ta paradoxní fáze.