Re: Tak to není moje práce

Manžela dneska zase otrávila až příliš ochotná prodavačka. Šel koupit vyzkoušené pečivo, co nám chutná a ona si ho už pamatuje a začala mu nabízet, ať ochutná i něco jinýho, že tady mají to a to a proč zůstavat jen u jednoho druhu a proč tentokrát bere jen 4 kousky, když jindy bere 5, no přišel domů celkem otrávený, že mu ta přílišná ochota vadí.
Snáží se tu hana na prodavačky a máte pravdu, že jim chybí motivace. Někdy je to jen slovní uznání od vedení, ještě lepší je pak výplata či odměny podle tržby. Kdysi jsem prodávala v sekáči a měla jsem tak bezva vedoucí, že jsem v té práci byla spokojená a těšila se tam a myslím, že to na mě bylo i vidět. Vedoucí uměla pochválit, jak jsem tam pěkně oblečení naaranžovala, jak tam mám čisto, jak je všechno v pořádku, donesla mi občas zákusek nebo chlebíček a výplatu zaokrouhlovala směrem nahoru. Měla jsem krásnou pracovní dobu, prostě byla jsem spokojená i v tom, že jsem stíhala všechno doma a v práci že je pohoda a myslím, že to odráželo i na mým vystupování k zákazníkům.
Ještě za socialismu jsem prodávala v potravinách. Základní plat byl nic moc, ale byly tam procenta z tržby a jelikož krám byl v centru města, tak jsme sice kmitali jako o život, ale výplata byla moc pěkná. Dodržovala se pracovní doba, naopak se po zavíračce ještě hodina započítávala na úklid a jelikož jsme stíhali dřív, tak jsme mohli odejít dřív a nic se nedělo. Dneska jsou podmínky pro prodavačky často dost děsný, co si budeme povídat. Takže prodavačku bez úsměvu pochopím, pokud není arogantní nebo sprostá.