15.3.2011 11:27:27 :-)
Re: Nevlastní děti
Chápu, soucítím a chápu. Nenaděláš nic. Chyba není v Tobě, jsi možná jen moc hodná a tolerantní. Zažila jsem, co dokáže nevlastní krev. Na tatínka slaďounká jak med, na mě mezi dvěma očima jako kýbl jedu. Ale podstatný selhání bylo u otce, kdy on při rozhovoru o situaci mi za pravdu dal, ale jak si princezna dupla, už bylo po jejím. Teď vzbuzují v okolí soucit pohádkami o příšerné maceše, jsou i lidé, kteří jim věří, naštěstí ne všichni. Kdo nezažil, neuvěří. Hlavně: nikdy se nedá dopředu říct, jak se to zvládne. U nás několik let nebyl závažnější problém, ale přišla puberta, a to byl konec. Princezna bude rozkazovat a vše se řídit podle ní, a já jsem jen na ten servis a vydělávání peněz. Vše si řešil a plánoval tatínek s princeznou, já se musela přizpůsobit, jinak byla scéna, že se zdi otřásali, že jsem si dovolila říct i svůj názor, natož mít nějaký svůj požadavek. Hlavně si myslím, že v pubertě už to nejsou děti a moc dobře vědí co dělají a že by neuměli manipulovat? Ha ha. A že se chovají stejně "doma" a "venku"? No ani náhodou. A před "cizími" a "vlastními"? A že má jiný pohled na dítě vlastní rodič a okolí? Kupodivu, často to, co rodič považuje za roztomilé, může být pro okolí těžko snesitelné překračování hranic a nedodržování norem společenského chování.
Odpovědět