Pomoc, příchod sourozenece obrátil svět skoro naruby.

Panebože, kéž bych si mohla do hlavy narvat to, co jste tady napsala. já to intuitivně vím a naprosto s tím souhlasím, ale tak těžko se mi to uvádí do praxe. Jsem senzitivní, ale zároven velmi temperamentní a dokážu se pořádně vzteknout. Jsem s tím smířená, ale občas je tedy vskutku těžké se zachovat při těch dvou dětech, tak jak bych chtěla já /a jak se mi to dařilo, když bylo dítě jen jedno/ a né můj jakýsi fixní vzorec zděděný po rodičích. Zvláště při stavech vyčerpanosti. /jsem bohužel na všechno "moderně" sama/.

Jak jste tvrdila, že to pokakávání není podstatné apod....vezmu to malinko zeširoka: Před nástupem do školky mi bylo naprosto jedno co si říkají o mém způsobu výchovy jiní lidé. Důležitá byla pro mě jen komunikace mezi mnou a mým dítětem. Velmi se mi to vyplácelo. Ovšem vstupem do státního zařízení má individuální výchova pozbyla trochu na objemu. Malý se musel učit kolektivním návykům. Které mu samozřejmě nemůžu dát já. Je od přírody svéráz, takže to šlo velmi zajímavě a ztuha. Bylo mi ho líto. Bylo mi špatně. Byla jsem těhotná. Od období vzdoru máme problémy s jídlem. Tam nejí de facto vůbec. Začlo se to příšerně řešit, až jsem musela učitelce říct, že to není její selhání, to že nejí, aby mi nakonec z kluka neudělala chlapce naprosto a ve všem problémového/nakonec jí totiž vadilo i to, že čůrá v sedě-a to je přece u kluka nenormální; zatímco mě málem mohli ovívat/. Ředitelka přidala monologem o tom, jak mám být ve výchově důsledná /přitom slovo důslednost je slovo obecně pro matky proklaté-zvláště pro matky perfekcionistky:)a zároveň...svědomí mé zelo téměř čistotou/no a že se jinak narozením sourozence zblázníme....super. Do toho mi tchýně napsala, jak se mu absolutně nevěnuju, specificky vyjmenovávala činnosti, co máme dělat-třeba hlavně se smát-....zatímco zrovna ten den jsme se synem dělali úplně vše co shodou okolností napsala. Proč to pitvám - uvědomila jsem si, že vstupem do společnosti nám začíná jakési nové zajímavé období a to, že mě jaksi nutí něco po očku sledovat, co si teda ti lidé myslí, byť mě to nezajímá. Vzpomenme,kde je v tomto německo-dáte dítěti výchovný pohlavek a soused volá sociálku. A kdo nezažil náročné vzdorující dítě a vyčerpanost na entou nikdy nemůže pochopit, proč překračuji mé ječící dítě v restauraci a odcházím pryč. proč mám takové a makové taktiky. Jediné na co se takoví lidé zmohou, tak místo podpory na jednoduché plkání o tom, jak je děcko nevychované. A pak jsou tady lidé zlí ajiní, kteří už mohou něco vytropit. Přiznám se, že mě to někdy fakt mrazí.

Po narození sourozence se mi po dvou měsících začal pokakávat. Bojovali jsme s tím před rokem a půl skoro pět měsíců a velmi jemně a taktně. ted už moc jemná nejsem - nemám sílu, není čas, nemůžem si to dovolit. Možná bych neměla vyhrožovat vařechou a je mi to líto, navíc já mu ani nejsem schopna nabacat, když nevidím absolutně červeně. Můžou ho z té školky vyhodit, pokud to bude trvat dlouho. Co mám dělat? Přestal úplně poslouchat a radši by se nechal zabít /nadneseně řečeno/, než aby poslech. na něj opravdu NIC nezabírá. Ani fyzické tresty, ani studena sprcha, nic.. naopak se ještě víc stáhne a nespolupracuje. Někdy se třese jakoby strachem, ale někdy je také v tomto stavu se do tří sekund usmát. Každé ráno máme dostatek času na přípravu, každé ráno musíme spolu bojovat. Vybere si úplně cokoliv-třeba že nechce tamten svetr apod. Je to blbé, protože člověk který jej vozí spěchá do práce. takže....co mám dělat. nemůžu dělat jakože nic, že si vybral vzdorovat, tak ať vzdoruje/nebo můžu?/....já jej chci přijímat, miluju jej,....ale musí aspon rámcově poslouchat, nemohu přijmat jeho TOLIK vzdorné chování. on nemůže přece ovládat mne! Jinak se totiž fakt zblázníme, jakože už máme ťupínky na žaludku. Kdo má zkušenosti a názor, řekněte, pomozte, děkuji všem.