Druhý táta, druhá máma aneb Sourozenci v jiné roli

Mít velkou rodinu je prostě paráda. A co teprve když je mezi staršími a mladšími sourozenci větší věkový rozestup, to je pak ještě lepší! Starší děti přece mohou pomáhat s těmi mladšími, nebo ne?!

I když se dnes „nosí“ spíše rodiny skromnějších rozměrů, existují výjimky. Rodiny s vícerčaty, rodiny vytvořené partnery z mnohodětných rodin, kteří chtějí v tradici pokračovat. Někdy se také rodiny rozšíří plánovaně či neplánovaně až postupem času, kdy žena zatouží po druhém či třetím dítěti ve chvíli, kdy ví, že její odrostlé děti už tolik péče nepotřebují, a ona může zatoužit znovu se starat o to malé, uplakané, ale nejrozkošnější stvoření na světě. Znovu otěhotnět a pořídit si nové miminko není tak těžké. Jaký dopad to ale má na postavení starších dětí v rodině? Mají rodiče právo „využívat“ své prvorozené jako bezplatné chůvy? Kdy jde ještě o sourozeneckou péči a kdy už o zneužívání starších dětí coby „zástupných rodičů“?

Dnešní ideál? Věkově blízcí potomci

Dříve byly vícečetné rodiny opravdu daleko běžnější, a spolu s tím bylo také naprosto běžné, že se nejstarší děti staraly o nejmladší. Při šesti, sedmi nebo osmi dětech se generace našich babiček či prababiček musely hodně otáčet, aby všechny uživily. Zatímco benjamínci opouštěli plenky, prvorození už byli na prahu dospělosti. A bez jejich pomoci by to mnohokrát nešlo!

Dnes se ale snížil počet dětí na rodinu i věkový rozdíl mezi nimi. Za ideální se považuje mít děti rok a půl až dva po sobě. „Předpokládá se totiž, že sourozenci věkem pouze málo vzdálení mohou mít prostor pro společné hry a porozumění. Ale také to tak být nemusí,“ upozorňuje brněnská psycholožka Mgr. Katarína Bradáč na to, že každý je naprosto jedinečný a malý věkový rozdíl nemusí být v sourozeneckém porozumění klíčový.

Několik jedináčků v rodině

Příznivci dětí, které se narodí brzy po sobě, také argumentují tím, že si na sebe takoví sourozenci rychleji zvykají, že ti s velkým věkovým rozdílem vyrůstají v podstatě jako jedináčci, což jim údajně neprospívá. „Maminky věkově vzdálených dětí si někdy postesknou, že je to jako vychovávat několik jedináčků,“ přitakává psycholožka, podle níž ovšem ani to nebývá pravidlem. A jak se to má s tvrzením, že narodí-li se děti brzy po sobě, nebudou na sebe tolik žárlit a nebudou se tím mladším cítit tolik ohrožení? „Slyším často, jak se i samostatné a šikovné dítko po narození sourozence - a skoro bych řekla, že věk toho staršího není až tak klíčový - ve vývinu stáhne zpátky. Říkáme tomu regres a souvisí to s různými okolnostmi. Jako vysvětlení se nabízí žárlivosti, pocit ztráty maminčiny pozornosti a snaha být znovu dítkem, o něž by bylo dál pečováno. To v tom lepším případě. Bohužel se setkáváme i s tím, jak starší sourozenec plný emocí svému sourozenci ublíží nebo se jej snaží ,prodat‘. Na jednu stranu je pochopitelné, že v citové oblasti dítě nechce dobrovolně trpět konkurenci, na straně druhé je užitečné se zamyslet, jak tomu předejít. Často i dospělí lidé ze žárlivosti dělají neuvěřitelné věci, natož pak dítě, které si plně neuvědomuje všechny důsledky svého chování,“ konstatuje Mgr. Katarína Bradáč.

Sourozenecké nevraživosti

Zůstaňme ještě na chvíli u právě zmíněné žárlivosti. Nabízí se totiž jednoduchá domněnka, a sice že se vlna žárlivosti na nově narozeného sourozence zvedá přímo úměrně k velikosti věkového rozdílu mezi nimi. Rok a půl staré dítě přece žárlit nebude. Nebo snad ano? A naopak: musí nutně osmiletý potomek žárlit na nový přírůstek? „U dospělých lidí jde žárlivost obvykle ruku v ruce s nízkým sebevědomím. U dítěte se sebevědomí teprve buduje, a to mimo jiné na základě bezpodmínečné lásky rodičů, na základě pocitu bezpečí a sounáležitosti.

Moudrý rodič, i když je pro něj jeho potomek středobodem vesmíru, vede své dítě s láskou a citlivě k tomu, že jsou tady i potřeby rodičů.

Že občas potřebují klid nebo že se na výlet pojede tam, kam si přeje táta nebo máma a že to absolutně nemá nic společného s tím, zda ho miluje. Anebo že jsou tady i jiní lidé, které on jako rodič miluje a že se mu do srdíčka vejde spousta lidí a ještě tam zůstane místo. A taky že lze ,mít‘ a dávat zároveň. To vše pomůže dítku zažít a pochopit, že je v pořádku, když se rodič věnuje i něčemu či někomu jinému. Pokud se dítě necítí bezpečně a bezpodmínečně milováno, je zbytečné apelovat na jeho ,rozum‘, ten mu totiž říká: ,pozor, vetřelec‘,“ rozvíjí svou myšlenku psycholožka.

Nová role pro staršího

Tak jako tak se s příchodem sourozence nastavení pro starší dítě či děti mění. Mateřská láska teď putuje k více „cílům“, a tak musí někde ubrat. O tom už byla řeč a rozumným přístupem, o kterém se zmiňuje Katarína Bradáč, lze dopady snížit na minimum. Opravdový problém nastává, když starší děti na nového potomka nepřipravíte, a ještě od nich po porodu automaticky očekáváte značnou pomoc, respektive tím víc pomoci, čím jsou starší.

Dopustíte se tak chyby a dítě či děti citelně vykolejíte. Dosud se staraly jen samy o sebe, o své povinnosti, teď se stále častěji ozývá: „Pomoz mamince, ať toho nemá moc, musí nakrmit miminko.“ Děti také nejednou uslyší: „Na takové mazlení jsi už moc velký/á, teď máme miminko. Tak buď taky trochu samostatný/á!“ Nezdá se vám něco na těch větách? Je v nich nátlak, sobectví rodičů. A pokud to tak vnímáte vy, nezúčastnění, jak na ně teprve musí reagovat ten, jemuž jsou adresovány? Jako byste mu vzali půdu pod nohama, podřízli mu větev, na které sedělo, a najednou neví, co by. Z dítěte se totiž nestane samostatný dospělý jen proto, že vy jste se s partnerem rozhodli pro další přírůstek. Že je staršímu deset? Nebo dvanáct? Ale o to vlastně hůř, že ho automaticky vyčleňujete z citové vazby nebo jej zapojujete do péče o další dítě na místě, kde byste se měli starat vy. Je na prahu puberty, citlivého období, pro něž je dobrý vztah s rodiči základ. Prostě: pro starší sourozence nemůže náhle skončit dětství jen proto, že bude mít mladšího brášku, sestřičku nebo několik sourozenců najednou!

Kolik povinností je tak akorát?

Možná se vám zdá, že zatím „horujeme“ pro příliš citlivé zacházení, že pak by ze všech dětí vyrostli rozmazlenci. Jenže, nikdo nemluví o tom, že starší děti nemají doma hnout prstem!

„Když zapojíte dítě do chodu domácnosti, může se naopak cítit velice hrdě, jako platný člen týmu,“ potvrzuje psycholožka Mgr. Katarína Bradáč, že o rozmazlování nicneděláním nikdo nestojí. Je ale třeba znát míru! „Na děti by v žádném případě neměla být přenášena přemrštěná očekávání a odpovědnosti, jež neodpovídají jejich věku. Ani od semínka růže nečekáme za dva týdny záplavu květů, tak proč čekat od dítěte, že pouze proto, že je nejstarší, bude suplovat roli rodiče nebo bude schopno v plné míře uvažovat odpovědně? Za děti jsou odpovědni rodiče, nikoli další děti,“ zdůrazňuje psycholožka s tím, že je samozřejmě těžké posoudit, co přesně je možné od staršího sourozence požadovat, už proto, že je to individuální.

Ale přijít na to můžete. Jak? Zkuste se s dětmi domluvit!

Stop příkazům, sláva domluvě

Jistě víte, že na světě není nic automatické, a ani vaši nejstarší se do ničeho nepohrnou jen tak.

„Zdá se mi vhodné - pokud starší sourozenec chce rodičům s mladšími potomky pomoct -aby se na tom společně dohodli. Aby ho rodiče nechali vyjádřit, na co se cítí. Pak by jej to měli nechat vyzkoušet a nezapomenout pokaždé poděkovat, nebrat nic jako samozřejmost.

I prožívání staršího sourozence se může měnit, a proto není dobré brát jako dané, že to, co mu nevadí dnes, mu nebude vadit zítra nebo za měsíc,“ zdůrazňuje psycholožka, že se všemi dětmi je potřeba neustále mluvit, vnímat jejich potřeby a zjišťovat, jak domácí situaci vidí ony. A když už jsme u té chuti pomáhat a děkování za ni… Neměli byste nabídnout dítěti za péči o sourozence nebo podílení se na chodu domácnosti finanční odměnu? „Takovou motivaci nedoporučuji,“ říká Mgr. Katarína Bradáč. Proč? Dítě pak samozřejmě může chtít pomáhat právě pro peníze, nikoliv proto, že skutečně chce.

Extrémní situace

V rodinách, v nichž fungují oba partneři, to jde jednoduše, ale co takové mámy samoživitelky.

Mají dětem dopřávat bezstarostné dětství a samy se „přetrhnout“? „Pravda, maminka samoživitelka nemá mnohdy jinou možnost, než zapojit starší děti do chodu domácnosti nad řekněme běžný rámec. Potřebuje chodit do práce, vydělávat peníze. Mohla by však čas od času požádat sousedku nebo prarodiče, případně jeden dva dny v týdnu jít domů z práce dřív. Vlastně ani v tomto případě by dítě nemělo být automaticky okrádáno o své dětství, a již vůbec ne dlouhou dobu bez přestávky. Také ono potřebuje načerpat síly, občas se zasnít nebo jen tak si bezstarostně hrát!“ dodává brněnská psycholožka.

Plusy a minusy sourozenecké péče

Pojďme si to ještě jednou shrnout. To, že se rozhodnete pro další dítě, neznamená, že se ze starších stanou automaticky „druzí rodiče“. Měly by mít dál své dětství a každodenní rytmus by se jim měl měnit po domluvě, nikoliv příkazem.

Pak jim to dokonce může přinést mnoho pozitivního. „Pozitivní aspekty péče o mladšího sourozence můžou spočívat v rozvoji samostatnosti, v pochopení následků rozhodnutí, v rozvoji bližšího vztahu mezi sourozenci, v nácviku rodičovské role a péče s ní spojené, v efektivnějším organizování času, který je částečně péčí pohlcen, a podobně. Nedostatek rodičovské lásky pak není automaticky spojován s péčí o mladšího sourozence. Když o mladší dítě pečuje starší sourozenec, jsou na tom oba stejně, oba jsou bez rodičů. Rodiče pak mohou věnovat uspořený čas oběma rovnoměrně. Co však pozitivní být nemusí, je částečná ztráta bezstarostného dětského prostoru i času, a nemusí to být spojeno s předčasnou dospělostí. Naopak, dítě si zdaleka na dospělost nesáhne, pouze ztratí část z dětství, což je ta horší kombinace, protože je prosta dospělého pochopení,“ vysvětluje Mgr.

Katarína Bradáč s tím, že při zapojování starších dětí by rodiče měli zvážit ještě jedno hledisko.

Je starší sourozenec natolik poučený, silný, trpělivý, že zvládne třeba samostatně vyrazit na procházku s miminkem v kočárku? Nenechá ho někde nachladnout? Neuloží ho nesprávně? Opravdu uhlídá batole ve vaně? Dobře víme, že stačí vteřina a neštěstí je na světě. Sami nejlépe víte, jak je náročné uhlídat malé neposedy nebo se postarat o plačící kojence.

Vlivy na ty nejmenší

Poslední, co je třeba při zaměstnávání starších dětí potřeba vzít v potaz, je vliv, jaký tato péče ze strany sourozenců bude mít na opečovávané, tedy benjamínky. Na první pohled člověk vidí hlavně klady - vyrostou uprostřed láskyplné rodiny, kde se o ně starají všichni od sourozenců po prarodiče. Na pohled druhý se to může komplikovat. Nejmladší dítě, jež je předmětem péče, se může setkat s nenávistí starších sourozenců, vycítit, že je důvodem jejich vzteku, když musejí hlídat, místo toho, aby si šli po svém. Může vnímat nezájem unavených rodičů, kteří si zvyknou přehazovat povinnosti na starší děti. Může se setkat s pocitem, že je na obtíž. To ho pak snadno přivede k psychické nerovnováze, k touze zavděčovat se na každém kroku a za každou cenu, i chuti rychle vyrůst, dospět, být brzy samostatné, aby nebylo na obtíž a podobně. Rizik je tu celá spousta. Ale je dobré si uvědomit, že ta, o kterých mluvíme, jsou spíše extrémní. Málokterý rodič je přece jen tak „slepý“ a „hluchý“, aby upřednostnil své pohodlí před pocitem, že svému dítěti dává to, co má (on, a nikdo jiný). Rodičovská role je nezastupitelná. A přestože je někdy náročná, je to ta nejlepší, jakou kdy můžete zastávat.