Od plic nebo takticky?

Známý psycholog a manželský terapeut Stanislav Kratochvíl sestavil partnerskou taktiku do deseti bodů:

1. Zajímat se o partnera. Chcete-li s partnerem dobře vyjít, musíte se především zajímat o jeho povahu, zájmy, poznávat jeho vlastnosti, snažit se pochopit i jeho slabé stránky. Nejúčinnějším zájmem o partnera je zájem „emptatický“, to je zájem provázený snahou vcítit se do něho.

2. Nechat partnera hovořit. Předpokládá to umění naslouchat. Není taktické spustit hned po vzájemném přivítání příval slov, stížností, přání a zážitků. Druhému pak většinou nezbývá než mlčet a se svými myšlenkami se uzavře. Používáme-li taktiky, necháme vymluvit napřed druhého a pozorně mu nasloucháme. Pak zbude dost času, abychom se mohli vypovídat z vlastních problémů i my.

3. Umět hovořit o tom, co partnera zajímá. Často ovšem nestačí jen poslouchat. Vyprávějící potřebuje mít pocit, že ho nejen posloucháme, ale že jeho věci rozumíme. Proto si musíme o tom, co partnera zajímá, opatřit také nějaké informace.

4. Opatrně s kritikou. Začneme-li kritizovat, musíme počítat s tím, že se kritika dostane zase zpátky k nám. Když řekneme druhému „Jak to vypadáš!“, můžeme očekávat, že odpoví „Podívej se na sebe!“. Má-li mít kritika význam, musí šetřit důstojnost druhého a nahrát mu k jeho vlastní sebekritice.

5. Žádné příkazy. Lidé nemají rádi, když jim někdo připomíná povinnosti, zvláště ve vztahu, kde se cítí být na stejné úrovni. Pokud druhého o něco žádáme, mělo by to být vždy formou otázky „Nemohl bys zajít koupit něco k jídlu?“ nebo formou prosby o pomoc.

6. Uznat vlastní chybu. Když umíme uznat chybu a učiníme to zavčas, můžeme počínajícímu konfliktu účinně předejít. Když jsme ochotni na sebe vzít jako chybu i něco, co v pravém slova smyslu chybou není – například ztrátu společné věci nebo jinou nehodu – můžeme dobře zvládnout i složité konfliktní situace.

7. Pochválit, co stojí za pochvalu. To, co se nám na partnerovi a na jeho jednání nelíbí, obvykle kritizujeme. Když se nám něco líbí, bereme to jako samozřejmost a mlčíme. Přitom by tomu mělo být naopak. Je výhodné v hovoru ää ää partnera trochu idealizovat, mluvit o něm, jako by už byl takový, jakého bychom ho chtěli mít. To v něm podpoří jednání, které se nám líbí.

8. Vžít se do situace druhého. Je třeba připustit, že na probíhající události se každý z partnerů může dívat ze zcela jiného úhlu. Klasickým příkladem je setkání manželů u večeře. On přichází pozdě, nevrlý a zamyšlený. Ona na něj dlouho čekala a těší se, že si při dobře připraveném jídle pěkně popovídají. Situace je zvládnutelná, jedině pokusí-li se jeden i druhý vžít do situace a pocitů svého partnera a podle toho jednat.

9. Netvrdit opak. Kdykoliv začneme v hovoru tvrdě odporovat, říkat „ty nemáš pravdu“ nebo „to je tvoje vina“ a podobně, je to, jako bychom dávali druhému najevo, že je hloupý a neschopný a my jsme lepší. Tím ho k přijetí našich názorů nenaladíme, i kdyby byly zcela správné. Naopak, svým vyhroceným tvrzením ho nutíme, aby se cítil povinen trvat na svém. Taktické je být „nad hádkou“, netvrdit opak, ale odvést řeč k tomu, na čem se můžeme shodnout.

10. Usmívat se. Přátelský úsměv stojí na opačném pólu než konflikt. V přítomnosti člověka, který se příjemně usmívá, se druhému nechce vztekat a hádat, spíše se u něj též indukují příjemné pocity. City se snadno přenášejí. Budeme-li se usmívat na partnera, zpravidla zjistíme, že i partner se usmívá na nás.

Co se vztekem?

Uplatňování této taktiky s sebou však nese jeden závažný požadavek. Ten, kdo ji používá, musí být schopen ovládnout projevy negativních emocí – především vzteku. To může pro někoho znamenat značnou zátěž, někdy až s nebezpečím vzniku neurotických tělesných projevů. Lékaři výstižně říkají: když nepláčou oči, pláčou vnitřní orgány. V takových případech je uplatňování taktiky spojené s násilným potlačováním emocí problematické a před uhlazenou komunikací dáváme přednost otevřenému hovoru o problému.

Psychologové však doporučují položit si před takovým otevřeným kritickým rozhovorem tyto otázky: Je to, co chci říci, pravda? Je účelné to říci? Je vhodná doba to říci? Při takovéto „kontrolované upřímnosti“ neříkáme nepravdy, tedy věci, které si skutečně nemyslíme nebo necítíme. Mluvíme o svých skutečných myšlenkách a pocitech, ale vybíráme z nich ty, které je s ohledem na okolnosti účelné sdělit.

Máme totiž sklon negativní pocity vůči partnerovi projevovat napomínáním, vyčítáním a tvrzeními jako: jsi sobec, jsi hloupá, děláš to naschvál, někdy označujeme partnera hanlivými či zvířecími názvy. Místo toho je však možné zbavit se nahromaděného vzteku tím, že budu mluvit o tom, co ve mně partnerovo chování vyvolává. Místo „jsi bezohledný řidič“ řeknu „když jedeš tak rychle, dostávám strach a je mi zle“. Nebo místo „jsi sobec“ řeknu „když po sobě neuklidíš, dostávám na tebe vztek“.

Tak není partner označen za viníka, ale otázka viny zůstává neřešena. Můj strach může být totiž stejně tak důsledkem nevhodné jízdy jako mé nadměrné ustrašenosti, moje zlost může být stejně tak důsledkem nepořádnosti druhého jako mého puntičkářství. Tak zůstává ve vztahu otevřená možnost věcné dohody.

Kdy taktizovat a kdy ne?

Ne u každého však musí napětí po taktickém zvládnutí hrozícího konfliktu přetrvávat. Pocit uspokojení ze zvládnutí situace a radost „jak se nám to povedlo“ mnohdy úspěšně vystřídají předchozí lítost či zlost, takže už není třeba žádné negativní pocity násilím potlačovat. Pochopením druhého se ztratí původní důvod k agresivitě a vlídným chováním se stane vlídným i chování druhého a napětí se zlikviduje.

V rozhodování, kdy dát přednost taktickému jednání, a kdy se projevit podle svých pocitů, nejsou psychologové jednotní. Někteří apelují na to, že člověk má umět ovládat své city a řídit rozumem a vůlí své chování a že je dobré manipulovat i chováním druhého tak, aby směřovalo k vzájemnému přijetí a porozumění. Jiní považují za důležitější otevřené projevování skutečných pocitů, a to jak pozitivních, tak negativních, protože jen tak je podle nich možná opravdová důvěrnost bez vzájemného odcizení.

V žádném případě nesmí taktika směřovat k tomu, že na sebe budou partneři navenek milí a uvnitř agresivní. Otázku, kdy užívat taktiky a kdy jednat podle svých autentických pocitů, je třeba řešit vždycky s ohledem na konkrétní dvojici. Je-li její problém v tom, že se jeden z nich nebo oba projevují nekontrolovaně na úkor druhého a nedovedou zvládat své pocity, jestliže se vzájemně napadají a ponižují, bude pro ně škola partnerské taktiky zcela jistě užitečná. Je-li problém dvojice naopak v tom, že jeden nebo oba partneři nedovedou říci, co skutečně cítí, jsou navyklí na uhlazování sporů za každou cenu a nedovedou se prosadit, měli by se cvičit spíše v projevování toho, co právě prožívají, co jim na jednání druhého vadí, co by si ve vztahu přáli mít jinak.

podle knihy Stanislava Kratochvíla Manželská terapie (Portál 2000) zpracovala Jana Zajícová, kresba Kristina Peřichová