tisk-hlavicka

Jak porozumět a předcházet násilí

5.9.2000 James Gilligan, M. D., přeložila Kateřina Piskačová, upravil Jiří Kovařík Náhradní rodinná péče

Násilí a jeho projevy jsou bohužel součástí každodenního života ve světě. Co je vůbec jeho příčinou? A můžeme násilí účinně předcházet?

Spojené státy americké mají daleko nejvyšší výskyt vražd a nejvíce dalších násilných zločinů ze všech vyspělých států na světě. Takže skutečnost, že já, jako občan USA, jsem přijel do Polska přednášet o tom, jak předcházet násilí, je jednak absurdní a jednak domýšlivé. Měl bych se spíš učit od vás, jak předcházet či napravovat nejhorší aspekty své vlastní společnosti! A vlastně doufám, že se mnohému na své návštěvě u vás přiučím. Přesto se ale pokusím obrátit tento nedostatek v přednost v tom smyslu, že důsledkem stavu naší společnosti mám přinejmenším více příležitostí násilí zkoumat.

Poznatky z „mrtvého domu“

Dostojevský popsal vězení, do kterého byl sám za carského Ruska odsouzen, jako „dům mrtvých“. To byl jeho způsob, jakým hovořil o duchovní smrti, jíž podlehlo mnoho vězňů, přestože jejich těla stále žila. Když jsem poprvé navštívil vězení s maximální ostrahou v Massachusetts, přesvědčil jsem se, že Dostojevský ani v nejmenším nepřeháněl. S ohromením jsem naslouchal tolika vrahům, kteří mi říkali, že oni sami zemřeli dávno předtím, než někoho jiného poprvé zabili. Měli tím na mysli, že jejich osobnost zemřela – často v nějakém určitém okamžiku jejich života, takže se cítili jako mrtví, i když jejich těla stále žila. Říkali, že necítí vůbec nic – ani pocity, ani žádné jiné fyzické požitky. Viděl jsem mnoho těch, co přiznali, že zabili druhého člověka bez sebemenšího pocitu viny, výčitek svědomí či jiných emocí. A co víc – oni sami byli zbiti ve rvačkách či se sami poškozovali tak strašně, bez pocitu fyzické bolesti, jak dokázali zohavovat své oběť. Přirozený úsudek napovídá, že tito muži se cítili vnitřně „mrtví“. Neboť jak jinak by mohli někoho zabít nebo poškozovat sami sebe, než že jim chyběla schopnost plně rozvinout své kapacity citového života. Tito „žijící mrtví“ potřebují někoho zabít, protože ta nejnesnesitelnější muka pro ně představuje bolest nad tím, že druhé vidí žít.

O sobě samých vypovídali, že se cítí jako roboti, živoucí mrtvoly, upíři, že jsou uvnitř prázdní nebo že jejich těla jsou vycpána neživou hmotou - např. slámou, ne masem a krví, že namísto cév a nervů mají lana a provazy. Jeden vězeň mi řekl, že se cítí jako nějaká „potrava, která hnije“. Jiný muž, který spáchal obzvláště šokující kriminální čin, popsal sám sebe jako upíra. Když ho nazývám „žijící mrtvý“, tak jen parafrázuji jeho vlastní popis: upír je v lidovém povědomí někdo, kdo je mrtvý, přestože chodí a mluví. Když tento muž řekl, že je upír, nemyslel to obrazně ale doslova, jako to nejpřesnější a nejrealističtější vyjádření svých zkušeností se sebou samým. Byl to muž, který škrtil a ubodal svou babičku k smrti a pak pil její krev. Pakliže toto o něm víme, můžeme vidět, že jeho zkušenost se sebou samým jako s mrtvou věcí přímo souvisí s násilným činem, který spáchal. Začínáme chápat, co Kafka popsal ve své povídce „Kárný tábor“ (The penal Colony) skutky násilí jsou vyjadřovací formou, výrazovým jazykem, kde psací tabulkou je lidské tělo a slovník je omezen pouze na druhy násilných činů, které lze na tělo vtisknout.

Mnoho vrahů poté, co zjistí, že zabíjení jiných je samotné zpátky k životu nepřivede, vidí jedinou cestu, jak se cítit naživu – a to v prožívání čehokoli (neboť oni žádné pocity nemají), i kdyby to měla být třeba jen fyzická bolest. Snaží se tedy přivodit si takové vjemy řezáním či jiným zraňováním vlastního těla. Sebepoškozování je ve vězení zcela běžnou událostí. Během let své praxe mi nesčetně vězňů říkalo, že fyzická bolest je přijatelnější, než necítit vůbec nic. Nicméně je příznačné, že těmto lidem i to nejbizarnější a nejextrémnější sebepoškozování v okamžiku činu ani bolest ani žádné jiné pocity nepřivozuje. Nanejvýš se tak stane později, když se jejich tělo začne uzdravovat. Přesto – jak to jeden muž podal – tím jediným okamžikem, kdy cítil jakousi úlevu, nějaký pocit života, byla doba bezprostředně po té, co se pořezal nebo jinak zranil. Pro jiného pouze pohled na svou vlastní krev a vědomí, že nakonec bude něco cítit, ho ujistilo, že je naživu – ne jako robot, jímž se cítil jinak být. Když tento muž byl ještě dítětem, jeho matka se polila benzínem a zapálila se před jeho očima dřív, než jí v tom stačil jakkoli zabránit. Po její smrti utekl z domova živil se homosexuální prostitucí. Jeho dilema, které se svou minulostí a během dalšího života čelil, bylo: Co je horší, cítit nebo necítit?

Smrt vlastního já, o níž zde mluvíme, vzbuzuje dojem nesnesitelnosti existence – jak vlastní, tak někoho druhého. Vražda je pokus nejen vysvobodit vlastní já – pro mnohého je na to již příliš pozdě, jejich já již dávno zemřelo – ale také své já znovu oživit. Když se tak nestane, jediným příslibem vysvobození se zdá být vlastní fyzická smrt. To je jeden z důvodů, proč mnohem více vrahů se samo zabije dříve, než tak stačí učinit stát, a to i v dobách, kdy trest smrti byl běžným rozsudkem za vraždu. Procento sebevražd u lidí, kteří spáchali vraždu, je několikasetkrát až několikaticíckrát vyšší, než mezi běžnou populací stejného věku, pohlaví a rasy.

K pochopení stavu beznaděje a zoufalství

takovýchto násilnických jedinců je důležité vědět, že to nevyplývá jednoduše z jejich pobytu ve vězení (i když i to může přispívat). Mnoho jich spáchá sebevražedný pokus ještě před uvězněním, jiní se pokusí či dokončí sebevraždu poté, co jsou propuštěni a jistý stálý počet vrahů nikdy práh vězení ani nepřekročí, protože se zabíjí ještě před zatčením či odsouzením. Také více odsouzenců je zabito svými spoluvězni, než bylo kdy popraveno soudním rozsudkem. Jinými slovy, žádná jiná skupina není více pro trest smrti, než vrahové a ostatní vězni. Oni jej přímo ukládají sami sobě či sobě navzájem, když stát selže a neučiní tak.

Proto se tolik divím názorům, že trest smrti by vraha odstrašil a dodal by životu větší váhu u lidí, kteří se již dávno cítí duchovně mrtví a kteří touží i po smrti tělesné.

Jak můžeme pojem vnitřní smrti u lidí, které zde popisuji, chápat? Duše těchto mužů jen tak nezemřela. Ona je mrtvá, protože byla zavražděna. A jak se to mohlo stát? Stupeň krutosti, ponížení a násilí, k němuž byli tito lidé v dětství odsouzeni, je tak vysoký a tak neobvyklý, že mi to ukázalo nový význam termínu „zneužívání dítěte“. Jako děti byli tito muži postřeleni, zraňováni sekyrou, opařeni, biti, škrceni, mučeni, drženi na drogách či o hladu, zapalováni, vyhozeni z okna, sexuálně zneužíváni, nuceni k prostituci vlastními matkami, byli dlouhodobě zamykáni v malých prostorách nebo – jak vím z jednoho případu – je nechali rodiče zavřené v chladničce tak dlouho, až došlo k poškození mozku z nedostatku kyslíku.

Jak může násilí na těle zabít duši (ono já, psyché), aniž by zabilo tělo? Věřím, že odpověď je třeba hledat v samotné podstatě takovéhoto násilí, které – ať už je druhotný význam jakýkoli – znamená ve svém jádru vyjádření absence lásky ze strany osoby násilí konající. Vždyť bití dítěte vyjadřuje nedostatek lásky tak jasně, že není třeba žádných dalších slov a vyjadřuje jej s takovou mocí, kterou žádná slova nemohou zmírnit. I takový pes ví, že není milován, když je bit. A dítě těžko může být méně chápavé, vždyť láska je tak nezbytná pro přežití „já“, jako je kyslík pro přežití těla. Bez pocitu lásky se „já“ cítí ochromené, prázdné a mrtvé.

Existují pouze dva možné zdroje lásky pro „já“. Láska od druhých a sebeláska. Dostávat lásku a náklonnost od druhých znamená být respektován, chválen, oceňován, uznáván jimi a obdržet od nich pozornost. Děti, které trpí nedostatkem lásky od druhých, nezvládnou si vytvořit dostatek prostoru a „zásob“ sebelásky, která by je ochránila před nevyhnutelným odmítnutím a ponížením, jemuž se nevyhnou ani ti nejšťastnější. Slovo, které používám k označení absence či nedostatku sebelásky je zahanbení, zostuzení, ponížení. Jeho opakem je hrdost, čímž mám na mysli přítomnost sebelásky, seberespektu a smyslu pro lidskou důstojnost a sebeocenění. Když je jak sebeláska, tak láska od druhých potlačena, cítí se člověk zahanben, ponížen, zneužíván – zkrátka prožívá takové pocity, jež se dostavují při odejmutí lidské důstojnosti.

Prožívat ztrátu lásky od druhých tím, že je člověk napadán, urážen, odmítán či přehlížen, ponižován, zesměšňován nebo tupen znamená být jimi hanoben. Ať už k tomu dochází jakkoli, být zaplavován hanbou a ponížením znamená zničení sebeohodnocení, bez jehož jisté minimální úrovně začne vlastní já selhávat a duše umírá.

Psychické zraňování

To nám také pomáhá porozumět tomu, proč lidé nemusejí být nutně jako děti napadáni fyzicky, aby se z nich později stali násilníci. Fyzické týrání dítěte ještě nemusí být předzvěstí násilnického charakteru dospělého, protože násilí není tím jediným způsobem, jak dospělý může ponižovat dítě. Je to jednoduše jen jeden z nejmocnějších prostředků. Ale i slova mohou udělat „stejnou službu“ – od ponižování až po zabití duše. Všechna fakta, která jsou nám dostupná, poukazují na to, že ať již byli násilničtí lidé v dětství fyzicky zraňováni či nikoli, rozhodně byli hluboce zraňováni psychicky a to ostatními prostředky degradace a ponižování osobnosti.

Nemohu ani vyčíslit, kolikrát mi vězni, s nimiž pracuji, odpověděli na otázku – proč někoho napadli – slovy: „…protože mě nerespektoval“ nebo „nerespektoval mého hosta“. Tito muži ve skutečnosti používali toho slova tak často, že si pro ně vytvořili zkrácený slengový tvar (disrespected me – he diséd me, pozn. překl.). Fakt, že je slovo používáno tak často, až se z něj vyvine slangový výraz, naznačuje, jak důležité místo má ve slovníku a tím pádem i v psychice a morálním hodnotovém žebříčku lidí, kteří toto slovo používají. A být nerespektován znamená být ignorován, urážen, ponižován.

Vždycky jsem si myslel, že ozbrojení lupiči páchají své zločiny proto, aby získali peníze. Samozřejmě, že to někdy pro tento důvod dělají. Ale když jsem si sedl a mluvil s těmito lidmi, vlastně jsem slyšel „nikdy v životě jsem nebyl tolik respektován, jako když jsem poprvé namířil na někoho zbraň“. Pro muže, kteří po celý svůj život žili v opovržení, může být pokušení získat okamžitý respekt touto cestou daleko cennější než jejich svoboda či dokonce život.

Psychologie násilí

Abychom porozuměli psychologii násilí, je velice důležité mít na paměti, že skutečný, opravdový respekt je založen na uznání člověka pro jeho výkon, schopnosti, lidské kvality a ne na strachu, jenž pramení ze zastrašujícího násilí. Násilí je náhražka respektu nahrazující pravou skutečnost a lidé se k této náhražce uchylují pouze tehdy, když se cítí tak nedostačiví ve svých schopnostech, výkonu apod., že nejsou schopni si vymoci ocenění od druhých.

Když jsem si postupně uvědomoval, co jsem od těchto násilnických zločinců slyšel – onen ústřední význam pocitu nedostatečného respektu vůči vlastní osobě, která motivovala jejich násilí – začal jsem si myslet, že jsem objevil jednu z příčin násilí. Ale pak jsem jednou náhodou znovu pročítal pasáž v Bibli, která popisuje první zaznamenanou vraždu v západní historii – příběh Kaina a Ábela. Nikdy předtím jsem nepostřehl skutečný obsah této archetypické zvěsti o vraždě, ani onu všeobecnou platnost jejího chápání psychodynamiky vraždy, až jsem si musel sednout a mluvit se skutečnými vrahy a zjistit, že popisují naprosto shodné věci o příčinách násilí. Neboť Bible nám velmi jasně říká, proč Kaina zabil Ábela: „Bůh přijal Ábela a jeho oběti, ale Kaina si Bůh nevšímal“. Jinými slovy, Kain nebyl respektován kvůli Ábelovi, a na něm si pak vylil zlost z toho vyplývající. Přesně tak, jak jsem se s tím setkával ve vězeních u násilnických zločinců – vylévali si zlost na svých obětech ze zcela stejného důvodu – protože byli nerespektováni.

Příčina násilí je v rozhořčení a příčinou rozhořčení je pocit, že je člověk podroben pokořování, že jeho smysl pro lidskou důstojnost či sebeocenění a seberespekt (nebo důstojnost a ocenění těch, se kterými se člověk identifikuje a o které se stará – rodina, národ, náboženství, etnická skupina) je napadán. Ještě nikdy jsem se nesetkal se závažným činem násilí, jenž by nebyl vyvolán prožitkem pocitu napadení lidské důstojnosti, a který by nereprezentoval pokus předejít či napravit „ztrátu tváře“ – bez ohledu na míru hrozícího trestu, i kdyby měl znamenat třeba i smrt. A činíme tak na naše vlastní riziko, pokud nebereme vážně tvrzení násilnických osob, a pokud si nepřipustíme, že to myslí vážně, když prohlašují, že by byli raději mrtví nebo zmrzačeni, či že by zabili nebo zmrzačili někoho jiného, než aby žili bez „hrdosti, důstojnosti a seberespektu“. Doslova vzato, tito lidé dávají přednost smrti před pokořením sebeúcty.

Pro lidské bytosti je „já“ (psyché) daleko důležitější, než tělo (soma), a když člověk cítí, že jeho „já“ je ohroženo zkázou, rychle a rád obětuje tělo – své či cizí – aby odvrátil tuto nejstrašnější lidskou zkušenost – smrt vlastní duše. Frantz Fanon to popisuje takto: „Hlad s důstojností je přijatelnější, než jíst chléb v otroctví“, a já musím přiznat, že vyjadřuje hlubokou psychologickou pravdu.

Tento mechanismus obrany napomáhá vysvětlit, proč násilničtí muži většinou nepociťují jakoukoli vinu, alespoň ve chvíli spáchání vraždy, vždyť konečně i samotné právo říká, že není žádné viny při obraně sebe sama.

Tři podmínky násilí

Ať již je tomu jakkoli, my všichni se čas od času cítíme pokořeni, a přesto většina lidí nikdy vážný násilný čin nespáchá. Jinými slovy, ztráta důstojnosti ještě není dostatečným důvodem k páchání násilí. Je nutné si uvědomit, že zneuctění samo o sobě ještě k násilí nevede. K tomu musí být přítomny další podmínky – za tři nejdůležitější považuji: zaprvé stupeň ponížení je tak ohromný, že je naše já ve „smrtelném ohrožení“. Zadruhé, jedinec cítí nedostatek nenásilných prostředků k udržení či obnovení sebeocenění, jako např. vzdělání, společenský status, majetek, společensky oceňované úspěchy. I ti nejvíce recidivující násilníci nejsou po většinu času násilničtí. I pro ně je násilí posledním východiskem, ke kterému se uchýlí, když už nevidí žádnou přiměřenou alternativu. A skutečnost, že lidé vyššího společenského a ekonomického statutu používají mnohem více nenásilnických prostředků k udržení svého sebeocenění, než lidé s nízkým postavením (vzdělání, majetek, moc, společenskou prestiž), pomáhá vysvětlit, proč druhy násilí, které právní systém označuje za kriminální, jsou statisticky mnohem častější mezi chudými než mezi bohatými.

Třetí podmínkou násilí je, že jedinec není schopen zakusit, alespoň v dané situaci, pocity, které potlačují násilnické sklony, jako např. vina a výčitky svědomí, nechtít způsobit někomu bolest či zranění, láska a empatie k druhé osobě, racionální strach z důsledků násilného činu. Lidé dopouštějící se vážného násilí mají až nápadně výrazný sklon k nedostačivosti v oblasti těchto pocitů. Tudíž násilí proti druhým je velmi pravděpodobné u někoho, kdo zakouší maximum ponížení a zároveň minimum pocitu viny. Freud říkal, že nikdo jiný se necítí tak provinilý jako svatí, k čemuž bych dodal: nikdo se necítí tak nevinný jako zločinci“.

Dejme tomu, že se ženami je ve všech společnostech zacházeno v jistém smyslu tak, jako by byly podřízeny mužům. Proč ale potom nejsou ženy více násilnické než muži? Ba naopak, proč většinu násilných činů mají na svědomí právě muži? Zde je dobré si připomenut, že násilí jako kterékoli jiné chování je ovlivněno více faktory, a že biologické, psychologické a sociální faktory inklinují ke zvýraznění násilnických dispozic u mužů a potlačení či předcházení násilí u žen. Z mnoha různých náznaků můžeme vyčíst, že hormonální rozdíly mezi pohlavími podporují mužské násilí a potlačuje ženské. Sociální a psychologické důsledky rozdílných rolí pohlaví, do kterých jsou muž i žena ve všech známých kulturách socializováni, jsou ještě silnější v předurčení muže směrem k násilí a ženy směrem od něj.

Mužská role v naší patriarchální společnosti je definována a hodnocena zcela odlišně od ženské role. Proto jsou muži oceňováni za násilí a zahanbováni, vězněni či dokonce popravováni, když odmítají bojovat a zabíjet. To znamená, že páchání násilí může být pro muže úspěšný způsob, jak napravit jakékoli ponížení, které v životě zakusili a chovat se nenásilnicky jen zvyšuje jejich zranitelnost a možnost ponížení. Násilí není obecně vhodná cesta pro ženy, jak zmírnit pokořování, kterému jsou podrobeny. Naopak, když se žena chová „násilnicky“ nebo dokonce „agresivně“ (ambiciózní, úspěšná) nenásilnými způsoby, vystavuje se ponížení ještě víc (je označována jako neženská, mužatka atd.). Cesta jako získávají ženy postavení a úctu, podle pravidel, jež diktuje tradiční rozdělení rolí pohlaví, vede přes společensky schvalovanými způsoby v oblasti sexuálního chování (být pro muže „sexuálním objektem“), spíše než v oblasti násilnického chování.

Jak zmírnit násilí ve světě

Proto, abychom zmírnili množství násilí ve světě, musíme přetvořit mužskou roli. Ovšem tyto dvě role – mužská a ženská – jsou tak nerozlučně spojeny, že není možno měnit jednu, aniž bychom změnili druhou.

Nedávno jsem měl příležitost ověřit si jisté hypotézy v rámci experimentálního programu prevence násilí ve vězeních v Kalifornii. Spolu s kolegy jsme porovnávali chování ve věznici u 64 vězňů, kteří byli odsouzeni za násilné trestné činy a kteří se účastnili intenzivního „experimentálního“ programu, s chováním kontrolní skupiny vězňů v jiné, běžně vedené věznici. Experimentální skupina tráví 12 hodin denně, 6 dní v týdnu účastí na řadě vzdělávacích psychoterapeutických a rehabilitačních aktivitách, včetně následujícího: 1. intenzivní odbourávání tradiční mužské role (onen předpoklad, že být opravdovým mužem vyžaduje dominovat nad ženami a ostatními muži, na urážky odpovídat násilím atd.); 2. nacházet způsoby, jak napravit škodu či výdaje, které způsobili svým obětem; 3. učit se nacházet jiné, alternativní přístupy k násilí a učit tomu i jiné (tak, že vězni se stávají „poradci prevence násilí“ a pokračují v této roli v prostředí, do kterého se po návratu z vězení dostanou).

Jaké poznatky tento výzkum zatím přinesl? Rok před začátkem tohoto programu došlo v každé ze dvou věznic přibližně k třem tuctům násilných incidentů (od rvaček, pobodání nožem až po znásilnění), což je počet případů násilností, který i nadále pokračoval v kontrolní skupině. Naproti tomu, během prvních třinácti měsíců experimentálního programu došlo k jednomu násilnému činu v prvním měsíci a ve zbývajících dvanácti měsících již k žádnému. Samozřejmě tím nejlepším ukazatelem úspěšnosti tohoto experimentu bude skutečnost, zda experimentální skupina bude schopna si udržet svou změnu chování také po propuštění zpět do společnosti. Ale i v této fázi výsledky jasně ukazují na jeden závěr: prevence násilí je možná, pokud o to opravdu dostatečně usilujeme.

Zda bylo možné předejít recidivitě mezi propuštěnými vězni přesně nevíme, neboť nejsme schopni zkoumat celou populaci, ale objevili jsme jen program, který téměř stoprocentně předcházel opětovnému páchání trestné činnosti mezi vězni, kteří se na něm podíleli, a to zejména dosažením vyššího vzdělání během pobytu ve vězení. Z přibližně 200 vězňů, kteří získali vyšší vzdělání, se jen 2 opět vrátili do vězení za nové trestné činy – což je přibližně jednoprocentní recidivita během téměř dvaceti let v porovnání s běžnou mírou recidivity v zemi, která činí 65 % během 3 let.

Z teorie psychologie a sociologie násilí, jež jsem zde představil, můžeme vidět, že efektivita vyššího vzdělání v prevenci násilí je jak pochopitelná, tak i předvídatelná – neboť nic jiného není tak mocný, spolehlivý, stabilní, zvnitřený a relativně neotřesitelný zdroj zdravého sebeocenění, než je vzdělání – zdroj dovedností a vědomostí, které mohou sloužit jako základ pro respektování sama sebe a které budou respektovat a oceňovat i druzí.

Prevence týrání dětí

Zároveň je jasné, že prevence týrání dětí je jedním z nejdůležitějších a nejefektivnějších způsobů, jak předejít tomu, aby z nich vyrostli násilničtí dospělí. Ale jaké jsou nejúčinější způsoby prevence týrání dítěte?

Když přemýšlíme nad souvislostí ekonomické stránky a rehabilitace zneužívání dítěte, je důležité si připomenout, že tou nejvážnější, nejsmrtelnější a nerozšířenější formou týrání dítěte je chudoba, která každoročně zabíjí a zraňuje daleko více dětí, než počet týrajících rodičů dohromady. A chudoba dětí a jejich rodičů je něco, za co my všichni částečně neseme společnou odpovědnost, neboť sociální a ekonomický systém demokratické země je výsledkem takových rozhodnutí učiněných námi všemi společně – jak rozdělovat či nerozdělovat náš společný majetek a příjem. Nejdůležitějším principem podtrhujícím primární prevenci zneužívání dítěte je poskytnout rodičům potřebné prostředky k udržení stabilního sebeocenění a seberespektu. Mezi takové prostředky řadíme vzdělání (jak formální, školské vzdělání, tak učení se rodičovským dovednostem a vývoji dítěte), trénink pro zaměstnání, podpora v bydlení, v péči o dítě, v příjmech pro rodiny s dětmi atd.

Chudoba dětí a jejich rodičů ve společnosti, kde některé rodiny jsou chudé a některé bohaté, systematicky vystavuje ty, co se nacházejí na dně sociálního a ekonomického systému, pocitům méněcennosti, selhání a ponížení.

Umocňování takovýchto pocitů stupňuje hladinu násilí jak mezi chudými dětmi, tak jejich rodiči. V USA např. děti rodičů vydělávajících méně než 15 000 dolarů ročně ( ve srovnání s dětmi rodičů vydělávajících více než 30 000 dolarů) jsou 25krát více v nebezpečí špatného zacházení, je 57krát pravděpodobnější, že z tohoto zacházení utrpí zranění a 60krát pravděpodobnější, že na následky špatného zacházení zemřou! Ale ne každé úmrtí spojené s relativní chudobou je způsobeno chováním rodičů; většina je způsobená chudobou samou. Např. poměr relativní chudoby černoškých rodin v Americe je třikrát větší, než je tomu u bílých rodin, poměr kojenecké úmrtnosti (z jakýchkoli příčin, nejen v důsledku násilí) je také dva až třikrát větší a poměr úmrtnosti matek (při porodu) je pětkrát větší než u bílých. A mnohé pečlivě vedené studie ukazují, že tento zvýšený počet úmrtí je zaviněn chudobou samotnou, ne chováním chudých (jako např. zneužívání drog a alkoholu, kouření či násilí) ani ne snadno identifikovatelnými zdravotními riziky, jako jsou diabetes nebo hypertenze.

Tím nejspolehlivějším a nejstálejším prediktorem počtu vražd na světě je velikost propasti mezi příjmem a majetkem chudých a bohatých. Národy s nejvyšší mírou ekonomické rovnosti – státy západní Evropy a Japonsko – mají nejméně vražd na světě, zatímco státy s nejvyšším stupněm socioekonomické nerovnosti ve vyspělém světě – USA – stojí se svým poměrem vražd daleko nejvýše – pět až desetkrát vyšším, než je v zemí s ekonomickou rovností.

Nejméně během posledních dvaceti let v USA tvořily děti (myšleno osoby mladší 18 let, zejména pak mladší 6 let) nejvyšší poměr chudoby ve všech věkových kategoriích, a tento poměr se během této doby zvýšil o více než 5 % )zatímco poměr chudoby mezi starými lidmi se výrazně snížil). Není proto nijak překvapující, že počet vražd spáchaných chlapci mezi 14 a 17 lety se mezi rokem 1984 a 1994 doslova ztrojnásobil, zatímco tento počet se u osob starších 25 let nezměnil. A v souvislosti s poměrem vražd došlo také k rapidnímu nárůstu sebevražd u dospívajících. Je také pravdou, že poměr jak relativní, tak absolutní chudoby u dětí je v USA daleko vyšší než v jiných vyspělých státech a že vraždy mladistvých jsou rovněž 5 až 20krát vyšší.

Jinými slovy, nejsilnějším zdrojem všech forem násilí – vůči dětem, páchaných dětmi, vůči dospělým a páchaných dospělými – jsou pocity méněcennosti a ponížení, jež jsou způsobeny epidemickým výskytem relativní chudoby. Proto pokud chceme zvýšit pravděpodobnost, že naše děti budou vyrůstat v prostředí lásky a nenásilí, ty nejdůležitější jednoduché kroky, které můžeme učinit, jsou rozdělit své bohatství a příjmy co možná nejspravedlivěji. Mezi mládeží v Americe – zejména (ale nejen) mezi chudou a černošskou – se dnes epidemicky šíří násilnické chování. Před stopadesáti lety jsme vynalezli čištění vody a kanalizační systém představoval daleko účinnější faktor v prevenci epidemických nakažlivých nemocí než všichni lékaři a nemocnice na světě. A dnes si musíme uvědomit, že „vyčištění“ sociálního a ekonomického systému spravedlivějším rozdělováním společného majetku a příjmu bude daleko účinnější pro předejití epidemického rozšíření násilí a týrání dětí než všechna policie, vězení a tresty a než všichni psychiatři, psychologové a pediatři na světě.

Tato přednáška byla přednesena na První mezinárodní konferenci „Jak milovat dítě: Nové pohledy na současnou psychologii“, Varšava, 22. – 23. května, 1999. Mezititulky redakce

James Gilligan M.D. z katedry psychiatrie harvardské lékařské univerzity v Bostonu, Massachusetts, USA věnoval většinu svého života výzkumu příčin a prevence násilí zejména ve věznicích, především s ohledem na děti mládež. Po dobu 25 let působil jako ředitel centra pro dušení zdraví programů prevence násilí v rámci trestního systému státu Massachusetts v USA.

Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.