Byla jsem v práci za blázna!

Někdy koncem června mi volal můj šéf, že mne potřebuje v práci a že mám tedy od 1.8. nastoupit. Neptal se, jestli chci nebo nechci, jestli náhodou v srpnu nemáme naplánovanou dovolenou, prostě jako šéf dal příkaz a očekával kladnou odpověď. V první chvíli to byl šok a musím říct, že se mi řádně rozklepaly kolena. Tak, je to tady. Celé ty roky na mateřské jsem se obávala toho, že jednou to skončí a budu muset nastoupit do práce. Jenže jsem nečekala, že to bude takhle brzy. Synovi už sice bylo 5 let a chodil do školky, ale dceři byly sotva 2, zápisy ve školce byly před měsícem a stejně se mi nějak nezdála myšlenka, že bych ji tam měla dávat ve 2 letech. Babičky sice jsou, ale jedna pracující, druhá nemocná. Pro jistotu jsem mu řekla, že se s ním přijdu domluvit osobně. Po víkendu, kdy jsem se uklidňovala a probírala s manželem všechna pro a proti, jsem se vydala do práce. Pan šéf mi předložil situaci, do které se dostal – odešla mu již v pořadí 8. pracovní síla a v srpnu je většina zaměstnanců na dovolených. Samozřejmě mne to nemuselo vůbec zajímat, ale tak nějak jsem si říkala, že bych možná mohla brigádně 3 týdny v srpnu pracovat a pak se uvidí. Moc se mu to nezamlouvalo, ale souhlasil.

Již první den, kdy jsem nastoupila brigádu, mi dosti neomaleným způsobem vysvětlil, že to „válení doma“ jednou skončí. Takže pokud nenastoupím v září, budu muset stejně za rok nastoupit. Neřekla jsem ano ani ne, ale dost se mne dotklo slovní spojení „válení doma“. Jelikož je firma, u které pracuji, víceméně rodinný podnik, manželka mého šéfa mi hned vlepila do tváře, že ona šla do práce u prvního dítěte po devíti měsících, u druhého po šesti a rozhodně bych už měla jít do práce, protože dětičky vyrostou, ztratím praxi a zkušenosti, tedy ten čas, který trávím doma, zbytečně promarním. Bylo mi z toho smutno. Říkala jsem si, kde jsem se to ocitla? Co je to za lidi? Já se přece doma neválím. Celý den skáču kolem dětí, snažím se je dobře vychovat, věnuji jim svůj čas, snažím se je dobře ovlivňovat, dokud to ještě jde a dokud můžu, a někdo to považuje za „válení se doma“? Snažila jsem se na to nemyslet, říkala jsem si, že každý má jiné priority, pro mne je důležitá dobře zajištěná rodina. V dané situaci toto kritérium není splněno, takže do práce nastoupit nemůžu.

Práce mi šla nad mé očekávání dobře, hodně věcí jsem si pamatovala, něco si připomněla, něco se přiučila a už druhý den jsem zastupovala kolegyni, která byla na dovolené.

Jenže pak přišel další šok. Vrátila se z dovolené kolegyně, kterou jsem předtím neznala, a když nás šéf představoval, řekl o mne - cituji: „Tak a tady máme naši dovolenkářku. Představte si, už 6 let sedí doma na mateřské, dokonce uvažovala o třetím dítěti…No, dovedete si to představit…?“ Řekl to takovým tónem, jako bych byla bez zdravého rozumu, na hlavu padlá ženská, která si něco takového vůbec dovolí. Zůstane doma s dětmi…

V té chvíli jsem si připadala jako blázen. Copak jsem opravdu tak divná, když zůstávám doma s dětmi a nehrnu se do práce? A to, že bych chtěla třetí dítě, je někomu k smíchu? Celý den jsem musela nad tím přemýšlet a uvažovala jsem, zda nemám nějak popřeházené hodnoty, jestli bych opravdu neměla naklusat do práce a kašlat na rodinu, ono to nějak dopadne…

Ale pak, když jsem přišla domů, přiběhla dcerka, skočila na mne, chytla mne kolem krku a zasypala pusinkami. I syn přišel, přitulil se ke mne a v té chvíli mi došlo to, co jsem na malý moment zapomněla, a co můj šéf nikdy nepochopí. Nejsem blázen, jsem jen šťastná matka, která chce pro své děti to nejlepší. A to nejlepší, co můžu pro své děti udělat je to, že se jim budu věnovat teď. Až odrostou, už mou pomoc a můj čas nebudou tolik potřebovat, ale věřím, že si vzpomenou, že jsem byla nablízku, když mne potřebovaly. A i kdyby ne, pro mne je jejich dětství vzácným pokladem, který si uchovávám v srdci, a na který budu vždycky ráda vzpomínat a o jehož podstatnou část bych se v práci nerada připravila. Chvíle s nimi jsou pro mne totiž k nezaplacení.