Mé těhotenství, mé děti

A tak jsou pro nás naše děti darem. Vybojovali jsme si je, jak jen jsme mohli. A že to nebylo snadné.

Všechna těhotenství jsem měla bohužel vysoce riziková. U prvního miminka jsem jakožto mladá, nezkušená, nic netušící nastávající maminka, přečetla pár knížek, abychom se připravili na to, co všechno nás čeká.

Během těhotenství mi dělali spousty testů. Je legrační, když vám všichni kladou na srdce, že čekáte dítě, jste za něj zodpovědná a rozhodně se nemáte v žádném případě stresovat a pak? Nechají vás hodiny čekat po čekárnách na různá vyšetření. Pochopitelně nalačno. Je vám z toho zle, ale nemůžete jíst ani pít. Musíte chodit často na toaletu, ale ta je v takovém stavu, že si to radši do poslední možné chvíle rozmýšlíte.

Brali vám někdy kostní dřeň? Nic netušící nastávající maminka si lehne, hupne na ni pár sester a nehýbat! Bude vás to sice bolet, ale nemůžeme vám nic dát, protože jste přeci těhotná. Uškodilo by to miminku. A tohle mu snad neškodí? Nakonec se po mnoha a mnoha dalších testech dozvídám, že jsem trombofilička a je 75% šance, že mé děťátko bude mít rozštěp páteře nebo něco podobného (i když o mnoho měsíců později se dovídáme, že co lékař, to jiný názor). Ale to nevadí. Nebojte se. Do 25.tt. vám můžeme ještě udělat potrat, v takovém případě je to povoleno. Zrovna minulý týden jsme ho jedné mamince provedli ze stejného důvodu. Zvláštní, já ale zrovna minulý týden četla, že se narodilo miminko ve 24.tt., přežilo a bude zdravé. Tato verze je tedy okamžitě zamítnuta. Prostě nepřipadá v úvahu. Jak bych se s tím mohla vyrovnat, jak se smířit s tím, že nechám zabít své vytoužené miminko? Co když se spletli a ono je zdravé?

Zbytek těhotenství prožívám v neuvěřitelném stresu, nevolnostech a strachu. Brzy už bych měla rodit. Jednou k ránu se mi zdá sen. Vlastně už skoro ani nespím. Spíš mám jen zavřené oči a s někým si krásně povídám. Cítím se odpočatá. Po mnoha měsících je mi krásně. Jsem uvolněná, bezstarostná. Z rozhovoru si nic nepamatuji. Ale navždy z něj ve mně zůstává již pocit klidu, vyrovnanosti, bezpečí a jistoty. Zapamatuji si jen poslední větu: "Už musím jít, ale brzy se uvidíme." Otevírám oči. Musím vstát a nutně dojít na toaletu. Až teprve tam si uvědomuji, že se mi vlastně vůbec nechce. Ono už to začalo. A tak honem budím budoucího tatínka a jedeme do porodnice. Přestože ultrazvuk nikdy neodhalil pohlaví miminka, já už vím, že to bude holčička. O pět a půl hodiny později se nám narodí krásná a zdravá. Apgar skore 10-10-10:) Teď už vím, že miminka nejen všechno s námi prožívají, ale sami s námi i komunikují. Jen je potřeba se je naučit vnímat.

Druhé těhotenství o čtyři roky později bylo také vysoce rizikové. Moje ochota chodit na různá vyšetření byla čím dál menší a neochota lékařů to akceptovat čím dál větší. A tak, aniž by se mě kdo ptal, na konci těhotenství mi vyvolali porod. Moc to bolelo. Miminko ještě nebylo připravené. Já ještě neměla ani termín. Ale na co bychom přece čekali. Porod díky tomu trval neuvěřitelných 72 hodin. Poslední den jsem už téměř nevnímala. Neměla jsem žádnou sílu. Když už to vypadalo, že budu rodit, tak nikde nikdo. Byla jsem sama na sále se svým doprovodem. Nejprve jsme volali, pak můj doprovod proběhl všechny chodby, ale nikde nic. Žádná sestra ani lékař. Po další půl hodině se ukázala sestřička. Nechala jsem si zavolat lékaře, že se mi to nezdá. Resp. po dvou dalších hodinách se mi podařilo přesvědčit sestru, že s ním chci mluvit a ať ho vzbudí. Podíval se na mě od okna...rozdíl pár metrů mu nevadil, aby věděl, že zatím nic. Rozhodně nesmím prý tlačit, jinak své miminko zabiju. Odešel. Vrátil se ráno, kdy se měnila směna. Oznámil mi to samé a opět odešel. Ve dveřích se střetl s novou lékařkou. Ta na mě mrkla. Řekla, tak zatlačte a máte to za sebou. Já byla ale natolik vyděšená, že jsem nechtěla. Vždyť mi to přeci PAN doktor zakázal! Zabila bych svoje miminko. "No, jestli chcete, já mám ještě celou směnu, tak tu můžete v bolestech ležet dál. Ale jestli už ho chcete vidět, tak zatlačte a uleví se vám." Za pár minut se nám narodila druhá dcerka. Apgar skore 5-8-8 Celá modrá, přidušená. Oči zalité krví. Byla tam moc dlouho. Na kardiologii zjistili dutinku v srdíčku. Ale jinak je zdravá. Propusili nás domů a to "jen" s podezřením na krvácení do mozku. Za 14 dní máme přijít na kontrolu. Díky Bohu, vše nakonec dopadlo dobře.

U třetího těhotenství jsem již plně rozhodnuta. Mluvit si do toho nechám minimálně. Vše nechám na svém přirozeném instinktu. Je to dar od Boha a na to jsou všichni lékaři krátcí.

A tak o dva roky později čekáme další miminko. Ještě nikdy mi nebylo tolik zle. Zajedu jen na každé asi páté vyšetření. A rozhodně to není proto, že bych byla nezodpovědná. Trápí mě, že ostatní to nevidí. Vždyť já to nedělám z vlastní pohodlnosti. Dělám to pro své dítě. Je tak malinké. Potřebuje klid. Víc, než kdy v životě bude potřebovat. Potřebuje rychle růst a sílit. Což se mu nakonec daří (při porodu má pak úctyhodných 4,5 kg). Zajedu se přihlásit do porodnice a pak už jsem odhodlaná dojet až rodit. Hlavně žádné umělé vyvolání. Těhotenství už je tak dlouhé, že se to skoro nedá vydržet. Odpoledne se na chvilku natáhnu. Zdá se mi opět sen. Večer přijede manžel z práce i se svou maminkou a já jim vyprávím prima historku. Odpoledne se mi zdálo, že mluvím se svým miminkem. (všem říkám zdálo, abych si tolik nepřipadala jako blázen...ve skutečnosti jsem byla vzhůru, ale to se těžko vysvětluje). Bude to chlapec. Ví, že přesně ve dvě hodiny ráno mi praskne voda. Dojedeme do porodnice. Ví, na kterém sále se narodí a prý to bude v 8.06 hod:). Pak mě převezou po dvou hodinách na pokoj. Na ten nejméně pohodlný. Celé dvě stěny jsou tam prosklené a protože je slunečno, bude tam jako v sauně. Na pokoji se mnou bude jen jedna maminka a ta bude mít dvojčátka - holčičky. Všichni se tomu zasmějeme. Já trošku s rezervou. Ve skrytu duše bych si přála, aby se to stalo a já měla porod už za sebou. Ve 23 hod. mě manžel s neskrývaným pobavením upozorňuje, že pokud chci za tři hodiny začít rodit, tak bych se měla jít vyspat:) Už jsem stejně unavená, tak si jdu dát sprchu a lehnout si. V půl druhé se vzbudím. Jdu na toaletu, napít se. Zklamaná, že se zase nic neděje. Bohužel. Usnu. Vzbudí mě podivné teplo, které se rozlévá všude pode mnou. Praskla mi voda! Rozsvítím, mrknu na hodiny a s radostí jdu vzbudit manžela. "Vstávej, jedeme do porodnice!" "Děláš si legraci?" "To rozhodně nedělám. Jsou přesně dvě hodiny a mně praskla voda."

Naprosto bez bolestí dojedu do porodnice. Prohlédnou mě. A vedou na sál. Vyprávím sestře, že se mi zdálo, že zrovna na tomhle sále budu rodit. Docela mě to baví. Nikdo mi to nevěří a všichni si pravděpodobně myslí, že jsem blázen. Ale já, můj manžel i má tchýně víme, že to tak není. Už večer jsem totiž přesně tohle předpověděla. Tedy ne já. Naše miminko. Synek se nám narodil v 8.06. Ať jsem se snažila sebevíc, aby to bylo dřív. Nešlo to. Když mě vezli na oddělení šestinedělí a z výtahu jsme zahnuli na konec chodby do onoho proskleného pokoje, už jsme se na sebe s manželem jen usmáli. On to věděl! Náš synek to všechno už dávno věděl. A bylo to na dlouhou dobu naposledy, kdy si se mnou slovně a v celých větách povídal. I když je pravda, že dnes už se začínáme dostávat i k větám jednoduchým :)

Dříve jsem takovým věcem nevěřila. Ale dnes už vím své. Vím, že naše děti jsou darem. Že oni sami si nás vybírají. Proto, abychom je učili a aby oni učili nás...to především.

Jistě vás zajímá mé čtvrté těhotenství - o rok později. Stalo se to i tentokrát?

Od počátku jsem věděla, že je vše jinak, než jak mi bylo řečeno. Lékaři říkali, že čekám jedno dítě. V desátém týdnu jsem pro silné krvácení jela na honem do nemocnice. Lékařka mi suše oznámila.."No co, vždyť už máte doma tři. Když to nevyjde, tak to nevadí a pokud vám to vadí, tak si uděláte jiné." Můj názor na to se diametrálně lišil. Bylo to vůbec poprvé za všechna má těhotenství, kdy jsem chtěla nějaký lék. Ale jakoby za trest jsem ho nedostala. Do nemocnice jsem přijela ve 13 hod. Lék na zastavení krvácení mi byl podán až o půlnoci. "Máte silné dítě, když to vydrželo" Snažila jsem se v tom najít slova útěchy. Ale cítila jsem to jinak. Měla jsem nakázáno stále ležet. Přesto po mně neustále někdo vyžadoval, abych vstávala. Odmítala jsem to a tak jsem se rázem stala černou ovcí na patře rizikového těhotenství. Třikrát mi podali léky, které vůbec nebyly určeny pro mě. Díky Bohu za prozřetelnost, neb jsem si toho vždy na poslední chvíli všimla. Počtvrté mi přímo do žíly vykapali antibiotika pro paní z jiného pokoje. Všiml si toho až manžel, ale to už bylo pozdě. Navíc mám na některá atb alergii.

O čtyři týdny později se na ultrazvuku zjistilo, že jsem nečekala jedno, ale dvojčátka. Další lékař zjistil, že dokonce trojčátka. Dodnes nevím, jestli to tak mělo být či to bylo zanedbáním péče, stresem apod. Ale bohužel, dvě miminka to vzdala. Po všech strastech a vyhrožování o zdraví našeho posledního z miminek jsme se konečně dopracovali až k porodu. Co na tom, že termín měl být až za týden. Na co čekat! Je to už vaše čtvrté, tak to popoženem..a bylo to! Nikdo se na nic neptal! Nikdo mě na nic neupozornil...až ta krutá bolest. "To nic maminko, to se vám jen snažím vyvolat porod, trošku to urychlíme, at to máme za sebou." Tak to sedlo. Ať to máme za sebou. Je přeci ten baby boom, že! Ale já NECHCI! Chtělo se mi tolik plakat, tolik křičet. Bylo to jako kdyby mi vzali moje miminko. Jako kdyby mi vzali to jediné, co bylo jen mezi mnou a tím maličkým tvorečkem. I teď, když vám to píši se mi zalévají oči slzami. Už se to nikdy nevrátí. Nikdo už to nikdy nemůže vynahradit. To jedinečné pouto mezi mnou a mými dětmi. To, co bylo jen mé a určeno jen pro mě. Ukradli mi to! Vzali mi to! Můj tajný rozhovor s mým děťátkem. A já? Nemohu si nikde stěžovat. Nemám to komu říct. Proč? Kdo by mi věřil, že je možné hovořit s ještě nenarozeným dítětem? Vždyť není trestné ho zabít! Tak na co já si tu stěžuji?! Jen na to, že ten pro matku nejintimnější rozhovor v jejím životě, už nikdy nenastane. Nedá se to slovy popsat. Je to jako, když víte, že má něco nevyhnutelného přijít...ale ono to najednou není. Nepřijde to. Už nikdy. Potom nastane neuvěřitelný zmatek v srdci. Víte, že vám něco vzali. Něco vám chybí. Něco nemůžete nikde najít. Srdce to nikdy nepochopí. Jen mozek ví, co se stalo. Ale sám to napravit nedokáže. A vaše miminko? Kdo ví, jestli to má nějaký vliv i na něj?! V dnešní době přece vychází spousta knih, které pojednávají právě o tom, co všechno může miminko ještě před narozením umět, cítit, vnímat....a jak moc ho to ovlivňuje. A tak doufáte, že právě jeho a vás se to netýká. Jinak byste se totiž musely začít bránit, obhajovat a spousty a spousty dalších věcí...ale na to v dnešní době už přeci nikdo nemá čas!

Je to jen deset měsíců. Tak snad mi odpustíte větu určenou jen pro mé děti - "Moc se omlouvám, je mi to moc líto."