Porodit dítě je jako diplom na škole života

Někdy je to snadné, někdy méně a někdy jde o opravdu velké úsilí. Co všechno je žena ochotna udělat pro to, aby přivedla na svět dítě? Obětuje peníze, bolest, slzy a strach, vlastní zdraví, pracovní příležitosti... Kam až je ochotna zajít ve své touze po dítěti?

Příliš mnoho otázek a málo odpovědí – i to je dnešní svět žen v reprodukčním věku. Psychologicky porod dítěte dosud funguje jako jakýsi diplom z reprodukčního zdraví. Můžu otěhotnět, můžu porodit, ale nemusím – to je ideální postmoderní verze mladých žen, majících v rukách antikoncepční nástroj plánování. Ta naděje dosud nezrealizovaná je svým způsobem velmi konejšivá. Tento stav klidu a pohody si některé ženy snaží udržet co nejdéle. Onen mezník vnímaný jako za pět minut dvanáct je bohužel často stavem pět minut po dvanácté. Nejde jen o věk tikajících biologických hodin. Svou šanci „urvat to“ přirozenou mladou vitalitou promarňují ženy i před třicátými narozeninami, trpí-li novodobými civilizačními diagnózami, jako je PCO (syndrom polycystických ovárií) a endometriosa. Čtvrtina žen zůstane celoživotně bezdětných, i když to původně plánovalo asi jen 5 % žen.

Neplodnost v rozvinutých zemích

Původní označení západní euroamerické společnosti jako „rozvinutý“ svět a pojmenování zemí třetího světa pojmem „rozvojové“ země představuje nechtěné reprodukční proroctví. Když se něco v přírodě rozvíjí, tak to většinou bude plodné, a když je něco již rozvinuto, tak to většinou odumře. Plodnost v západních zemích dramaticky klesá a Česká republika je v tom nejprogresivnější. Čeští rekordní pijáci piva, rekordní workoholici, majitelé nejvíce mobilních telefonů a rekordní uživatelé měkkých drog mají nejhorší spermiogramy na světě. Také ženy coby poměrně poctivé uživatelky hormonální antikoncepce do vysokého věku svou neplodností posouvají ČR na přední místa. Civilizační posun způsobil, že reprodukce je pro člověka čím dál více problematická. Dnešní žena pokoušející se o dítě mívá hned několik handicapů. Rizikovými faktory jsou vyšší věk, promiskuita a s ní spojené recidivující infekce, hormonální nerovnováhy, poruchy příjmu potravy ať již ve smyslu obezity, nebo nověji extrémní štíhlosti až anorexie, sedavé zaměstnání či přehnané vypracování svalového korzetu z posiloven, fitness, spinningu a jiných fyzicky náročných sportů, užívání omamných látek amfetaminového typu (taneční drogy) a především ztráta pudovosti a víry ve vlastní tělo. S jedním společným jmenovatelem, kterým je úzkost.

Generace z porodnic

Přibývá vědecky podložených dat, varovně poukazujících na význam kvality těhotenství porodu pro duševní prosperitu nejen rodičky, ale i novorozence. Rutinní separace matek od dětí v posledních čtyřiceti letech přispěla pravděpodobně k rozvoji široce sdílené narcistické poruchy osobnosti a umenšení reprodukčního pudu ve společnosti. Hovoří se o biologicky podmíněných základech pro rozvoj lidské schopnosti milovat. Dodnes je raná vazba ve většině porodnic narušována rutinním vyšetřováním a neodůvodněným zahříváním novorozence.

Mnoho českých žen začíná svou mateřskou dráhu s prázdným náručím a mnoho miminek po příchodu na svět místo do očí mámy hledí kamsi do ztracena. Známý francouzský porodník a vizionář Michel Odent připomíná: „Těhotenství a porod jsou mezníky v životě jednotlivců i společnosti. Jeví se jako kritické pro rozvoj schopnosti milovat sebe i druhé. Vědecké údaje i empirická zkušenost se sbíhají, když ukazují na zásadní význam raných prožitků pro život člověka.

V průběhu historie byla převažující životní strategií u většiny skupin i jednotlivců snaha o nadvládu nad přírodou a slabšími skupinami. Nejspíš proto stále dochází i k narušování porodu a prvního kontaktu mezi matkou a dítětem. Vymýšlíme si stále složitější strategie pro přežití, a přitom zapomínáme: Snaha o nadvládu nad přirozeností v dlouhodobé perspektivě nikdy nedopadla dobře a bez schopnosti rodit a milovat své děti jen těžko přežijeme.“

Podlomené ženské sebevědomí

Ženská a mateřská kompetence je narušována systematickým podlamováním sebedůvěry v podstatě od nejútlejšího věku. Příkladem budiž krtečkova paní zajíčková, neschopná bez lékařské asistence porodit – krtek musí mít skalpel, obinadla a porodnické kleště – či děti odložené na miminkárně v Kanafáskovi. Dcery jsou vedeny k uspění ve vzdělávacím procesu, s poukázáním na nutnost finanční seberealizace, dále je jim médii předkládána prestiž erotické ženské role (volby Miss, seriály, reklamy, atd.), ale přirozenost ženské mateřské role nemají kde a jak načíst. Vlastní matka se v době puberty dcery už většinou mateřsky neangažuje, spíše zápasí o udržení manželství a předkládá dceři negativní vzor nespravedlnosti a náročnosti ženského osudu. Taková dcera bude mít nejspíš problém s menstruačním cyklem a ocitá se na počátku bludného kruhu. Také referenční ženy z její generace, které se staly matkami, jí podávají úzkostnou zpětnou vazbu – trh vnucující hromady „nezbytností“ k péči o miminko dělá z mateřství jedno z finančně nejnáročnějších období.

Zápas o vlastní nesmrtelnost

Teprve na vrcholu (kolem třicátého roku) si většinou ženy uvědomí, že bezdětné manželství má vyšší statistickou pravděpodobnost rozpadu, že energie investovaná do zisku zaměstnavatele není adekvátně doceněna, a dohlédne na konec svého života – kde číhá nicota. Nyní přichází čas zaplatit za dosud velmi výhodný antikoncepční klid. Úrok však může být ďábelsky vysoký. Každá žena, která si prošla martýriem IVF, stimulací, odběrů a transferů, pocítila alespoň na okamžik lítost nad svým osudem. Cosi tak přirozeného, živočišného až primitivního je transformováno do složitého náročného procesu. Je tedy na čase, aby byla přehodnocena zkušenost předchozí generace žen, které se děsily nežádoucího otěhotnění. Dnešní mladé ženy ohrožuje více možnost, že nedokážou přirozeně počít, donosit a porodit dítě, než že budou konfrontovány s těhotenstvím v nesprávný čas či s nesprávným mužem.

Dostaneme jen jednu šanci porodit

Většina matek prožije porod pouze jednou. Možnost reparátu dostane jen menšina. Při natalitě 1,3 dítěte na ženu se původní většinová strategie dvou dětí podaří zrealizovat jen některým ženám. Porodnost vysokoškolaček je dokonce 0,7 dítěte na ženu. Porod se tak stal extrémně stresovou událostí, kdy každá chyba je osudová. Počet císařských řezů se od revoluce víc než zdvojnásobil.

Vzniká zcela logicky nebývale silné soustředění na daný okamžik a obava, zda všechno dobře dopadne. Personál porodnic ne vždy dokáže správně pracovat s pocity žen, které s velkou trémou rodí své první a pravděpodobně poslední dítě. Pro porod je nutné vzdát se všech naučených společenských rolí, přetvářek a sebeobranných postojů, uvolnit se a poddat se svým instinktům, což dnešní ženě, která je celoživotně nucena dělat pravý opak, dělá potíže. Proto i k nekomplikovaným porodům patří různá míra vnějších zásahů. Intervence někdy pomáhají zachraňovat život tam, kde byl dříve ztracen, avšak jejich rutinní uplatňování otupuje vnímání širších souvislostí a přispívá k představě, že lidské tělo je jako stroj, který lze léčit opravováním jednotlivých součástek.