Jak si maminky představují své děti

Představy maminek o dítěti vznikají dokonce dříve, než bylo počato. Jejich kořeny najdeme v dětství, když si holčičky začínají hrát s panenkami a poprvé přijímají roli pečovatelky a ochraňovatelky - tedy když se po vzoru svých matek stávají maminkami svých panenek.

Nejranější představy o vlastním mateřství jsou většinou značně inspirovány vlastní zkušeností s matkou. Holčičky si obvykle přejí mít také holčičku, protože maminka měla přece ji. Jiné je to v případech, když se jí narodí mladší bratříček. Dalším důležitým obdobím je puberta, kdy děvčata své představy a identifikace s matkou přehodnocují.

"Dospělé" představy o dítěti

V dospělých představách bývá dítě nositelem těch kvalit, které máme my sami, ale někdy naopak toužíme (často nevědomky) aby naše dítě mělo vlastnosti zcela opačné. Stává se např., že si drobná maminka zaoblenějších tvarů přeje, aby její dcera byla vysoká štíhlá manekýna s dlouhýma nohama (i když dobře ví, že to asi nebude možné). S představou o dítěti souvisí úzce i výběr jména.

Některé představy o dítěti se mohou týkat nesplněných rodičovských přání, která většinou souvisejí s profesní kariérou, materiálním zabezpečením, či se zájmy a koníčky.

Jakmile začne žena reálně plánovat početí dítěte, vstupuje do hry - tedy do jejích představ o dítěti - otec. Tím se mateřské představy významně obohatí. Když hovoříme s nastávající maminkou o jejích představách, často se dozvíme, že by si přála, aby syn byla alespoň trochu tak šikovný jako jeho otec apod. To si většinou samozřejmě přejí matky, jejichž manželství je vyrovnané a pohodové.

Z praxe psychologa

Existují matky, které mají velké potíže, mají-li si představit, jaké by si přály dítě. Byvá to spojeno s podivnou pověrou, že je lépe si nic nepředstavovat a nechat se příjemně představit jeho reálnou podobou, než si něco vysnít a prožít pak zklamání.

Jenže ať chceme nebo nechceme, fantazie o našem dítěti existuje, i když skryta kdesi hluboko v nás. A jestliže ji nepustíme ven, bude nám "utíkat" jinými cestami. Aniž bychom si to přáli, začne se nám pak dítě - či jeho symbolická podoba - vybavovat ve snech, někdy i v denním snění. To většinou nevadí, ale může se také stát, že tyto představy naberou nepříjemnou podobu.

Měla jsem např. v péči matku, která po několika spontánních potratech konečně otěhotněla. Protože se obávala, aby těhotenství opět neskončilo špatně, zakázala sobě i svému okolí o budoucím dítěti mluvit.

Těhotenství probíhalo celkem dobře, avšak ona sama se cítila stále hůř. Nerada vycházela ven - bála se totiž, že v jejich sklepě žijí nějaké podivné myši, či jiná zvířata, která by jí mohla ublížit. O této představě nikomu něřekla, ale protože to bylo pořád horší, rozhodla se navšívit psychologa.

Zpočátku jsme si spolu jen tak povídaly - o ní, manželovi, o jejím dětství (už tehdy se, ač venkovské dítě, bála myší), i o tom, jak se v těhotenství fyzicky cítí a jak si představuje budoucí život.

V terapii se až překvapivě často opakovalo slovo "život". Upozornila jsem ji, že život se říká také břichu, a ona teď v něm skutečně "život" nosí. Souhlasila. Pak jsem jí nabídla svoji fantazii o tom, že se dům může přirovnat k lidskému tělu, a ona může mít strach ze života, který někde v domě žije. Chvíli o tom přemýšlela a pak se rozplakala: "Když já si spíš myslím, že mám o ten život hrozný strach." "O život, který cítíte v sobě," dodala jsem. Chvíli mlčela, a pak přiznala, že asi ano, ale strašně se bojí o tom mluvit. Nakonec jsme si začaly o budoucím děťátku povídat - o jejích představách, o tom, jak prožívá jeho pohyby, jak si s ním začíná povídat... A hrůzné představy byly najednou tytam.

Tento příběh je samozřejmě na hranici patologie. Přesto se domnívám, že mít představy o svém dítěti a vědět o nich, je velice užitečné. I proto, že v těchto představách může zaznít i řada našich úzkostí a obav, kterých se nezbavíme, nebudeme-li schopni o nich mluvit. Jestliže svoji starost svěříme někomu důvěryhodnému, možná nás spolu s tím napadne, že to není tak zlé, jak si představujeme.

Mne např. v těhotenství často napadalo, zda se mi nenarodí dítě s postižením. Pak jsem se svěřila své tchyni. Ta se na mne podívala a bodře odpověděla: "Ty budeš mít docela normální obyčejné dítě. Proč bys měla mít něco výjimečného?" A bylo po úzkosti.

Autorka je dětská psycholožka, maminka jedenáctiměsíční holčičky.