Bilingvní výchova - míchání jazyků

Dokonalé rozlišování obou jazyků od samého začátku však uvádí jen velmi málo studií bilingvních dětí. Naopak většina se zaměřuje na způsob, kterým u dítěte prokazatelně dochází k postupnému oddělování obou jazykových systémů. Zdá se, že tento proces prochází různými stadii a různě rychle na různých úrovních jazyka - v rovině zvuku, slovní zásoby, gramatiky, významu.

Smíšenou promluvu je třeba chápat jako součást tohoto procesu postupné separace. Ve skutečnosti spočívá hlavní problém v tom, že smíšené věty "vyčnívají"a jsou často předmětem poznámek ostatních. Pokud vám to stále dělá starost, snad pomohou jednoduché počty. Spočítejte si, kolik smíšených vět tvoří vaše dítě v porovnání s těmi, které tvoří v každém z jazyků. V typické bilingvní rodině, kde každý z rodičů mluví s dítětem jiným jazykem, je pravděpodobné, že dítě ve věku dvou a půl let z 80 až 90 procent komunikuje s matkou v jejím jazyce, s otcem komunikuje z 80 a 90 procent v jeho jazyce a ze zbývajících 10 až 20 procent jde o smíšenou komunikaci.

Co se týče povahy "problému", bedlivé pozorování často vyvrátí názor, že jde o zmatenost dítěte. Většina "smíšených promluv" jsou jednoduše slova vsunutá do věty v druhém jazyce. Často je to tak, že dané slovo slyšelo dítě v druhém jazyce teprve nedávno, nebo mluví o tom, co "prožilo" v jednom jazyce a pro co prostě nemá výraz v tom druhém.

Smíšené promluvy se také často vyskytují tehdy, když se dítě v jazyce vyvíjí a zkoumá věty, které dřív pouze bezmyšlenkovitě opakovalo. Například Emma (3 roky, 6 měsíců, angličtina/francouzština) nejprve říkala v angličtině very much ("moc") a beaucoup ("hodně") ve francouzštině. Během tří dnů pak v angličtině řekla very better ("víc lepší"), beaucoup mieux ("hodně líp") a tr?s beaucoup ("víc hodně") ve francouzštině, a ještě k tomu "very mieux". Není třeba si dělat starosti, je to spíš známkou toho, že si v obou jazycích osvojuje dva složité gramatické subsystémy. Nejlepším lékem je samozřejmě říkat jí, jak je to správně, než to pochopí.

Na místě je tedy otázka, jak můžete pomoci svému dítěti rozlišovat mezi oběma jazyky? Můžete se přitom řídit zdravým rozumem.

• Za prvé je dobré oba jazyky v rodině jasně oddělovat a zachovávat důslednost nejen při oslovování dítěte, ale i při komunikaci mezi sebou. Není to vždy jednoduché. Bilingvní rodiče často sami z pohodlnosti produkují spoustu smíšených vět.
• Za druhé, pokud dítě tvoří smíšené věty, netrestejte ho a nenuťte ho opakovat po vás, jak je to správně. Raději mu řekněte, jak by to mohlo říct v jazyce, kterým spolu normálně mluvíte.
• Za třetí, pokuste se vytvořit dítěti víc příležitostí setkat se s lidmi, které má rádo, ale kteří mluví pouze jedním z jeho jazyků. Touha dítěte komunikovat s nimi ho přirozeně povede k vyloučení všech prvků, kterým by druhý nerozuměl.

Když už jsou oba jazyky ukotvené, je tu jiný problém. Od tohoto okamžiku můžeme hovořit o dominanci jednoho jazyka nad druhým. Jsou chvíle, kdy převaha jednoho jazyka z hlediska frekvence užívání vede k tomu, že tento jazyk ovlivní tvoření vět v momentálně slabším jazyce. To lze přirovnat k potížím s místním přízvukem, které mohou mít monolingvisté po návratu do práce nebo na univerzitu po dlouhé dovolené či prázdninách, které trávili v místě svého rodiště. Je to ale problém dlouhodobého udržení jazyka, s kterým se bilingvisté musejí vyrovnat. Existuje mnoho řešení - od poslechu rozhlasu ke každodenní četbě nebo korespondenci. Faktem však zůstává, že jazyky jsou jako hudební nástroje. Když necvičíme, můžeme při znovuobnovení hry čekat dočasnou neobratnost.

Podle knihy Bilingvní výchova (Portál), kterou koupíte zde.