Moje česko-německá zkušenost

Musím potvrdit, že zapomenout se dá téměř vše. V mém dětství s námi doma žila prababička, která hovořila jen německy. Od roku do tří let se o mě navíc starala, protože maminka musela zpět do práce. Jinak u nás byla praxe taková, že když např. do místnosti vešla prababička, automaticky jsme všichni přešli do němčiny. Jinak jsem mluvili česky. Prakticky tak půl na půl. Babička zemřela, když mi bylo jedenáct let. Od té doby jsem výhradně mluvila jen česky. K němčině jsem se vrátila až na střední škole, kde jsem se spíš potýkala s problémy, znala jsem dialekt, učitelka mi ne vždy rozuměla, neuměla jsem gramatiku teoreticky (jen prakticky, ale to nestačilo) a neuměla jsem psát. Po VŠ jsem začala pracovat v rakouské firmě. Dosud dobře rozumím, ale dělám spoustu chyb, neumím se vyjadřovat, jak bych očekávala... Je to škoda. Proto určitě doporučuji, pokud dítě dvojjazyčné prostředí opustí, je potřeba s ním občas v druhém jazyce komunikovat.