tisk-hlavicka

Perfektní za každou cenu?

10.3.2009 Jitka Hinková Máma a já 90 názorů

Otěhotněla jsem v osmatřiceti. Život už mě stačil nejen náležitě profackovat, ale i celkem dost pobavit.

Díky novinařině jsem poznala hodně lidí, cestovala jsem, nenudila se. Dítko v tomhle věku jsem považovala za odměnu - o deset, patnáct let zpátky by tomu tak nejspíš nebylo (nejsem na tuto větu hrdá, ale alespoň jsem upřímná). Díky souhře všech zmíněných okolností jsem se na miminko fakt těšila. Nerozházela mě dokonce ani jedna poměrně zapeklitá záležitost - ve čtvrtém měsíci těhotenství jsem se dozvěděla, že s dítětem zůstanu sama. Ano, krásný princ neunesl tu nálož štěstí a raději frnknul zpátky do pohádky. Pohádky nebývají komplikované a princezny v nich nebývají těhotné.

Netruchlila jsem příliš. Měla jsem ve svém okolí tolik nevydařených vztahů - a kvůli nim tolik traumatizovaných dětí - že jsem se spíš těšila na klid, který budu při výchově svého trpaslíka mít. (To jsem ovšem ještě netušila, že klid a samota jsou pojmy, které se od sebe dost podstatně liší. Ale teď hodně předbíhám…)

Ještě coby čerstvá těhule jsem si nakoupila knížky o tom, že jen šťastné mámy mohou vychovávat šťastné děti. Poctivě jsem všechny ty optimistické texty pročetla (měla jsem čas, poslední volný čas v životě) a dospěla jsem k názoru, že mít šťastné, dobře vychované, kvalitně živené a perfektně opečované dítě je v podstatě hračka. Ano, byla jsem teoreticky skvěle připravená. Na všechno. Jen ne na realitu.

Vítej v realitě, matko

Natálka se začala drát na svět o víc než dva měsíce dřív. Bylo mi jasné, že její váha se tím pádem zasekla někde kolem kila. Průšvih… Původně naplánovanému "porodu s lidskou tváří" - tedy v přítmí a za doprovodu tiché hudby - jsem mohla tak leda hystericky zamávat. Realita? Houkající sanitka, narkóza, hnusné bílé kachlíčky, zářivky, císařský řez … a místo láskyplného přivítání, přiložení a opusinkování - šup s novorozencem do hučíčí prosklené rozhicované bedny. Ještě prostrčit minimiminku krmicí sondu nosem až do žaludku, ukrýt oči za obvaz (ochrana před protižloutenkovým svícením)… A už i ty můžeš vítat v realitě, dcero!

Ze všech těch knížek o šťastných dětech jsem pochopila, že zrovna to moje si vytáhlo černého Petra hned na startovací čáře. V jedné publikaci se dokonce pravilo, že podle dlouhodobých výzkumů mají jedinci, kteří přišli na svět císařským řezem, mnohem větší tendence k depresím v dospělosti než ti, kteří se dostali na svět přirozenou cestou. Bum! Začalo mi být dcery, dopředu odsouzené k trudnomyslnosti, tak líto, že jsem se zařekla, že ONA PROSTĚ ŠŤASTNÉ DĚTSTVÍ MÍT BUDE! A bude, a bude! I kdybych kvůli tomu měla vypustit duši. A skoro jsem ji vypustila…

Máma perfekcionistka

No a o tomhle vlastně následující povídání je. O matce, která se snažila být tak perfektní, až málem skončila v blázinci. Svého prcka totiž opečovávala a opečovávala, až kvůli samému opečovávání zapomněla na to, že je taky člověk. I když, ruku na srdce, lepší je, když to s péčí o mrňouska přepískneme než naopak…

V oněch už několikrát zmíněných knihách napsaných jistě šťastnými odborníky a šťastnými rodiči šťastných dětí jsem si mimo jiné přečetla, že v období do prvního roku bychom měli reagovat na pláč (i nakrmeného a přebaleného, tedy potenciálně spokojeného) prcka tak, že ho okamžitě vezmeme do náruče a láskyplně uklidníme. Do jednoho roku prý se ještě nejedná v žádném případě o rozmazlování, děťátko jen potřebuje cítit maminčinu blízkost, jen ta mu dá jistotu. I poskytovala jsem během prvních měsíců mateřské jistotu stokrát za den. Kdykoli ze ozval z postýlky pláč. Co pláč … třeba jen nešťastný povzdech, jakýkoli podezřelý zvuk… Div jsem se nepřizabila, jak jsem k miminu letěla.

Měla už jsem takový grif - v levé ruce jsem dceru nosila, vystrčeným levým bokem jsem si ji v náručí jistila (coby nedonošeneček měla hodně dlouho váhový deficit, takže alespoň v tomhle směru to bylo 1 : 0 pro mě) a pravicí se snažila zvládat, co se v domácnosti dalo. Spíš tedy nedalo… Ale dítě bylo spokojené a to bylo hlavní. Takhle jsem je, jako kotě, tahala ve dne v noci. V náručí mi neplakalo, moudře (nebo poťouchle?) si mě zblízka prohlíželo, bylo mu dobře. Nejspíš. Zato já, matka, která měla původně ambice stát se nejúžasnější, nejperfektnější a nejpohodovější mámou ve střední Evropě, jsem začala strádat. Byla jsem zoufale ospalá a unavená. Vypadala jsem jak chodící mrtvola. Třásly se mi ruce, co chvíli jsem se rozbrečela a orvaná jsem byla tak, že jsem začala nenávidět celý svět. Celý svět, s výjimkou své mrňavé modly… (Tvůrcům slovního spojení mateřská DOVOLENÁ bych tímto chtěla srdečně pogratulovat. Větší ptákovinu od té doby nikdo nevymyslel.)

Máma je taky člověk

Dnes už vím, že drsná první doba mateřská, vyčerpání, deprese a nenálady byly způsobené tím, že jsem si a) nedokázala zorganizovat den a b) že jsem preferovala jen záležitosti týkající se mé dcery. Moje základní potřeby - včetně potřeby spánku - šly stranou. Společenský život jakbysmet.

Ale příroda je dobrotivá. Děti poměrně rychle rostou a postupně se od pečující matky odpoutávají (přeneseně i doslova). Totéž se dělo i s mou dcerou, levý bok se mi tak zase postupně srovnal do jedné linie se zbytkem těla a já začala získávat nad svým mateřským běsněním pomalu pomaličku nadhled. Už i mně docházelo, že jsem to občas celkem slušně přepálila.

Pamatuji si třeba, že jsem celý první čtvrtrok pořád kontrolovala, jestli mimčo dýchá. Také se mi vybavuje, jak jsem dokola všechno drhla, utírala, dezinfikovala a vyvařovala. Když chudák prcek trochu povyrostl a chtěl si hrát na písku, seděla jsem mu na dosah a neustále k němu přiskakovala tu s vlhčenými ubrousky či dezinfekcí ve spreji, abych ho "chránila před bacily", tu s pitíčkem nebo s dobrůtkou, aby nebyl dehydrovaný a aby si neustále "doplňoval vitamínky". Všichni ze mě měli pochopitelně legraci. Bylo mi to fuk.

Pořád jsem s sebou na procházky nosila nějaké krabičky s nakrájenými kousky bioovoce a zdravými pamlsky v biokvalitě. Až do chvíle, kdy si Natálka poprvé kousla u babičky do tatranky a ostrého paprikového salámu ("Proč se tak rozčiluješ, tys to jako dítě taky jedla a neumřela jsi!"), mi zdravou stravu velmi ochotně přijímala. Od té doby jsem musela používat daleko víc úskoků a léček (které ze mě udělaly v očích těch, kdo se stali náhodou svědky našeho stolování, definitivně cvoka). Tak třeba: "Ééééro letí do hangáru. Otevřeme hangár. Táááák. Už je tam!" To nám vydrželo dlouho, na ééééro zabírala dcera celkem spolehlivě.

Postupně, jak docházelo na různá leporela, říkanky a Krtečky, jsem se navíc propracovala k velmi zhoubnému zvyku: když dcera zrovna nespala (byla hyperaktivní, odpočívala málo), stoprocentně jsem se jí věnovala (coby mámatáta tedy sedm dní v týdnu). Byla jsem dokonce tak trhlá, že jsem jí v necelých třech letech koupila velkou rozkládací abecedu - měkké barevné pěnové puzzle - a písmenka jsme se v rámci hry naučily. Všechna. A pak slabiky. O rok později celá slova, pak celé věty… Říkala jsem tomu činorodá zábava. Dítko bylo bystré, já pyšná. Nepřicházelo vůbec v úvahu, že bych nechala hrát si Natálku samotnou - mohla by se chudinka nudit. Také jsem se bála, že tím, že nebude dostatečně stimulovaná, se zbrzdí její vývoj. A tak jsem dennodenně stimulovala od rána (rozuměj - ráno začíná pro hyperaktivní dítě v pět, zřídkakdy AŽ v půl šesté) do večera. Bývala jsem příšerně unavená. Domácí práce přišly na řadu až večer, po smrtící dávce kávy. Z tohoto mého způsobu života a výchovy byla neskutečně vytočená moje matka, která se naštěstí vyskytovala jen velice externě, takže jsem měla vždycky dost času na to, její poznámky vstřebat. Ani na chvilku jsem tehdy nepřemýšlela o tom, že by mohla mít i pravdu. (Měla...) Když už náhodou jednou za měsíc na pár hodin vnučku pohlídala, stihla si při tom perfektně uklidit celý dům i uvařit. Což jsem zase nechápala já - a také to byla pochopitelně příčina našich neustálých střetů. Na její "s vámi jsem to dělala stejně a byli jste daleko samostatnější" už jsem byla alergická. Netušila jsem, že s dítětem se dá vlastně zvládnout úplně všechno - i vaření s mámou může cvrček brát jako perfektní hru. Měla jsem se ještě hodně co učit.

Dítě bylo čím dál bystřejší, se mnou to šlo z kopce. Přestala jsem vyhledávat dospělou společnost. (Byla jsem příliš unavená na to, abych se hezky oblékla, namalovala a odjela do města za kamarádkami. Tedy přesněji řečeno bývalými kamarádkami. Nebyla energie a čas utužovat přátelství.) Na dceru jsem se upínala čím dál víc, dělaly mi dobře její pokroky, byla jsem pyšná na to, že nás pediatrička při každé návštěvě vychvalovala do nebe. Pochvaly, balzám na matčinu duši. Určitě to znáte. Nakupovala jsem výhradně didaktické a kreativní hračky, opečovávala, oprašovala, leštila dítě do vysokého lesku… Psychiatrická léčebna už na mě přátelsky mávala. Byla blízko, blizoučko…

Konec dobrý, všechno dobré…

Zkrátím to. Naštěstí se mi povedlo - před totálním zblbnutím a celkovým fyzickým vyčerpáním - na poslední chvíli prchnout. Do práce. (Nejdřív se mi strašně nechtělo, ale musela jsem, nasyslené penízky se rozkutálely, bohudík.) Cesta nebyla přímá - vedla přes pracovnu psycholožky, která dala v podstatě za pravdu mojí mamince. ("Láska k dítěti vás má povznést, ne odrovnat.") Ze začátku to bylo skoro nepřekonatelné trauma. Školka, odloučení - obě jsme první školkový den obrečely, pocit, že tak dokonale jako já už se holčičce nikdy nikdo věnovat nebude, pocity frustrace…

…které ovšem byly naprosto zbytečné. Dítko mezi dětmi vzkvétalo. A to, že jsem mu coby matka dala hned od samého začátku pocit jistoty a bezvýhradné lásky, že jsem mu rozvíjela fantazii, tvořila s ním, učila ho mít se rádo … to všechno mu při včlenění se do kolektivu nesmírně pomohlo. (Jak jsem se mimo jiné dozvěděla od paní psycholožky.) Se mnou, matkou perfekcionistkou, to bylo mnohem horší. "Včleňovala jsem se" přes rok. Musela jsem se naučit, že mám na sebe přestat kašlat, začala jsem se zase líčit, zhubla jsem a konečně jsem oblékla něco jiného než těhotenské džíny, ještě dlouho jsem si zvykala nemluvit ve zdrobnělinách a neptat se kolegů, jestli se se mnou půjdou napapat, už jsem nemívala tak často nutkání krájet jim při obědě "masíčko na kousíčky", krmit je a dávat jim "nabumbat". Na ééééro a hangár naštěstí v práci nedošlo. Stával se ze mě plnohodnotný tvor.

Vlastně měly všechny ty knížky o šťastných dětech pravdu. Šťastné a spokojené dítě se mi vychovávat dařilo a sama jsem se do pohody svým zvráceným způsobem také dostat uměla. I když ta "pohoda" byla zároveň i o určité izolaci, únavě, nepohodlí a totálním odevzdání se. Kdybych si to celé mohla ještě jednou zopakovat, pak bych jistě brala mnohem víc ohledů na sebe. Dceři by se rozhodně nic nestalo, kdyby si hrála chvíli sama nebo kdybych víc důvěřovala výchovným metodám své matky. Kdybych dostala druhou šanci, nebránila bych se ani babičkovské pomoci (byť svérázné), ani profesionální pomoci nějaké dobré (a velmi důkladně prověřené) chůvy. Kdyby, kdyby…

Do práce jsem se vrátila, jak už jsem psala, přes pracovnu psycholožky. Nebýt jí, probíhala by moje integrace mezi normální pracující lid mnohem drastičtěji. Tady je pár jejích rad, které jsem se snažila zobecnit a které by tím pádem mohly pomoci všem těm, kteří pro samou péči o své robě popírají sami sebe…

  • Nezáviďte, nesrovnávejte. Srovnávat se s jinou matkou, která má uklizenější byt, klidnější (roztomilejší, bystřejší a jánevímjaké ještě) dítě, úspěšnějšího manžela, normálnější tchyni … to je zaručeně ten nejefektnější způsob, jak si otrávit mateřskou "dovolenou" a jak se propracovat k receptu na antidepresíva. Závist požírá člověka jak zhoubná nemoc. Nenechte se sežrat zaživa!
  • Neřešte zbytečné problémy. Samozřejmě je dobré si tu a tam přečíst knížku o výchově, ale mějte na paměti, že zdravý rozum a mateřský instinkt zmůžou víc než hora načtených bichlí. A taky nešilte z toho, že se vaše děťátko nevyvíjí přesně podle učebnicových grafů. Každé dítě je originál.
  • Nikomu nedarujte SVÉ večery. Buďte tak trochu sobec. Ať vás ani nenapadne poté, co dítě večer usne, dohánět domácí resty. To je VÁŠ ČAS a nikdo vám na něj nesmí sahat. Uvařit, umýt nádobí, pověsit prádlo … se dá krásně i přes den při dítěti. Mimčo položte třeba do autosedačky k sobě na kuchyňskou linku a při práci mu povídejte či zpívejte. Kontaktujte ho co nejčastěji očima. Starší dítko posaďte do jídelní stoličky a nechte ho také "pracovat". Vyprávějte mu o tom, co právě děláte, a nešetřete za jeho pomoc chválou. (Vzpomněla jsem si teď na rozhovor, který jsem před dvěma lety dělala s fotografkou a bývalou múzou Jana Saudka - Sárou Saudkovou. Tahle mamča čtyř dětí bez okolků přiznala, že je sobec. Podle toho se ostatně celý článek jmenoval. Děti si podle Sáry musí odmalička zvykat na to, že nejsou na světě jenom ony. Ona tomu říká Teorie velké medvědice: "Máma - medvědice je důležitější než medvíďata. Když se něco stane medvědici, medvíďata nepřežijí." Škoda, že já sama jsem během mateřské Sářinu medvědí teorii neaplikovala…)
  • Zjednodušujte. Vařte ta nejjednodušší jídla, připravujte si je do zásoby do mrazáku, nevytírejte a neperte každý den (jeden flíček na košilce ještě žádné dítě nezabil), zprovozněte jen pár kousků nádobí, které budete okamžitě po použití umývat, takže se vám špinavé kousky nebudou kupit ve dřezu. (Neznám depresívnější pohled než dřez přeplněný mastnými hrnci a talíři.) Nakonec vás začne vymýšlení podobných vychytávek ohromně bavit.
  • Nedělejte dítěti otroka. Už dvouletý capart může jít a uklidit si po sobě hračky. Proč ne, když je sám narozhazoval?! Neuklízejte jeho věci, buďte důsledná! O rok o dva později se mu vaše pravidla tak vryjí pod kůži, že si nedovolí odejít z neuklizeného pokoje. Stanovte pro tento případ systém rozumných odměn a trestů - (ne)přečtu ti tu slíbenou pohádku, (ne)budeme si spolu malovat, (ne)koupím ti nanuka atd.

Článek je z březnového čísla časopisu Máma a já. Obsah čísla najdete zde.

Objednejte si v období od 22. února do 21. března 2009 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a automaticky dostanete dáreček - sportovní hrníček Canpol babies.

Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.

Názory k článku (90 názorů)
DÍKY JANKA 10.3.2009 8:21
*Re: DÍKY Juillet 10.3.2009 20:16
**Re: DÍKY Teraza Horáková 10.3.2009 20:50
Skvěle napsáno... Jana, Terezka 5/03, Miška 1/06 10.3.2009 9:4
*Re: Skvěle napsáno... Ajana 10.3.2009 9:22
*instinkt Insula 10.3.2009 9:32
**Re: instinkt Insula 10.3.2009 9:37
Právě mi přišel vtipný mailík L+V+M 10.3.2009 9:19
*Re: Právě mi přišel vtipný mailík Zdeňka, holčička a 2 kluci 10.3.2009 9:36
**Re: Právě mi přišel vtipný mailík maja 10.3.2009 11:1
*asi jsem chlap Insula 10.3.2009 9:47
**Re: asi jsem chlap Veverka 10.3.2009 10:31
***Re: asi jsem chlap JANKA 10.3.2009 16:56
*Re: Právě mi přišel vtipný mailík singera 10.3.2009 10:47
*Re: Právě mi přišel vtipný mailík Jana 10.3.2009 11:54
*Re: Právě mi přišel vtipný mailík Babsi+2 10.3.2009 13:22
*Re: Právě mi přišel vtipný mailík Šarbar 10.3.2009 16:55
*Re: Právě mi přišel vtipný mailík potvurkapodivna2 10.3.2009 17:26
*Re: Právě mi přišel vtipný mailík Petra 10.3.2009 22:18
*Re: Právě mi přišel vtipný mailík Pohodarka1 12.3.2009 12:57
*Re: Právě mi přišel vtipný mailík Bělinka 16.3.2009 6:48
nošení dítěte Nasuada 10.3.2009 9:27
*Re: nošení dítěte Kja 10.3.2009 10:2
**jsem matka krkavčí Katla 10.3.2009 20:50
*hezky clanek saskia 10.3.2009 10:16
*Re: nošení dítěte janna001 10.3.2009 10:45
**Re: nošení dítěte saskia 10.3.2009 11:3
***Re: nošení dítěte janna001 10.3.2009 12:47
****Re: nošení dítěte Veveruše 11.3.2009 0:24
**Re: nošení dítěte Katka +3 10.3.2009 11:47
***Re: nošení dítěte zuzkahrn 11.3.2009 18:36
**Re: nošení dítěte Nasuada 10.3.2009 21:30
**Re: nošení dítěte Mickey16 11.3.2009 0:9
***Re: nošení dítěte zuzkahrn 11.3.2009 18:44
**Re: nošení dítěte Bumbi&05,08,10 11.3.2009 0:37
*Re: nošení dítěte Lisa + 4 10.3.2009 11:9
**Re: nošení dítěte saskia 10.3.2009 11:21
***Re: nošení dítěte jedna plus dvě 10.3.2009 13:55
****Re: nošení dítěte saskia 10.3.2009 14:48
*****Re: nošení dítěte Rapiti 10.3.2009 22:12
****Re: nošení dítěte saskia 10.3.2009 15:6
*****Re: nošení dítěte jedna plus dvě 11.3.2009 0:11
super článek vlad. 10.3.2009 9:53
Tak tohle znám hataika/97,02,08/ 10.3.2009 10:12
*Re: Tak tohle znám malaa 10.3.2009 15:25
**Re: Tak tohle znám malaa 10.3.2009 15:30
To mi něco připomíná :) Peta@Naty@Katy 10.3.2009 10:13
*Re: To mi něco připomíná :) bobinaxx 10.3.2009 11:14
nedonošenci singera 10.3.2009 10:56
*Při psaní článku jsem se bavila Jitka, autorka 10.3.2009 12:51
**Re: Při psaní článku jsem se bavila Vilma, Olík 1,5 r 10.3.2009 13:36
***Pud sebezáchovy :-( Vaal 10.3.2009 13:46
****Re: Pud sebezáchovy :-( Theend 10.3.2009 17:3
***Re: Při psaní článku jsem se bavil... singera 10.3.2009 13:54
****Re: Při psaní článku jsem se bav... Vilma 10.3.2009 20:15
***tak jim ho dones Katla 10.3.2009 20:44
**Re: Při psaní článku jsem se bavila Dana 10.3.2009 13:52
super Kristianka 10.3.2009 11:16
*Re: super Hana 10.3.2009 12:7
**Re: super Dana 10.3.2009 14:26
***Re: super Hana 10.3.2009 19:57
**Mám to podobné Katla 10.3.2009 21:8
Výborný článek Vaal 10.3.2009 12:43
*Re: Výborný článek mikSarka 10.3.2009 14:2
Jen aby ten článek neměl opačný efekt :-... mellie 10.3.2009 15:11
příjemné překvapení Helena, tři dospělé děti 10.3.2009 15:35
Nechtěl jsem být dokonalá Michaela Pecharová 10.3.2009 16:5
*Re: Nechtěl jsem být dokonalá MartinaNov (dva rošťáci 10.3.2009 21:3
hezký článek Teraza Horáková 10.3.2009 19:11
*Re: hezký článek Sylva2 10.3.2009 20:8
**Re: hezký článek Teraza Horáková 10.3.2009 20:38
***Re: hezký článek Sylva2 10.3.2009 22:0
Děkuji za pěkný článek Amálie P 10.3.2009 19:52
*Re: Děkuji za pěkný článek Amálie P 10.3.2009 20:11
super článek-ale jde to s dvojčaty ? Hanka 75 10.3.2009 22:4
*Re: super článek-ale jde to s dvojčaty... Hanka 75 10.3.2009 22:6
*Re: super článek-ale jde to s dvojčaty... TERČA@ 10.3.2009 22:21
*Re: super článek-ale jde to s dvojčaty... TERČA@ 10.3.2009 22:25
*Re: super článek-ale jde to s dvojčaty... simona, 3děti 10.3.2009 23:52
*Re: super článek-ale jde to s dvojčaty... lubica, tři děti 8,6,6 11.3.2009 19:11
**díky všem za odpovědi Hanka 75 11.3.2009 21:2
***Re: díky všem za odpovědi Teraza Horáková 11.3.2009 22:47
****Re: díky všem za odpovědi Hanka 75 14.3.2009 19:51
Hezký článek Lizzie 11.3.2009 9:49
*Re: Hezký článek Jitka, autorka 11.3.2009 22:2
Co šťastné děti skutečně potřebují withep 11.3.2009 10:39
*Re: Co šťastné děti skutečně potřebují... karma 12.3.2009 15:4
Naprosty souhlas LeoLea 14.3.2009 14:33
super článek janourik 17.3.2009 12:24
*Re: super článek lris 18.6.2009 14:55




Článek se vztahuje k období asi

Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.