Tak trochu jiné maminky

Maminku si každý z nás představuje jako láskyplnou osobu, která se snaží starat se o své potomstvo podle svých nejlepších schopností a možností. Přičemž své pochyby a názory konzultuje jak s odbornou literaturou, tak se svým okolím. Pochopitelně pak chce své děti vidět šťastné a spokojené.

V dnešní době se však často zaměňuje štěstí s penězi a duševní rozvoj s velikostí majetku. A bohužel se tak děje i na poli mateřském. Najednou se tím převrací spousta hodnot a činností, které se považovaly za normální součást rodinného života a mateřských povinností.

Sama jsem nevyrostla v ideálním rodinném prostředí, navíc jsme se potýkali léta s hmotnou nouzí, což přinášelo skutečné potíže, a ve mně to zanechalo určité trauma, ty roky mi splynuly v jeden, a spousta vzpomínek se smazala. O tom ale hovořit nechci.

Přestože jsem žila s oběma rodiči, přestože jsme bojovali s nedostatkem peněz, bylo pro moji maminku naprosto běžné a normální mě nechat očkovat, jít se mnou k lékaři a na procházku, dát mi najíst, obstarat mi oblečení, abych nevypadala jako poslední otrhánek, poslat mě i za cenu ústrků na školu v přírodě, nebo na kurs malování. Občas mě vzala do divadla, nebo na výstavu, a snažila se mi vtlouct do hlavy, abych si vážila možnosti poznání, a abych svůj hodnotový žebříček nestavěla na penězích, ale na vyšších zájmech. Abych více pěstovala dobré lidské vztahy, než přibývající čísla na svém kontě, a nezapomínala především na neustálé sebevzdělávání. Touto cestou jsem tedy v životě vykročila a pokračuji po ní dál. Netvrdím, že je jediná správná, ale zatím se mi vyplatila.

Bohužel díky této výchově a svému naivismu jsem si myslela, že všechny matky světa usilují o to, aby svým dětem předaly to nejlepší ze sebe, co mohou, kdy nezůstávají pouze oběťmi svých někdy mylných představ, ale přejímají poznatky druhých. Narazila jsem však poměrně záhy, a o to bolestněji u své kamarádky.

Dítě měla vymodlené, doslova, s ohledem na svůj opravdu po všech stránkách špatný zdravotní stav. Zajímala se o historii a hodně četla, ale bohužel zbožňovala peníze pro ně samotné.

Prostě jí těšil výpis z účtu. A tomu podřídila vše, tudíž jí poměrně záhy dětská lékařka kritizovala za to, že její dítě neprospívá (vlivem nedostatečné výživy), ona sama zanedbávala a bagatelizovala své zdravotní obtíže, nikam nechodila, protože za vším viděla nutnost vydat peníze, přičemž jí ale podporoval manžel, rodiče, prarodiče, neměla jediný rozumný důvod k takovému nelidskému šetření. Když mi sdělila rodinný rozpočet na měsíc, málem jsem omdlela, a pak chápala, proč pije jen kávu a jí chleba se sádlem… Pochopitelně tím vším docházelo i k zanedbávání dítěte, v poledne si raděj četla, než by vařila oběd, a dítě ráno posadila k televizi, a večer jej odnesla do postýlky. Ptala jsem se jí, proč dítěti nedá pořádně najíst, a ona mi argumentovala, že ono nechce. Což jsem si pak ověřila u sebe doma - nechtělo tak, že snědlo talíř polévky, tři velké lžíce kaše a kousek kuřecího masa. Proto jsem si položila otázku, proč tahle inteligentní vysokoškolačka, dobře obeznámená se všemi poznatky zdravé a moderní výchovy dítěte, se dopouští této obyčejné zlovůle. Proč dala přednost šetření a izolaci, než normálnímu životu, k němuž patří kontakt s jinými lidmi, a především pak starost o dobrý vývoj vlastní dcery, kterou prý ale nic nezajímalo.

A přitom u mě na kolenou si holčička ráda prohlížela knížku s obrázky a nechala si vyprávět říkanky. Kamarádka nad všemi mými poznámkami (třeba - máš v bytě strašnou zimu, nenech malou běhat jen v kalhotkách) spíš mávla rukou a na něco se vymluvila, a dceru potom jen peskovala kvůli naprosto nedůležitým a nesmyslným záležitostem.

Naše letité přátelství jsem proto logicky ukončila. Přihlížet něčemu podobnému jsem stále víc nedokázala, připadalo mi to naprosto nesnesitelné. Neboť s kamarádkou rozumná řeč opravdu nebyla a já se nemohla dívat na to, jak úplně zbytečně devastuje dětskou dušičku.

Za rok nato kamarádka umřela, prakticky pár dnů po svých třicátých narozeninách. Její smrti lituji dodnes. Ale její životní styl pro mě zůstal záhadně nepochopitelný. Neuměla jsem ho jednoduše respektovat od chvíle, kdy se jednalo o její dítě.

Ovšem myslela jsem si s ohledem na tuto pro mě citově velmi drastickou zkušenost, že už jsem si ji vybrala, že se mne něco podobného vyhne. Jak hluboce jsem se mýlila.

Poté co jsem vstoupila do vztahu s mužem, jenž má dítě, se na mě postupně nahrnula snad celá armáda maminek - kopií mé kamarádky. Vystrkují na mě rohy ze všech stran, většinou se však jedná o rozvedené ženy, které si udělaly z dítěte spíše výhodný byznys, a které neumí překročit vlastní stín ve smyslu, aby nesetrvávaly v bludu, že vše dělají a umí nejlépe.

Nikdy bych se nedomnívala, že se dočkám zážitku, kdy celá rodina oslavuje přehodnou maminečku dcery mého přítele za to, že jí, považte, odvedla k lékaři a nechala očkovat! A dokonce se to obešlo bez cirkusu a dokonce si za to nenechala od mého partnera zaplatit!

Ano, věci, pro tisíce českých maminek tak zoufale běžné jako procházka po lese, nebo teplý oběd, se v případě mé "aktuální maminky" častují slovy chvály a obdivu. Někdy mám z toho až dojem, že bychom jí měli děkovat i za to, že svému milovanému dítěti dosud nezakroutila krkem, nebo ho nenechala skonat hlady. Zdá se mi, že slova jako porozumění, starostlivost a cit jí chybí v rejstříku. A tak se mi vrátil onen známý a bolestný pocit bezútěšnosti a deprivace ze situace, která se příčí naprosto mému založení a přesvědčení, ale na níž nemůžu vůbec nic změnit. Což pak pochopitelně vráží velký klín mezi mě, mého přítele a jeho rodiče.

Ano, bohužel stále ještě existují mezi námi maminky, pro které láska k penězům ční vysoko nad láskou k tvorečku, jemuž daly život. A vlastní sobectví jim neumožňuje, aby se staly alespoň pro svou ratolest lepšími, neboť nechápou, že z jejich jednostranně hloupé výchovy vyroste zas jen jejich pouhá kopie.

A protože vím, jak je strašné být něčeho takového svědkem, přeji vám všem, aby vás podobná zkušenost minula. Já už jí mám asi uloženou osudem jako trest… I když nevím za co.

Dovětek
Abych předešla nedorozuměním - nejsem mladá slečna, co odvádí muže od rodiny, partnera jsem poznala tehdy, když měl sedm let od rozvodu s matkou dítěte a jsem dokonce o něco starší než ona. Ten problém s ní se tedy táhne léta, a já na něj neměla pražádný vliv.