Studium při dětech

Když byly synovi dva roky a další dítě nepřicházelo (chtěli jsme děti rychle za sebou), rozhodla jsem se, že zkusím studovat vysokou školu, nejprve bakalářské studium (zaměstnavatel to požaduje). Babičky mám celkem hlídací, jednu v důchodu starobním, druhou v důchodu invalidním. Přislíbily pomoc, za což jsem jim velmi vděčná.

Na VŠ jsem se dostala hned napoprvé, a tak jsem v říjnu nastoupila. To už byly synovi skoro tři roky. Přednášky se konaly v pátek a v sobotu jednou za 14 dní, synek chodil každý pátek do školky, vyzvedávala ho sousedka, milá starší paní (babičky nebydlí u nás ve městě a manžel pracuje do večera). Takže vše bylo zařízeno a já mohla vyjít vstříc novému poznání.

Co se nestalo, v listopadu jsem byla v tom :). Fajn, říkala jsem si, aspoň prvák snad zvládnu (termín porodu byl vypočítaný na léto), a pak se uvidí. Těhotenské nevolnosti a únava byly hrozné. V tom "nejlepším" jsem se učila na své první zkoušky, z nichž jedna byla nejtěžší z celého studia. Bylo to utrpení, za které mi byl "odměnou" fakt, že jsem vyletěla 9. Naštěstí se mi to za celé studium stalo poprvé a naposledy. První ročník jsem tedy zdárně ukončila a musím podotknout, že jsem nic nedostala zadarmo, jen kvůli tomu, že jsem těhotná. Pak jsem si aspoň ten měsíc a něco mohla nerušeně užívat své těhotenství. I když v horkém červenci s velkým břichem - nevím, jestli se dá mluvit o "užívání si" :). Každopádně jsem se na miminko moc těšila, bylo vytoužené. Synovi jsem se věnovala, jak to jen šlo. Zkouškové období je jen dvakrát do roka a to jsme vždycky nějak přežili.

S narozením dcery jsme ovšem museli začít víc plánovat a organizovat. Zpočátku jezdila se mnou do školy moje maminka, která s dalšími, stejně angažovanými babičkami, brázdila s kočárkem chodby univerzity a jejího okolí. Když se dítě dožadovalo kojení, prozvonila telefonem a já jsem přiběhla. Když nastala zima, usoudila jsem, že nebudu dceru brát s sebou, a začala jsem poctivě odsávat mléko, které jí babička dávala z lahvičky. Nebyl s tím problém, dcera sála z lahve i z prsu (kojila jsem ji 20 měsíců). Do školy jsem si brala odsávačku, protože od rána do pozdního odpoledne by se mi prsa nejmíň o dvě čísla zvětšila :). Druhý ročník jsme taky úspěšně zvládli.

Třeťák byl nejnáročnější. Psát bakalářskou práci, provádět výzkum, studovat a shánět hory literatury, učit se na zkoušky v zimním semestru, posléze na zkoušky v letním semestru, vypracovávat státnicové otázky a zlatým hřebem všeho jsou samotné státnice. Opravdu lahoda. Domácnost chátrala, když nevyžehlila babička, vyžehleno nebylo, když neuvařila a neuklidila…. Tyto krize byly vždy jen tak týden před zkouškami a před odevzdáním bakalářské práce a dva týdny před státnicemi. Takže dost často :) :(. Nebyly Vánoce, maminka se učila. Nebyly neděle, které jinak trávíme společně celá rodina, maminka studovala. Hlídaly babičky, tety, sousedky, občas manžel, má náročnou práci a zabezpečuje rodinu. Samozřejmě jsem své potomky svěřila jen osobám, které naše děti dobře znají. Naštěstí jsou děti přizpůsobivé a v pohodě, zvládaly to dobře. Uvědomuji si, že ne každá studující maminka má možnost dát děti do dobrých rukou na hlídání. Manžel mi fandil, byl na mě hrdý, ale ve zmíněných krizových obdobích už toho i na něj bylo dost. Když nefunguje matka, je to znát…

Když to shrnu: často to bylo o velkém sebezapření, disciplíně a dřině, když člověk ke studiu přičte rodinu a domácnost. Teď si můžu říct: zvládla jsem to (s výbornými výsledky :) a mám z toho velkou radost! Je fajn, když žena na mateřské může dělat taky něco pro sebe a nějak se realizovat. Další plus je v tom, že se po šesti letech mateřské vůbec necítím "vyhořelá", mozek jsem si chtě nechtě udržovala v kondici a pravidelně "vypadla" z domu.

Své děti nade všechno miluju a myslím, že neutrpěly újmu po psychické stránce ani na zdraví. Vždy, když jsem mohla, jsem si je maximálně užívala a věnovala se jim, pečovala o domácnost i manžela :) jako každá normální žena. "Hlídací služby" jsem využívala jen ve výše zmíněných krizovkách. Doufám, že můj titul (no vlastně "titulek" :) bude rodině jednou ku prospěchu (ještě tedy zbývá magisterské studium, někdy…).

Valná většina lidí v mém okolí mi fandila, podporovala, obdivovala. Našli se i závistivci, kteří by něco podobného sami nedokázali a navíc mi svůj názor ani neuměli říct do očí a dozvídala jsem se ho odjinud. To mě ale nerozhází.

Milé maminky, které se rozhodujete nebo právě studujete, nenechte se odradit, dá se to zvládnout!