Neboj maminko, já ti neumřu...

Takhle malý, sladký, mazlivý, závislý na dospělých, kteří mu měli poskytnout péči. Místo toho se od nich dočkal strádání, bolesti a smrti.

Jak vlastně vypadalo posledních pár měsíců života tohoto dítěte?

Naše děti mají ve svém pokoji postýlku obloženou plyšáky, kam je maminka každý večer s láskou ukládá. Honzík měl jen studené špinavé sedadlo starého auta. Naše děti mají poličky plné lega, dinosaurů, autíček. On neměl nic, možná pár klacíků a kamínků z lesa, dětská fantazie si dokáže hrát s lecčím. Naše děti mají pětkrát denně kvalitní jídlo a mezitím spoustu pamlsků. Honzík měl asi často hlad.

Ale to všechno by ještě nebylo nejhorší. To, co naše děti mají, je svým způsobem nadstandard. Dítě se bez toho všeho dokáže obejít, když má jediné - náruč maminky, kterou bezmezně miluje. Pro malé dítě je jeho maminka nejúžasnější člověk na světě, nedokáže hodnotit a porovnávat, a proč taky, tohle je přece JEHO MAMINKA.

A tady se Honzík zklamal nejvíc. Ta, která ho měla ochraňovat a v krajním případě za něj dát svůj život, ho o jeho život připravila. Ne v afektu, v náhlém popudu, v jediném okamžiku. Trýznivým, bolestivým, dlouhotrvajícím způsobem.

Nepochopím, jak může matka držet své dítě za ruku u vykopaného hrobu, a bodat ho nožem. Nechápu, jak může snést, když ji to zraněné dítě ujišťuje: "Neboj maminko, já ti neumřu" - a postarat se o to, aby se to nenaplnilo.

To dítě ji milovalo a věřilo jí do posledního okamžiku. A přece se zklamalo v tom jediném, co ještě na tomhle světě mělo, v tom jediném, co je pro malé dítě životně důležité - ve svojí mamince.

Malé dítě se nedokáže bránit nebo utíkat, když zbraň drží matka. Ta je tu přece od toho, aby rány pofoukala a obvázala, ne zasadila.

Tento týden začal soudní proces s Honzíkovými vrahy. Nejspíš je odsoudí na dlouhé roky do vězení. V takových chvílích mě opravdu mrzí, že u nás byl zrušen trest smrti. Spoustu dalších lidí, kteří měli na jeho smrti podíl, nejspíš neodsoudí. Policie nebyla schopná podivnou trojici v autě v naší malé republice najít několik měsíců - vlastně je vůbec nehledali. Nakonec se zřejmě vyšetří, že za to v podstatě nikdo nemůže - všichni jednali podle předpisů. Policejní nekompetentnost odneslo malé dítě, které se nedokázalo samo bránit.

Můj chlapeček mi dneska večer usnul v náručí. Paleček v pusince a ruku v rukávu mého trička, v naprosté důvěře, že jeho maminka se o něj postará. Vždyť je to přece JEHO MAMINKA, ta nejúžasnější bytost na světě.

Položila jsem ho do postýlky a pláču pro chlapečka, který už nikdy v náručí své maminky usínat nebude...