Já jsem se poučila
Na mě ten článek dělá jiný dojem. Autorce podle mě nešlo o tu "matku" (její chování a uvažování není snad ani třeba komentovat, je zcela zrůdné a patologické), ale mnohem víc o toho chlapečka. Bylo jí ho neskutečně líto, tak líto, že se s tím potřebovala svěřit, vypsat to. Já jí rozumím a stejně jako jí se mě na tom celém nejvíc dotkla ta neuvěřitelná důvěra, to spoléhání se, které Honzík měl dokonce i k takové nestvůře, prostě byla to jeho máma, pro ni byl ochoten to všechno snášet, bolest, utrpení. Je samozřejmě šílené, jak toho hnusně zneužila, ale mě nejde o ní. Jediné poučení, které si z této šílenosti, jejíž podrobnosti jsme se dozvěděli, můžeme vzít my normální lidi, je to, jak moc nás naše děti potřebují a jak až neskutečně nám důvěřují a je obrovský závazek jejich důvěru nezklamat. A nejvíc ze všeho nás potřebují, když je jim těžko, když trpí, když jsou nemocné, kvůli nám jsou ochotné to snášet a nevzdat to. Tohle by si zase měli uvědomit zdravotníci, zvláště ti, kteří posílají maminky pryč od jejich dětí, když jsou nemocné, protože na to nejsou vybavení, kteří si myslí, že ideální řešení je poslat maminku za dveře, když dítě musí podstoupit nějaký bolestivý výkon.
Asi mě někdo napadne, že jsem si přihřála svou polívčičku, ale ta neskutečná Honzíkova důvěra a ochota všechno snášet pro svou mámu, mi to prostě připomněla. Jak můžete dítěti, které trpí, ještě zhoršit jeho trápení? Vezmete mu mámu (myslím normální milující mámu). A nakonec tohle přeci není jen moje polívčička.
Odpovědět