Náš život s (ne)obyčejným dítětem

Už v porodnici bylo to naše štěstí nejuřvanější ze všech, takže jsem se postupně seznámila s celým personálem, který se chodil koukat, co s tím prckem vyvádím, aby se ho pak sami ujali chovat, abych si alespoň trochu zdřímla. No, doma to nebylo o nic lepší, ale ač se tomu divím dodnes, první rok jsme zdárně přežili. A to i přes to, že se malá budila do půl roka co dvě hodiny a hlásila se o příděl. Pak to rozšířila na hodiny tři. (Mluvím o noci, přes den to bylo nepatrně horší :o)) Když mi moje sestra oznámila, že si na noční krmení jejích dětí vždycky musela nastavovat budíka, pokoušel se o mě infarkt ze závisti.

Ale nebyly tu jen špatné okamžiky. Například v jednom roce už jsme uměli říct 60 slov a já se na roční prohlídce u Dr. dmula pýchou, jaké že to máme inteligentní dítko. To jsem ještě netušila, že tato slovní zásoba nám vydrží až do 2,5 roku. A že nás také čeká krásné období, říká se mu „období vzdoru“, kdo nezažil nepochopí. Naše malá vyzkoušela, jak se to krásně válí snad na všech chodnících, silnicích a jiných veřejných prostranstvích ve městě. Včetně náměstí, kde po více jak 400 letech nebyla hlavní dominantou radnice, ale hádejte kdo. Takže dodnes známe spoustu „zaručeně spolehlivých“ rad kolemjdoucích spoluobčanů, jak zkrotit nezkrotitelné dítko. Nakonec to vyvrcholilo tím, že mi ruply nervy a já malé našupala vařečkou, od té doby byl klid, ale museli jsme vařečku nosit všude s sebou a v případě nouze nejvyšší jí malé ukázat.

Po druhých narozeninách nám také vyvstal problém, jak naučit naši malou na nočník, který do té doby považovala za úhlavního nepřítele. Oblečená a v pleně si na něj občas na chviličku sedala, ale sedět tam jen tak a nedej bože se do něj dokonce vyčůrat, to byl pro ni doslova horor. Nicméně, nějaká „dobrá duše“ nám poradila, ať jí zkusíme brát na WC s námi, aby viděla, že máma s tátou to dělají taky. Tak jsme to teda zkusili a pak jsme jí museli navíc odnaučovat, po spatření zděšených výrazů návštěv, kam se ten mrňous hrne, že tam nesmí chodit s každým. Naše dítko si totiž tyto „záchodové chvíle“ nesmírně oblíbilo a snažilo se nepropást ani jednu :o) Ovšem k určenému cíli (tj.chodit bez plen) to stejně nevedlo. Až jednoho krásného dne povolily nervy manželovi a náš drobeček dostal podruhé v životě na zadek. A co myslíte? Do týdne jsme chodili všude bez plen :o)

Další perné chvilky jsme zažívali před každou návštěvou u dětské Dr. Při pouhém pohledu na stetoskop naše dítko umíralo hrůzou a řvalo jak na lesy. A tak se z těchto návštěv stala má malá noční můra. Zlomilo se to, až když jí byly necelé tři roky. Ležela jsem zrovna v nemocnici a malá dostala chřipku. Takže tam s ní musela moje mamča. Divila se, na co si stěžuji, že malá byla vzorná a dostala od paní doktorky pochvalu a modrý nafukovací balónek „za statečnost“. Jóó, modrý balónek :o). Nikdy se neradujme předčasně. Asi po měsíci nás čekala tříletá prohlídka. Doma jsme se pilně připravovali, co všechno předvedeme, ale ouha. U Dr. to probíhalo asi takto:,“Jaká je tohle barva?“ Ukáže na červenou. „Šedá.", odpoví naše dítko. (Vidím to přímo jako dneska a to jsem se na začátku prohlídky chlubila, že už známe barvy všechny.) …“Povíš nám nějakou básničku.“ Dítko zavrtí hlavou a odpoví: „NE, neumim“.… A tak to šlo dál. Když jsem pak celá zdrcená vyšla i s naším „pokladem“ před ordinaci a zeptala se jí, proč nepředvedla paní doktorce co všechno už umí, odpověděla mi: “Neměla modrej balónek.“ (Dostala „jen“ červenou lžičku a štos obrázků.) Uffff.

I přesto jsme přežili i ty třetí narozeniny. A malá začala chodit do školky. První den, kdy tam byla celé dopoledne sama, probíhal v pohodě. Druhý den už ráno kňourala a třetí den tam odmítla cokoli jíst. Takže jsem musela skoro čtrnáct dní chodit před obědem do školky a na oběd tam zůstávat s ní. O vlečení řvoucího dítka cestou do školky ani nemluvím. Připadala jsem si jako macecha. O to lepší bylo, když mi pak odpoledne občas vynadala, že pro ni jdu moc brzy, že si tam ještě chtěla hrát.

Teď už chodí do školky ráda. A je z ní opravdu šikovná malá slečna. Dokonce se nám zamilovala do Jakoubka, protože nosí krásnou mikinu s dinosaurem. (Tak nevím kdo, nebo co, se jí líbí víc.)

Všechno teď po tom miminkovském a batolecím věku vypadá růžově. A já jen v koutku tiše čekám jaká „příhoda“ nás, za čas, zase potká.

PS: čekáme druhé mimi, takže o zábavu nouze nebude.