S malými dětmi ve Vídni

Pomineme-li hustý a zrovna tak bezohledný silniční provoz, jak jej známe z Prahy, je Vídeň pro děti velmi příjemným městem. Pravdou sice je, že jsem při nástupu do tramvaje s kočárkem musela vždy dvakrát žádat o pomoc (přičemž mě pokaždé napadala stejná myšlenka, že tramvaje zjevně navrhují muži bez zkušeností s dětskými kočárky), jinak mohu toto město jen chválit: dětská hřiště s (skoro až příliš mnoha) prolézačkami, houpačkami apod., která jsou navíc díky stromové kůře pokrývající zemi, (což pražští hygienici považují za nehygienické) příjemně přístupná i po tom nejsilnějším dešti, stezky pro cyklisty a dopravní značení, které cyklisty zvýhodňuje (možno vjet do jednosměrných ulic), podzemní dráha s výtahy pro rodiče s kočárky, zpřístupnění Dunaje, které vytvořilo z velké části břehu prostor pro sport a odpočinek…

Co mě ale především zajímalo, byly možnosti hlídání dětí. Ve Vídni vládli již delší dobu socialisté. To se odráží především v sociální oblasti, tedy i v péči o děti: ve srovnání s ostatními spolkovými zeměmi, ale i v mezinárodním měřítku, tu najdeme soukromých a státních jeslí a školek velké množství. Co je však i zde všeobecně nedostačující, jsou kapacity na hlídání dětí ve věku do 3 let. A tak se v poslední době začaly z vlastní iniciativy rodičů vytvářet tzv. Krabbelgruppen (skupinky batolat): rodiny si najdou ve svých čtvrtích nějaký prostor (většinou ho poskytne církev či politická strana), ve kterém se mohou se svými dětmi scházet. Takovéto malé skupiny mají maximálně 10 dětí, rodiče se střídají při hlídání nebo pověří jinou osobu, kterou pak za hlídání společně platí. Tento systém stavějící na solidaritě a vzájemné výpomoci odpovídá mým představám a bylo by pěkné, kdybychom se s něčím takovým častěji setkávali i u nás.

Dalším takovým pokusem o zajištění chybějících možností hlídání malých dětí je tzv. “Kinderdrehscheibe” (točna dětí), městem financovaná organizace na pomoc při zprostředkování osob na hlídání. Tato kancelář disponuje širokou databankou a může tak podle přání, jako v mém případě, sehnat v mém nejbližším okolí paní na hlídání, takzvanou Tagesmutter. Zdarma jsem obdržela kontakt na tři takové Tagesmütter, které jsem mohla se synem vyzkoušet. Paní na hlídání jsou z nařízení města vyškoleny a podléhají kontrolám.

Dnes jsme zase zpátky v Praze. Život zde je jiný, je dán jinými zkušenostmi než ten ve Vídni. Něco na způsob vídeňské “Kinderdrehscheibe” by ale i zde mohlo usnadnit život - domnívám se - mnoha matkám (a otcům?). V Praze sice existují agentury, které zabezpečující hlídání dětí, tyto však fungují čistě na komerční bázi a jejich směrnice nejsou všeobecně uznávány. Zbývá nám všem, které mají o to zájem (ozvěte se mi prosím!) kus práce, pokud něco podobného chceme dokázat.