Výchova je když...

V září si děti nestačily ve škole ani zvyknout a už jsme dostali k podpisu lísteček s oznámením, že bude škola v přírodě. Týden od pátku 24. září do neděle 3. října, Šumava poblíž Kašperských Hor, komfortní ubytování se záchodem a sprchou na pokoji, 1970 Kč, jede - nejede. Třídní schůzka bude po návratu.

Spory o tom, že z Prahy se mají děti vyvážet na zdravý vzduch především ve smogovém období, tedy od listopadu do jara, jsem už před lety vzdala. Jenom občas ze sportu povstanu a tuto připomínku zopakuju s nabídkou možností, jak pobyt v přírodě aktivněji využít. Nemyslím, že pohodlí rozhoduje o spokojenosti dětí, natož dorůstající mládeže. Cena byla jen tak tak na hranici, za kterou bychom na začátku školního roku už nebyli schopni jít. Syn trochu nechtěl (začaly mu i mimoškolní činnosti, které ho buď baví, nebo za které pocítil donedávna neznámý pocit odpovědnosti), trochu si přál jet (co kdyby o něco přišel). Rozhodla nechuť chodit do céčka - a Šumava: je tam na podzim krásně, třídní učí přírodopis, bude co vyprávět.

Taky bylo co. První signály, že až taková “pohoda” to ve stejnojmenném zařízení nebyla, jsme dostali od syna. Museli zaplatit opravu stolů, které nerozbili. Zdvihli je a nohy upadly samy od sebe. Cítil to jako nespravedlnost. Ano, jídlo bylo pětkrát denně, ale tři ovocné knedlíky k večeři mu nestačí. (To si dovedu představit.) Nic jim nepřidali, protože jídlo bylo rozpočítané. Jednou vůbec nejedl, houbovou omáčku k mé lítosti nejí ani doma a hoteliér kompromis nehledal. Špagety byly rozvařené, připálená jídla ale uvařili znova. Když jednou překročil práh kuchyně, kuchař mu zvýšeným hlasem radil, aby vypadl, že tam nemá co dělat. Maminka spolužačky mi podobné zkušenosti potvrzovala. Jedna minitatranka k svačině jí nepřipadala ani vhodná, ani dostatečná. Potvrzení pravdomluvnosti se nám trochu rozpačitě dostalo od kantorky: Žádná sláva, ale bylo to při spodní hranici normálu. Dokonce dosáhly nějakých změn - přidali jogurt a ovoce.

Učitelka za katedrou se tvářila zdrceně. Problémem ale nebyl hotel, ale právě naši osmáci. Nikdy nic tak hrozného nezažila a na 99 % už s nimi nikam nepojede. Shrnuto: alkohol, sex, kočky. Mládež si při vycházkách nakoupila alkohol a když se šly večer pedagožky od televize podívat na své žáky, objevily jednoho, kolem něj bývalé špagety, vinný opar a provinilé rozjařené kolegy. Na dívčím pokoji našly neotevřenou lahev (prý ji pak holky věnovaly vychovatelům). Hoch dostal třídní důtku a s ním i další dva konzumenti, kteří ho v tom nenechali samotného. Nezastávali jsme se jich - někdo s úlevou, že jeho dítěte se to netýká, jiní se vzpomínkou na vlastní experimenty s hořčákem či šumavským bylinným na lyžařských zájezdech zhruba ve stejném věku. Výčitkami, proč dětem předepsali kapesné 300,- (což mnohé děti nemají ani na měsíc), ani jak je možné, že si sherry a víno vůbec mohli na vycházce s pedagogickým dozorem koupit, jsme zdeptanou třídní netrápili. Odpustila jsem si odhalovat nahlas skryté poučení pro zlepšení vztahu kantorů a dětí: pijte tak, aby to nebylo poznat nebo aby vás nechytli. Nepřiznávejte se, kamarádovi nepomůžete a sami budete potrestáni.

Rodiče projevili zájem o další okruh a požádali o podrobnější popis projevů sexuálních problémů našich třinácti- a čtrnáctiletých. S úlevou jsme si vyslechli, že šlo jen o jednu (aspoň v tom týdnu) stabilní dvojici. Doteky, možná polibky. Ale - našli je samotné spolu na pokoji. Potmě. Po dramatické pauze se nám ulevilo, když se ukázalo, že byli oblečení. Je ale nejvyšší čas, aby třídy absolvovaly přednášku o AIDS, usoudil pedagogický sbor.

Třetí oblast provinění jsem nejprve nechápala. Jaké kočky? Nějaká souvislost s alkoholem a probuzenými pudy? Ano, příroda a vztahy, ale jinak. Skutečnost byla prostá. Holky na procházce našly zubožené kotě. Projevily o ně zájem a kotě pak běželo za nimi. Nebylo v pořádku, především bylo vyhladovělé, tak se o něj snažily postarat. Nakrmily ho a vykoupaly šamponem Wash and Go. V hotelu ale nemá co dělat. Okamžitě ven. Převlečení postele, na které ho po koupání sušily, si zaplatily. Ovšem zákaz nekrmit žáci nebyli schopni respektovat. Zařídili mu (vlastně jim - to kotě mělo sourozence v podobném stavu) venku nějaký pelíšek a chodili je krmit. Poznámka v žákovské knížce druh neuposlechnutí nespecifikuje, bližší podrobnosti jsme se tedy dozvěděli až při třídní schůzce a to nebylo možné nereagovat:

“Ale ty děti měly pravdu. Když viděly, že je potřeba pomoci, snažily se. K tomu je přece vedeme.” Domáhali se rodiče pochopení pro potomky.

“Ty kočky mohly být nemocné a mít parazity. Navíc jsou některé děti na kočky alergické.” Prohlásila třídní.

“V tomhle věku už vědí, kdo se jim musí vyhýbat. Jestli to bylo nevhodné, mohli jste jim poradit. Třeba zajít k veterináři, aby je vyšetřil, najít útulek...”

“Obešli jsme stavení, jestli je někdo nepostrádá. Nikdo se k nim nehlásil.” Bránila se učitelka.

“Přece je tam nemohly nechat bez pomoci. Jsme přece zodpovědni za ty, které k sobě připoutáme.” Další debata ale neměla smysl. Třídní schůzka byla u konce. Důtky rozdány, poznámky “za kočky” dětem zůstaly.

Kontakt s přírodou je důležitý. Těžko ho ovšem zprostředkuje někdo, pro koho je živý tvor především podezřelým zdrojem nákazy a přírodověda souborem písemně a obrazově sdělovaných informací. Stejně tak významný je kontakt s realitou. Ten zase našim dětem jen obtížně mohou tlumočit kantoři, kteří s těmi, které vychovávají, nedokáží navázat vztah.

M. V.

P.S. Přinesl domů žákovskou - dostal dvojku ze zkoušení - Téma: Přátelství a kamarádství. Co z něj asi bude... Jako matka stejně doufám, že přesto přese všechno přítel na jedničku.