Dostala jsem se do stádia, kdy si tuto otázku kladu dnes a denně, obzvlášť po přečtení článků tady na Rodině, kde mnohé příspěvky píší, jak je lepší malý věkový rozdíl mezi dětmi. A kde je tedy ta překážka, proč naší 2,5 roční Anetce nepořídíme bratříčka nebo sestřičku? Odpověď je ta, že překážkou je můj manžel.
Vše asi vzniklo před pár lety, kdy já jako vášnivý pejskař (cvičím psy od 12 let) razila názor, že každopádně jedno dítko stačí, že chci mít čas na psy a dokázala se třeba do krve pohádat s mojí mámou, která se mě snažila přesvědčit na více dětí se slovy: „Jedno dítě je přece o strach, Pavli“. Tuto debatu mamka vždy dokázala načasovat na dobu, kdy jsme seděli tenkrát ještě s mým přítelem (ze kterého je dnes manžel) u rodičů v obýváku a byla naprostá pohoda. Je pravdou, že v tu dobu mi manžel říkával, že on by raději děti dvě, ale já si pevně stála za svým. A když už nevěděla kudy kam, jsem pod nátlakem připustila, že možná jednou přijde doba kdy budu chtít děti dvě, ale teď to cítím takto a basta. A protože jsem kozoroh, tak jsem ještě dodala, že si ale myslím, že tato doba nedorazí (vždy mít poslední slovo)!
Jenže…… Tak jak mamka předpověděla, doba se změnila a po narození naší první dcery v lednu 2004 jsem ihned začala přemýšlet nad tím, kdy budu mít druhé miminko. Věděla jsem, že to nebude hned, protože jsme se čerstvě přestěhovali do nového bytu, který však má velikost 1+1. Už v těhotenství jsme se s manželem dohodli, že budu krkavčí matka, že jak bude malé rok, dáme ji hlídat (buď babičky , nebo paní na hlídání) a já pošupajdím do práce za vidinou většího příjmu rodiny a s tím spojené možnosti hypotéky na větší bydlení.
Takže jsem se v únoru 2005 sbalila, s těžkým srdcem jsem odevzdala malou babičkám (zaplať pán bůh, že manžel má vitální babičku a pratetu a že obě mamky dělají na směny).
Takže malá od té doby tráví čas střídavě u všech babiček a já pracuji. Už v tom únoru jsem zjistila, že to nebude tak lehké, obzvlášť, když malá občas dělala rambajs při odevzdávání a navíc se v lednu 2005 sestře narodila holčička a mohli bychom si spolu užívat procházky s kočárky zasněženou krajinou…. Co teprve, když přišlo jaro a narodila se i kamarádce holčička a jak když přišlo léto, chodily na mě obě dvě (sestra i kamarádka) i s kočárky mávat přes sklo do práce, když mířily do parku, k vodě, na zahrádky! Katastrofa! Ale já si pořád říkala, že druhé dítě si užiji, že to musím vydržet, že bude větší bydlení…. No jenže tady je ten ZÁDRHEL!
Letos jsme totiž vyřídili hypotéku, ještě se sice nestěhujeme, protože byt se teprve staví. A tak jsem si řekla, že bych tak v září otěhotněla, že mi to mimi tak akorát vyjde, na nový byt. Moje touha po otěhotnění se navíc umocnila ještě tím, že i sestra a kamarádka jsou podruhé těhotné. Jaké však bylo moje překvapení, když manžel odmítl druhé dítě se slovy, že jemu jedno stačí. Od tohoto prohlášení už taky nějaký ten pátek utekl, už několikrát jsme na toto téma zavedli znovu a znovu řeč, ale manžel tvrdošíjně odmítá. S příchodem léta je to zase ještě horší… v létě to prostě snáším ještě hůř.
A tak bych Vás všechny chtěla poprosit, zda znáte nějakou tajnou přesvědčovací metodu, která by se dala použít na přesvědčení mého manžela. Pokud ano, napište mi ji. A pokud máte některá stejnou zkušenost jako já, napište mi taky, ať vím, že v tom trápení nejsem sama :o)
V její náručí