Trochu jsem se spletla aneb Mé první hlídání

Nevím, co zapříčinilo tento zlom v mém přestupu z těžké puberty do dospěláctví, (pravidelně čtu časopisy o dětech a kupuju knihy, stojím před výklady s dětským zbožím atd.), snad volání přírody a poněkud brzy se hlásící mateřský instinkt, nevím, ale jedno vím určitě - jsem člověk, který žil v iluzi, dokud jsem si to trochu nezkusila v reálu...

Zrovna dnes jsem pochopila, že všechno není jen bílé, a to je jen začátek. Když jsem poprvé před pár dny dostala na hlídání malou Kačenku, byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. Malé spokojené klubíčko se choulilo v kočárku a při tom pohledu se mé hormony splašily až do neměřitelných výšin. Skoro jsem měla strach jen do kočárku potlačit, aby se snad nevzbudila. Taky jsou jí čtyři týdny a přestože jsem přečetla spoustu knih o miminkách, najednou jsem měla v hlavě prázdno a vůbec si netroufla na nic kromě tlačení kočárku (nedej bože ji zvednout nebo odepnout bodíčko a vyměnit plínku). Prostě se mi honil v hlavě obrovský pocit zodpovědnosti za to dítě, aby se mu nic při manipulaci s ním nestalo apod.

Každý den jsem ji hlídala asi dvě hodiny. První den byla krásně ospinkaná, tak jsme udělali velikánskou procházku s kočárkem, tak jsem se na zítřek upřímně těšila, ale to jsem se docela zklamala - druhý den změna, kterou jsem nechápala (vždyť včera tak krásně spala!). Řvoucí kočárek bylo slyšet na hony daleko a řeknu vám, pohledy kolemjdoucích na psychice zrovna moc nepřidají, když si vás zkoumavě prohlížejí coby neschopnou matku nebo hlídací tetu nebo cokoliv. Vím, že to tak není, ale v tu chvíli jsem to tak cítila. Bylo mi malé líto. Nevěděla jsem, jak jí pomoci. Zvedala nožičky, tak jsem usoudila, že to budou asi prdíky, nicméně jsme dojely k opravdu hrbolaté cestě a kolébání ji uspalo.

Ten pocit štěstí se nedal popsat - najednou ticho a spokojenost na obou stranách.

Další dny se situace obdobně opakovala, ale dnes jsem to opravdu nezvládla. Realita je úplně jiná než to, co se píše v knihách a o čem člověk sní. Já pořád snila o tom, jak své vlastní miminko porodím, jak bude pořád krásně spinkat, jak se bude na mě usmívat a jak bude v pohodě, no ale teď vím, že to může být taky úplně jiné nebo aspoň ne takové, jak si to představuji. Alespoň ze začátku. Doufám, že jednou zvládnu pečovat o mimčo 24 hodin denně. Můžu upřímně říct, že jsem byla ráda, že jsem dítě po smluvené době dopravila živé a zdravé zpět ke své matce. Najednou jsem si uvědomila, jakou mám zatím svobodu, když jsem bezdětná. Pak jsem si sedla do křesla a začala uvažovat, jaké to je mít vlastní dítě, už napořád a neodložit jej v případě, že mi skončí hlídání jako teď. Bude se mnou už pořád a bude jen na mě, jak se k tomu postavím, jestli se naučím mu porozumět - jeho pláči, jeho potřebám. Možná je to tím, že s tak malými dětmi nemám ještě zkušenost. A také tím, že kdyby bylo mé vlastní, tak bychom se spolu už nějak sehrály, ale můžu říct - neskonale obdivuju všechny, kteří se starají o malé miminko a zvládají to s úsměvem bez depresí. Tato zkušenost s neutišitelným miminkem mi opravdu sundala růžové brýle z očí, a možná jsem tomu i ráda, protože teď opravdu vím, že musím být připravena na všechno a nepočítat jen s tím, jakou představu si člověk o mateřství udělá.

V každém případě ale vím, že mateřství je krásná věc a chci si ji užít. Toto byla má první zkušenost s miminkem, ale vím, že mě do budoucna neovlivní natolik, že bych se bála otěhotnět. To ne, s dětmi počítám. Jen jsem dnes zjistila, že mi k tomu z hlediska duševní stránky ještě hodně chybí, takže lepší je si počkat, až to přijde v čas, kdy na to budu stoprocentně připravená, a věci, které mě vyvedly z míry dnes, se stanou později běžnou rutinou.