Potřeba kojence po vlastním uplatnění a responzivita rodičů

Nejcharakterističtějším chováním v rejstříku intuitivního rodičovství je typická reakce pozdravení s nepatrným záklonem hlavy, zvednutým obočím a doširoka otevřenýma očima a otevřenými ústy. Tak reagují rodiče a pečovatelé na kojencovu přelétavou pozornost. Na obrázku 1a se otec dožaduje očního kontaktu s dcerou přes zrcadlo. Když dcera konečně zachytí jeho pohled, vyšle jí otec obzvláště výrazný pozdrav (obrázek).

Jiný příklad je zachycen na fotografii na obrázku 2 očí novorozence. To, na co kojenec upne pohled, je vždy ve středu zornice.

Pozdravná reakce

Reakce pozdravení má několik zajímavých funkcí. Zaprvé je pozdravení jedním z mnoha behaviorálních přizpůsobení (odstup při rozhovoru, obličej ve středu kojencova zorného pole, hlasový projev), kterým rodiče dítěti usnadňují oční kontakt, protože v tomto věku jsou zrakové schopnosti kojence ještě omezené. Pozornost kojence k matčině obličeji se stává obzvláště důležitou ve vztahu k signalizaci emocí a artikulačním pohybům v rodičovské tváři a k recipročnímu přiřazování a utváření a košatosti informací (viz níže). Zadruhé umožňují prototypické, přehnané mimické výrazy seznámit se s obličejem rodiče. Zatřetí reprezentuje pozdravení prototypický emocionální výraz příjemného překvapení – prezentovaný v okamžiku setkání dvou jedinců: tedy jakoby „Já vidím tebe – ty vidíš mě“. Konečně reakci pozdravení vyvolává samo dítě jako reakci, která ho motivuje opakovat a udržet vizuální pozornost k rodičovskému obličeji a kterou dítě poznává a naučí se předvídat na základě četného opakování.

Další častý příklad responzivity směřující k dítěti můžeme najít v tendenci rodičů imitovat hlasové a mimické projevy a gesta rukou a ukazovat dítěti modely chování podobné těm, které má dítě ve svém repertoáru (viz obrázek).

Rodiče intuitivně nastavují „biologické zrcadlo“ nebo dělají „biologickou ozvěnu“ (Papoušek a Papoušek, 1987) jako reakci na mimické a hlasové signály behaviorálně-emočního stavu kojence. Naopak novorozenci jsou schopni napodobit pohyby úst nebo rukou hlasové projevy a mimické výrazy emocí (Meltzoff a Moore, 1989). Díky těmto schopnostem mohou rodiče a děti pro potěšení začít hrát interakční hry, kde se budou navzájem hlasově a mimicky doplňovat (viz obrázek 3) (Papoušek a Papoušek, 1989). Krom toho se kojencům dostává od nejranějších postnatálních interakcí spousta příležitostí odhalit souvislost mezi svým chováním a odpovídajícím chováním rodičů a vztahovat své chování a s ním spojený vnitřní stav k tomu, co vidí jako odpověď v obličeji rodičů nebo slyší v jejich hlase (Gergely, 1999). Na základě intuitivní citlivě zaměřené responzivity rodičů a schopnosti a vnitřní motivace dítěte odhalovat toto citlivě zaměřené chování si děti čím dál víc uvědomují samy sebe, své vlastní chování a behaviorálně-emocionální stavy.

Do repertoáru intuitivního rodičovství patří bohatý rejstřík prototypických vzorců jako všeobecné přizpůsobování tempa, načasování, rytmu a dynamiky chování a vedle procesů fyziologické regulace i specifická senzitivita k jemným signálům zpětné vazby v mimickém, vizuálním a hlasovém chování kojence, i ve všech aspektech jeho řeči těla. Rodiče zjednodušují a přehánějí mluvu a mimické chování tak, aby usnadnili percepční a integrační zpracování. Navíc mají tendenci strukturovat interakce tváří v tvář do jakýchsi dialogů, což je optimální rámec, kde se dá naučit, jak se střídat v rozhovoru a jak komunikovat. V rámci toho si může kojenec procvičovat nové procedurální schopnosti jako střídání se v hovoru, napodobování zvuků, záměrnou komunikace a další předpoklady pro osvojení si řeči.

Psychobiologické predispozice

Není lehké dokázat biologický původ intuitivního rodičovství, avšak dá se poukázat na několik nepřímých důkazů, které tento předpoklad potvrzují:

1. Mnoho pozorovaných vzorců chování je univerzálních a povětšinou nezávislých na věku, rodu, rodičovském statutu a kulturním původu (Papoušek a Papoušek, 1987; H. Papoušek a M. Papoušek, 1991; Papoušek, 1989).
2. Kategorie intuitivního jednání se nachází na pomezí mezi velmi rychlými, rigidními vrozenými reflexy a relativně pomalým, často kulturně podmíněným racionálním chováním (Papoušek a Papoušek, 1987). Protože je intuitivní chování řízeno jen s minimální vědomou nebo racionální kontrolou, má velmi krátké latence pod 600 ms, což kojenci pomáhá odhalit vztah mezi jeho chováním a chováním rodiče (Papoušek a Papoušek, 1995). Tím tedy dovolují rychlou regulaci jednání a promptní responzivitu.
3. To, jak rodiče modifikují svou řeč a emocionální výraz, přesně doplňuje omezené schopnosti mladého organismu percepčně a integračně zpracovávat informace (Papoušek a Papoušek, 1984; 1987).
4. Intuitivní chování je funkčně začleněno do biologicky důležitých, druhově specifických prostředků adaptace, jako je integrace zkušenosti, komunikace a osvojení řeči (Papoušek a Papoušek, 1995; Papoušek, 1994).

Adaptivní funkce intuitivního rodičovství

Intuitivní rodičovství hraje životně důležitou roli v každém ohledu kojencova rychlého vývoje. Komplementární predispozice na obou stranách dyády rodič – dítě, tedy specifické potřeby a schopnosti kojence a intuitivní kompetence rodičů, umožňují vznik řady adaptivních funkcí ve vztahu k věkově specifickým požadavkům vývoje.

Během prvních měsíců života slouží preverbální komunikace k osvojení základních fyziologických adaptací jako krmení, regulace behaviorálních stavů, organizace bdění a spánku a řízení citových projevů a pozornosti. Posléze slouží preverbální komunikace jako koregulační prostředek dalších věkově specifických požadavků tak, že usnadňuje, rozvíjí a podporuje integraci a reprezentaci kojencových zkušeností a vytváří podmínky pro osvojování řeči (M. Papoušek a H. Papoušek, 1991). Integrovaná zkušenost z každodenních interakcí mezi rodičem a kojencem se rovněž stává základem, na němž se vytváří jak emoční vazba (Crockenberg a Leerkes, 2000), tak narůstající autonomie (Sroufe, 1996) a kvalita vyvíjejících se vztahů mezi rodičem a dítětem (Papoušek, 2001).