Jde to i bez plínek?

Jsem mámou tří dcer. Nejstarší bude v říjnu osm let, prostřední měla v květnu čtyři a ta nejmladší se narodila letos v květnu. Musím přiznat, že jsem si před osmi ani čtyřmi léty nedokázala představit, že by to šlo i bez plínek.

Když jsem byla těhotná s naší nejmladší, zahlédla jsem v jednom katalogu knih knížku s názvem ”Jde to i bez plínek!” (”Es geht auch ohne Windeln!” od Ingrid Bauer, v americkém originále vyšla pod titulem ”DIAPER Free! The Gentle Wisdom of Natural Infant Hygiene”)

Tehdy jsem se tomu tak trochu ušklíbla a v duchu si říkala: ”No to bych chtěla vidět, jak!” Začátkem listopadu jsem se potkala na jedné konferenci s kamarádkou. Během našeho povídání mi najednou řekla: ”Počkej chvilku. Já myslím, že musí.” Měla tehdy svoji 9-týdenní dceru v babyšátku a s ní tedy odkráčela na toaletu. Nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti. Po návratu domů se mi čirou náhodou výše jmenovaná kniha dostala do rukou. Přečetla jsem knihu jedním dechem a popisované mne zaujalo natolik, že jsem si řekla, proč to nezkusit. Buď to bude, nebo nebude fungovat. A hle, ono to opravdu funguje. Je pravda, že ne vždycky. A taky je jednodušší rozpoznat, kdy si dítě potřebuje vyprázdnit střeva, než když si potřebuje vypráznit močový měchýř. Jsou i období, kdy to prostě nefunguje a já si říkám, proč to vlastně dělám. Pak to ale zase docela jde.

I samotná autorka již zmíněné knihy píše, že je to zcela normální a plínky samy o sobě nezavrhuje. Asi se budete ptát, jak to teda funguje. Přirovnala bych to ke kojení, kdy vyhovujeme potřebám miminka. Dnes už snad všichni víme, že se kojí, když si miminko řekne a ne podle hodin. Ono totiž opravdu ví, co se v jeho tělíčku děje. Jenže nám neumí říci, že musí. Je jen na nás, abychom mu pomohli. V našem světě, plném stále dokonalejší techniky, ztrácíme schopnost přirozené intuice dané matkou přírodou – bez ní by naše plemeno nemohlo nikdy přežít. A tak jsou naše vjemové anténky natolik otupené, že potřebu dítěte leckdy nedokážeme rozpoznat a vyhovět jí. Naše nejmladší kaká od svého 3-tího dne do záchodu. Sedám si s ní ted už obkročmo (jako na koně) na záchodovou mísu. Pro ty, co si teď rvou vlasy a říkají ”to snad není možné, tak brzy začínat s výcvikem” uvádím ještě jednou, to NENÍ výcvik, ale VYHOVĚNÍ POTŘEBÁM. Pro ty, co se ptají ”a co páteř?

Co by na to asi řekl pediatr nebo ortoped” uvádím, že miminko samo nesedí, ale je drženo a opírá se o maminku (či tatínka). Přirovnala bych to k nošení v babyšátku, tím se taky páteř neničí. Někteří se tomu budou divit jako já před rokem, a možná si i ťukat na čelo. Jiné tohle možná osloví. Myslím si, že je důležité vyhovět potřebám dítěte. Na druhou stranu nejsem zastánkyně ”lamání přes kolena”. Takže když to funguje, je fajn. Když ne, tak nešílím. Je fakt, že máme o něco menší spotřebu pampersek.