Chci být v suchu, maminko

Naše prvorozené mimčo čůralo a někdy i kakalo skoro vždycky, když jsme je rozbalili, jako by se trefovalo do různých míst v okolí přebalovacího pultíku.

Obličej rodiče za deset, bílá nažehlená košile za devět, podlaha jen za jeden bod... ovšem u podlahy se hodnotily i další parametry, zejména pak dostřel, který neměl k metru daleko. Když jsme o tom vyprávěli známým, ukázalo se, že to dělají snad všechny děti. Mimčo druhorozené to dělalo taky. Je to holčička, takže se jí hůře mířilo močí, a nekaká tak často, takže měla ve druhé z disciplín méně pokusů. Stejně si však myslím, že se v tomto sportu stala vítězem. Podařilo se jí totiž vysvětlit mamince, proč to dělá :). No, abych synkovi nekřivdila... ten spíš měl tu smůlu, že byl prvorozený a jeho čerstvá mamka ještě trochu tápala a jen pomalu setřásala pocit neschopnosti, kterému ji naučily čtyři dny strávené v porodnici. S narušenou sebedůvěrou těžko naslouchat a důvěřovat nemluvněti, se kterým se v porodnici tuplem nikdo nebavil.

Co myslíte vy? Proč ta nejmenší miminka využívají příležitosti, kdy se mohou vyprázdnit mimo plenu? Těm větším už se to tak často nedaří. Příležitostí totiž nebývá dost, a tak během několika měsíců rezignují, přestanou svěrače používat a zvyknou si na mokro, zvlášť v látkovkách. Zajímalo by mě, která chytrá hlava vymyslela, že látkované děti se snáze učí na nočník. Z našeho synka v nich vyrostl naprostý ignorant, kterému nevadí plena zralá na ždímání a exkrement pod zadkem rozhodně nevnímá jako překážku pokračování ve hře. Čas od času – od roka a půl – jsme nočníkování zkoušeli, marně. Kromě toho, že zřejmě nebyl s to rozeznat potřebu a ovládnout svěrače, ještě nemluvil a nedokázal se sám svléknout. Evidentně nemělo smysl lámat to přes koleno a zdálo se, že prostě počkáme, až se rozmluví.

Když byly synovi dva roky, narodila se mu sestřička a přikoupili jsme ještě jeden kyblík na pleny. Poprvé se mi vyčůrala v náručí ještě nahá chvíli po narození, podruhé, když jsme ji poprvé rozbalili, potřetí, když jsme ji rozbalili podruhé... a tehdy mi to došlo. Od té doby si takřka po každém rozbalení pobyla chvilku v klubíčku nad nočníkem a my ji pozorovali naplněni úžasem, co to naše několikadenní mládě dokáže. Z počátku jsme nebyli nijak důslední, ale po pár dnech či týdnech jsme uvěřili, že to může fungovat, a začali jí tyto příležitosti nabízet tak, aby co možná pokryly její potřebu vyměšování – po probuzení a dál v určitých intervalech nebo když si o to jakoby říkala. Ke konci šestinedělí už jsme si vedli dobře, poměr nočník vs. plena asi tak 3:1.

Když byly dceři dva měsíce, přikoupili jsme ještě jeden nočník :o). Stále častěji totiž docházelo k situacím, kdy jí bráška ten svůj nemohl půjčit, protože ho právě sám potřeboval. Nějak se mu zalíbilo, jak proud moči bubnuje o dno nočníku, nad kterým se v náruči mámy nebo táty tetelí jeho malá sestřička, a začal ho sám od sebe používat. Stále nemluví a neumí si říct ani se svléknout, ale běhá-li doma s holým zadkem, velmi spolehlivě čůrá a vcelku i kaká do něj. Ne že by přímo chodil na nočník, on si ho spíš nosí a pokládá tam, kde zrovna má nějakou práci, třeba na židli v kuchyni, když se chystá večeře, nebo na židličku v pokojíku, když si zrovna kreslí.

Zpětně vzpomínám a přemýšlím, co mě od tzv. bezplenkové komunikační metody odradilo v době, kdy jsem přivedla na svět první dítko, a co tedy zřejmě odrazuje většinu maminek, které se o ní doslechnou. Jednak to asi byl název a jednak i nedostatek informací, resp. fakt, že to málo informací, které jsem vstřebala, nebylo dostatečně výstižné.

Pojmenování „bezplenková komunikační metoda“ (BKM) se mi zdá nešťastné proto, že nezáleží na tom, jestli dítko pleny nosí nebo ne (ale spíš jestli převážně vyměšuje do nich nebo mimo ně), a že slůvko „komunikace“ možná zbytečně odrazuje rodiče, kteří nemají pocit, že by svému nemluvněti až tak rozuměli, stejně jako slůvko „metoda“ odrazuje svým technickým podtextem; máme jakýsi odpor podrobovat takhle malinká stvoření metodám. Víc se mi zamlouvá „přirozená hygiena nemluvňat“ (PHN) Ingrid Bauerové*. Nerada bych, aby to vyznělo, jako že je péče „plenkujících maminek“ považována za nepřirozenou (špatnou, nehygienickou,... byť tohle si o ní zřejmě myslí neplenkující maminky z většiny zemí světa). Za přirozenou (vrozenou) bych spíše považovala přímo schopnost dětí vyměšovat tak, aby minimalizovaly své znečištění. Na jejich rodičích pak záleží, jak jim v tomto ohledu vyjdou vstříc. V různé míře vycházíme vstříc nejmenším dětem, co se týče poskytování potravy, blízkosti, tepla, klidu a bezpečí; jen co se týče vyměšování je u nás v Evropě a okolí obvyklé sáhnout po plenách v domnění, že není jiné cesty.

Koho neodradí nešťastné pojmenování a pokusí se něco málo dozvědět, odradí ho možná to něco málo, co se dozví, a zavrhne PHN pro její časovou a komunikační náročnost, ba přímo nerealizovatelnost v podmínkách, v nichž naši malí Evropánci vyrůstají. Přirozené hygieně přece nesvědčí uspěchané městské prostředí, závislost na moderních technologiích, informační zahlcenost, zaneprázdněnost, nepřítomnost širší rodiny, omezený tělesný kontakt... to všechno tlumí naši intuici, bez které to určitě nemůže fungovat. Přestože u nás tráví většina maminek se svými malými dětmi hodně času a považuje je za jakousi hlavní „pracovní náplň“ do dvou, tří nebo i čtyř let, připadá nám PHN na první pohled jako něco, co se nám do našich životů nevejde, co tam vůbec nezapadá. Novorozeně prý umí dát najevo, že „se mu chce“, a záleží na rodiči, zda dokáže jeho signál zpozorovat a umožní mu vykonat potřebu mimo své bezprostřední okolí. Jak bych asi mohla celé dny a noci pozorovat mimino, jestli náhodou něco nesignalizuje, copak nemám nic jiného na práci? Porod mi dal pěkně zabrat a ještě chvíli potrvá, než se z něj zotavím, při kojení zatínám zuby a ještě k tomu už občas opravdu nevím, co s ním, jelikož ono velmi často „bezdůvodně řve“, navíc musím nějak zvládnout domácnost, neboť muž tráví celé dny usilovnou prací, aby nás zaopatřil, zkrátka mám svých starostí víc než dost.

Představa nerealizovatelnosti PHN v našich podmínkách je ještě umocněna tím, že si ono minimum informací spojíme s obecně rozšířeným a dokonce i odborně podloženým tvrzením, že děti nejsou zralé k učení na nočník před 18. měsícem věku. Vyjde nám, že by veškerý úspěch záležel na nás – na tom, zda dokážeme spolehlivě číst nevědomé signály, že dítko se – rovněž nevědomě – chystá vyměšovat, a reagovat včas. Ono to tvrzení není daleko od pravdy, jenže vypovídá pouze o těch dětech, které se pečlivým balením do plen odnaučily vnímat nucení a používat svěrače, a musejí tedy dosáhnout jakési psychické i fyzické zralosti potřebné k tomu, aby se to znovu naučily. K nedostatku informací se často přidávají ještě informace nesprávné, jako je zaměňování PHN za časné, necitlivé a škodlivé učení na nočník nebo za prosté ponechání dítěte ve věku, kdy se obecně předpokládá jeho zralost, bez plenky v naději, že si své „nehody“ snáze uvědomí. PHN se pak zdá být nejen příliš náročná, ale navíc škodlivá a marná.

Nejsem, co se týče PHN, žádný odborník. A pustila jsem se do toho proto, že mě k tomu dcera vyzvala, ne že bych chtěla být bůhvíjak alternativní. Jen bych ráda ubezpečila další maminky, které by mohly s myšlenkami PHN třeba jen flirtovat, že to rozhodně až tak náročné není. Rodiče nejsou odkázáni na to, zda rozpoznají signály, kterými dítě dává svou potřebu najevo. Pokud tráví se svými dětmi hodně času (což je v naší zemi vesměs obvyklé), osvojí si jejich biorytmus a mohou jim nabízet nočník ve vhodnou dobu (po probuzení, po kojení, po příchodu domů a dále ve vhodných intervalech). Nemusí se trefit na minutu přesně, protože tyto děti neztratily svou schopnost svěrače uvolňovat a umějí se (na rozdíl od dětí balených) vědomě vyprázdnit i tehdy, kdy to ještě není opravdu akutní. Pravidelným používáním tyto svaly dále posilují a brzy se je naučí i stáhnout a vyměšování podle potřeby o něco málo oddálit (jen tak mimochodem, balené děti prý postupují při učení na nočník obráceně, proto se jim nechce např. před odjezdem a chvíli po něm už musí, což si někteří rodiče bohužel vykládají jako schválnost). Děti jsou aktivními účastníky komunikace, jsou schopny reagovat na podněty pečující osoby, k vykonání potřeby je navede pomocný zvuk (např. „ššš“) a obvyklá poloha v klubíčku nad nočníkem, umyvadlem, toaletou či někde venku. Někdy se rodiče netrefí vůbec, nevadí; po minutě nebo dvou je jasné, že miminko „nemusí“, nebo jim to dá najevo okamžitě a pokus tím končí. Bezplenková miminka na rozdíl od některých batolat „nevysedávají“ desítky minut, dokud se jim nepodaří do nočníku něco utrousit, nedochází k žádnému nátlaku ani k trestání „nehod“, které se samozřejmě dějí. Komunikaci o vyměšování usnadňuje tělesný kontakt s miminkem, tedy nošení v šátku, společné spaní atp. Je pravda, že v šátku či nosítku mívám dceru bez plenky, vím, že by mě počurala jen tehdy, kdybych ignorovala její snahu vydrat se ven. Jinak ale přes všechen ten tělesný kontakt, který pěstujeme, vycházím spíš z biorytmu a spoléhám na to, že dcerka dokáže reagovat na mé podněty lépe, než já na ty její - je to přece ona, kdo má intuici nenarušenou ;). Samozřejmě jsou situace, kdy nezbývá, než plenu použít, protože nemůžu reagovat relativně hned - třeba při cestě autem či hromadnou dopravou. Ono ale nejde o to dosáhnout dokonalosti a eliminovat „nehody“ na nulu, nýbrž vyhovět potřebám dítěte, pokud je to možné, a udržet příslušné svaly včetně schopnosti jejich ovládání plně funkční.

Mohu tedy zodpovědně prohlásit, že rozhodně nevisím očima na miminku od rána do rána, ale vedu normální život mámy dvou malých dětí, která si navíc myslí, že to větší potřebuje pozornosti víc. Co se týče práce, té spíše ubylo a něco času i ušetříme. Kojence bychom co dvě hodiny svlékali a přebalovali tak jako tak; ta minuta navíc, kdy jej při tom podržíme nad nočníkem, je přece zanedbatelná, navíc jakýkoliv čas strávený v tělesné blízkosti s dcerkou bych rozhodně nepovažovala za ztracený. Naopak odpadá otírání zadečku a dvanáct plen nám bohatě vystačí na tři dny, takže pereme a sušíme méně často. Ve srovnání s nákupem a likvidací jednorázovek by byla časová úspora asi ještě větší, úspora finanční přímo obrovská, produkce odpadu minimální. Předpokládám, že mnohem méně práce budeme mít, až se bude dcera učit chodit na nočník sama. Dětem, které se dávají nad nočník odmalička, toho k učení moc nezbývá, údajně míří k nočníku či WC spontánně od chvíle, kdy se naučí plazit, lézt, sedět a nakonec chodit. No uvidíme, jak nám to půjde. Musím připustit, že co do četnosti a načasování stoličky je dcera ve srovnání se synem v jejím věku nenáročná; zatímco on to ládoval do plenky při kojení několikrát za den, jí stačí vyprázdnit se jednou za den nebo i za několik dní, a protože ví, že nemusí do pleny, počká si nad ránem, až ji nakojím a přidržím v klubíčku, a teprve potom zatlačí. Celkově mi připadá taková „šikovná“ v tom smyslu, že s jiným dítětem by to mohlo být obtížnější nebo i nemožné, co já vím. Vím jen, že je to tak správně, celé rodině to vyhovuje a nikomu to neškodí. Respektuju, že je v naší zemi většina rodin, které o PHN třeba ani nezaslechnou. Nebo se nechají odradit nějakou tou dezinformací. Nebo zváží pro a proti a prostě se rozhodnou, že ne. A nebo to i zkusí, ale nebude se jim dařit tak dobře, jako nám, a vzdají to. Zároveň mě těší, že se setkáváme s vesměs pozitivními reakcemi okolí – překvapením, úžasem, obdivem i pobavením. Jen za ten obdiv se jakoby trochu stydím, protože nemám pocit, že bychom měli nějaké zvláštní zásluhy :).

*Bauerová, Ingrid. Bez plenky: Laskavá moudrost přirozené hygieny nemluvňat. 1. vydání. Praha: DharmaGaia, 2009. 265 s. ISBN 976-80-86685-9. Četla jsem ji až po šesti týdnech „amatérského“ praktikování PHN a doplnila tak špetkou teorie (historie, fyziologie) to, co jsme do značné míry už zvládli. Jsem ráda, že jsem to nejprve zkusila a teprve potom o tom četla, tentýž postup doporučuju.