Bezplenková komunikační metoda je i pro nevidomé

Jsem nevidomá maminka ročního Vašíčka.

Již od miminka jsem bezděčně sledovala jeho broukání, houkání a vůbec veškeré projevy, kterými se mi hlásil. Zjistila jsem, že každý jeho signál něco znamená a tak jsem mu začala naslouchat ještě víc.

Takže jsme spolu komunikovali již od narození a dodnes rozumíme jeden druhému. Moc neuznávám nechat miminko plakat a tak u nás se pláče pouze, když bolí zoubky, či zdá-li se nějaký zlý sen.

Ale vraťme se k tzv. "Bezplenkové komunikační metodě."

Už od porodnice jsem chytala ranní, odpolední a večerní čůrání. Prostě jen tak, měla jsem radost, že Vašík dělá potřebu mimo plenu. Potom jsem se dozvěděla o knize "Bezplenková komunikační metoda" a začala jsem knihu číst.

Je pravdou, že některé věci mi ze začátku neseděly a musela jsem je tak říkajíc odfiltrovat. Moje prvotní představy byly ty, že dítě je neustále s nahým zadečkem a čůrá pod sebe a já běhám s nějakým nočníčkem, či kelímkem a zachytávám kapičky čůrání. Ale jsem hloubavá osoba a pokud si něco neosahám a nevyzkouším, tak tomu nevěřím. Proto jsem nad celou vylučovací metodou začala více přemýšlet.

Před tím, než se Venoušek narodil, jsem vychovávala štěňátka, která v dospělosti sloužila jako vodící psi. Vzpomněla jsem si, že s nimi jsem skrz každou loužičku běhala co hodinu, než pochopily, kde se potřeba dělá (ne doma, ale venku.) A díky této práci, kterou jsem až do porodu vykonávala, mě napadla jedna myšlenka:

"Štěňata, když už jsou schopna se trochu pohybovat, vykonají potřebu ne pod sebe, ale jinde a potom jdou pryč a jejich psí máma to za ně uklidí."

Dětem ale nikdo takovou volbu nedává. Prostě musí dělat svoje potřeby do plenek. A pocity? Nemluví, jen pláčí, nebo broukají a proto nikdo nezjistil, jak to vlastně s jejich pocity při vyměšování je. Rozhodla jsem se, že do této metody půjdu naplno!!!!A tak od čtyř měsíců jsme začali na ostro.

První dny jsem měla pocit, že nedělám nic jiného, než čůrám s malým a neustále jsem měla strach, že co když nějaké to čůrání prošvihnu, co se asi stane.

Ale úspěchy převládaly nad neúspěchy a tak jsme se s manželem začali radovat z toho, že to asi funguje.

Ze začátku jsem měla vypnuté rádio i televizi to proto, abych slyšela, kdy se Venoušek hlásí. Ale brzy jsem již mohla zase poslouchat hudbu a Venouška zároveň.

Měla jsem také obavy, zda-li nevidomý člověk může bezplenkovou metodu zvládnout. Zjistila jsem, že ano. Ba naopak mám pocit, že máme někdy výhodu. A to v tom, že více dítěti nasloucháme a jeho pláč nebo kňourání nebereme tak, že dítě zlobí a nebo vymýšlí, jak rodiče zabavit pro sebe. Prostě Vašík nám jen oznamuje své potřeby.

Když jsme již překonaly ten první krok a začali s bezplenkováním, přišel druhý problém.

Jak bezplenkovat v terénu? Kde malého dám vyčůrat, jak ho přebalím? To, že na mě lidé budou koukat jsem neřešila. Stejně je nevidím a vím, že na člověka s vodícím psem, bílou holí a miminkem stejně koukají. Ale z vlastní zkušenosti mohu říci, že spíše se nás lidé ptají, jak to zvládáme a jestli nám miminko dělá radost. A tak jsem překonala ostych, či snad strach, a vyrazila do ulic.

A jaké bylo moje překvapení, že můžeme čůrat kdekoliv tam, kde požádáme. A tak máme již ve městě tzv. "čůrací základny," kde vím, že nás ochotně a naopak s obdivem, jakého máme šikovného kloučka pustí na toaletu.

Díky bezplenkování jsme vypozorovali, že Venoušek je mnohem více spokojenější, než-li byl. S manželem jsme zjistili, proč se nám v noci budil s pláčem. Bylo to proto, že se mu chtělo a nebo, že se právě počůral. Teď vím, jak na pláč reagovat. Vždy zjišťuji, je-li Vašík suchý, dávám ihned na nočník. Podle jeho spokojeného: ""Pleeeee, někdy eeeeee"," vím, že právě bude čůrat a je třeba dobře mířit.

Tuto větu píši záměrně v jednotném čísle. V noci s Vašíkem čůrám já a manžel? Spí sladce jako "Šípková Růženka". Přes den se ale střídáme - to proto, aby byl Venoušek zvyklý při konání potřeby na nás oba. Jsem velice ráda, že mám v manželovi takovou oporu. Bez něj bych bezplenkovat asi nedokázala. Je to on, kdo nás chválí a je na Venouška, ale i mě pyšný. A právě proto máme takové úspěchy. Je to díky podpoře a vzájemné souhře s manželem a naším společným štěstíčkem Venouškem

Tato metoda mi nedala jen to, že Venoušek si hezky v roce a měsíci říká na nočníček, ale dala mi spoustu přátel, kteří jsou stejně zaměřeni jako já. A to tak, že nosí v šátku, bezplenkují a prostě jsou trošku jinde, než ostatní maminky. Všichni tři jsme byli na dovolené s těmito mamčami, dětičkami a jejich tatínky. Bylo to dokonalé. Nikdo neřešil to, že jsme trošinku jiní, že naše rodinka je doprovázena vodícími pejsky. Jsem moc ráda, že jsem mohla poznat nové lidičky a že nás vzali všichni mezi sebe. Teď často říkávám, že nebít Bezplenkovky, tak neznám tolik prima maminek; tím nechci říci, že mámy, které nebezplenkují, nejsou fajn.

Ale já jsem se mezi ně hůře dostávala právě proto, že jsem trošku jiná. Možná tím handicapem a také možná tím, že malý chodí od čtyř měsíců na nočníček, aniž by ho někdo nutil a násilím tam držel. Prostě když chce čůrat, jdeme, když nechce, nemusí. Jistě, že i nehody se stávají. Je to furt maličký drobeček a nikdo nejsme neomylní, natož takoví malí tvorečkové.

Tím, že jsem se na "bezplenkovku dala", trošku jsem si věci zkomplikovala při cestování, či pochůzkách, když malý v šátku nebo nosítku hlásí, že zrovinka potřebuje čůrat, ale mně to nevadí. Jsem ráda, že je malý spokojený.

Kdyby se chtěl někdo na něco zeptat, soukromě ráda odpovím (romana.vsetickova@seznam.cz).