Vysněná holčička v pětatřiceti!

Početnější rodina ve snech středoškolské učitelky Almy z jižní Moravy figurovala vždycky. Jako první se před osmi lety ohlásil modrooký Víťa, s odstupem tří let neposednější bráška Štěpán. Pro mnohé byla rodina kompletní, ovšem Alma o tom přesvědčená nebyla. „Když se narodil druhý chlapeček, nebylo mi to samozřejmě líto, ale cítila jsem to tak, že počet dětí není konečný. Na současnou dobu však byli dva kluci tak akorát. Proto můj první velký úkol byl přesvědčit manžela,“ vzpomíná na složité diskuse Alma, dnes šťastná máma dětského trojlístku s nejmladší, teprve čtyřměsíční Almou. „Dvě děti se mu zdály optimální, tři považoval za velkou zátěž. Po druhém dítěti jsem začala učit, takže by vydělával sám. Nakonec jsem ho přesvědčila, že by to byl pěkný dárek k mým 35. narozeninám, i když původně jsem chtěla odrodit všechny děti do třicítky.“

Testy

Poměrně vysoký věk pro těhotenství si Alma nepřipouštěla až do prvního vyšetření na genetice. „Asi v 16. týdnu těhotenství se odebírá krev na genetiku a mně tento test vyšel špatně. Měla jsem pravděpodobnost 1:30, že by dítě mohlo trpět Downovým syndromem. To mě vyděsilo a úplně rozhodilo,“ vrací se do psychicky náročného období Alma. „Můj gynekolog se mne snažil uklidnit, ale v takové situaci to jde dost těžko. Poslal mě na vyšetření plodové vody a teprve tam ke mně přistupovali jako ke starší mamince. Tam jsem si také uvědomovala, že s věkem může být velký problém, že se riziko pravděpodobnosti Downova syndromu zvyšuje.“

Psychicky na tom byla maminka dvou kluků daleko hůř než fyzicky. Těhotenství snášela dobře, s běžnými problémy, které ji nepřekvapovaly. Den co den však musela myslet na to, jak všechno dopadne. „Ve škole se pohybuji mezi mladými lidmi, proto jsem si věk neměla čas uvědomovat. Až v čase čekání na výsledky genetických vyšetření mně docházelo, že jsem starší matka. Vím, že lékaři museli o mých letech mluvit, ale já jsem se cítila spíš jako třicátnice.“

Všichni přátelé a známí z okolí byli z třetího dítěte překvapeni. „Dokonce jsem se to bála jet oznámit domů svým rodičům, se kterými se vídám během roku méně než s manželovým příbuzenstvem. Mile mě překvapili, ale kromě rodiny se všem ostatním zdálo velice riskantní pokusit se o holčičku. Vždyť je to 50procentní „úspěšnost“, i když ani třetí kluk by mi nevadil,“ přiznává snahu naplnit sen o početné rodině Alma. S důležitým dodatkem, že se o pohlaví předem nezajímala. „Raději jsem si nenechala říct, co to bude – ostatně nevěděla jsem to dopředu ani u obou kluků. Nechtěla jsem se připravit o to krásné překvapení. Mnoho rodičů ho vymění za kočárek v předem vybrané barvě. Ten nádherný okamžik je ale k nezaplacení za devět měsíců čekání, to je opravdu krásný pocit, ať je to kluk nebo holka.“

V porodnici

Reakce lékařů a zdravotnického personálu byla poněkud jiná, než by sama Alma očekávala. Při porodu téměř čtyřkilogramové holčičky a následně při prvním kojení měli pocit, že by všechno měla umět a že je zkušená matka. „Samozřejmě jsem přípravy podcenila, ale na to jsem přišla až při porodu, když jsem špatně dýchala. Ztěžkly mi ruce, brnělo mně v nohách a rukách. Místo abych se přihlásila do kurzu a všechno si teoreticky zopakovala, vozila jsem syny do angličtiny. Počtvrté bych to už neudělala a šla bych se poučit,“ dodává s úsměvem Alma.

Stejně jako byl třetí porod první pro přítomného manžela, premiéru na porodním sále si odbyla také sestra – žákyňka. „Asi se předpokládalo, že vím, o co jde. Měla jsem pocit, že se personál víc soustředil na ni, než na mě, ale to opravdu přisuzuji osobnímu vnímání situace. Porod byl rychlejší než předchozí, samozřejmě zase jiný, ale s problémy s dýcháním jsem nepočítala.“

První dvě děti měla Alma u sebe jen při kojení, s holčičkou to bylo jiné. „Problém jsem měla při kojení v době, kdy malá ještě neuměla mateřské mléko odsát. Nejsem typ, co by hned zvonil na sestry. Navíc jsem musela malou nutit do kojení a personál mně moc nevěnoval pozornost, protože si myslel, že to zvládám.“

A jak by zněl odkaz spokojené maminky Almy pro bezdětné třicátnice? „První porod bych v žádném případě neodkládala. Jako vysokoškolačka jsem stihla všechno – první porod ve 26 letech a druhé dítě do třicítky. Třetí porod byl tak trochu nadstandard a docela mě mrzí přístup okolí…“

Autorka je novinářka, pracuje v krajském deníku Rovnost a týdeníku pro Břeclavsko.