Je nás mnoho?

Demografové, politici i sociologové se přou. Sestavují statistiky, tabulky a předpokládané tendence vývoje. Jedni varují před přelidněním, druzí před progresivním stárnutím obyvatelstva. Jedni volají po razantních populačních útlumech, jiní chtějí administrativně-finančními pobídkami stimulovat mladé lidi k většímu "reprodukčnímu úsilí". Je nás tedy příliš mnoho nebo si ještě můžeme nějakou tu miliardu dovolit?

Typický průběh debaty mezi zastánci antinatalitních opatření a jejich odpůrci se soustředí na kvantifikovatelné údaje a jejich relativitu vzhledem ke geografickým a sociokulturním podmínkám. Jedné sadě čísel konkuruje sada čísel odlišných. Jeden společný jmenovatel však obě strany sporu mají. Přistoupily na oprávněnost samotného položení otázky.

Co vše je vlastně otázkou "je nás příliš mnoho?" implikováno?

Možnost zhodnocení daného problému je ve svém základě založena filosoficky. Předmětem zkoumání je zde člověk a lidská společnost, kterou přirozeně tvoří. Moderní věda si člověka rozčlenila do dílčích empirických věd (psychologie, somatika, biologie, sociologie) a postupně se emancipovala od společných východisek.

Konkurenční východisko staví člověka do kontextu filosofické antropologie klasického realismu. Ten novověké redukci vědeckosti na empirii vytýká její osudové vyústění do skepse o možnostech jistého poznání přirozenosti člověka, včetně finality lidského života. Realistická pozice počítá nejen s neproměnlivou lidskou přirozeností, ale i s Bohem, který dává lidskému životu základní smysl a směr. V dnešní agnostické náladě je však racionální diskurs o Bohu a Jeho vztahu ke stvoření téměř vyloučen. Prostor vymezený tomuto příspěvku mi bohužel neumožňuje odůvodnit iracionalitu agnosticky založených teorií, nezbývá mi než ji pouze tvrdit. Bez ohledu na možnost prokázání existence Boha a z tohoto zjištění odvozených pravd o člověku, zdá se být naprosto zřejmé, že agnostik-ateista zaujme k tématu "člověk" jiná stanoviska než jeho teistický oponent.

K výše zmíněné parcelizaci člověka má sklon spíše agnostik než teista. Jeho skladebné pojetí člověka (člověk jako souhrn vlastností a funkcí) je výsledkem odmítnutí metafyzicky založeného lidství. Proč? Metafyzika totiž metodicky překračuje empirickou rovinu pouhého pozorování a kvantitativního zpracování zkoumaného předmětu. Zkoumá člověka jakožto člověka, ptá se na to, co jej činí tím, čím je, tedy na jeho esenci. Kdo zná peripetie filosofie v novověku a 20. století, jistě mi dá za pravdu, že se o esencialitě cudně mlčí. Není divu. Novověká ontologie je pevně v zajetí hegeliánské dialektiky vrcholící v dnešní české filosofii tolik obdivovaném Heideggerovi. Tato pozice téma esenciality programově ruší. Spojí-li se pak ontologický dynamismus s kantovskou skepsí k možnostem lidského poznání, dospějeme k Nietzscheovu nihilismu a svévolnému postmodenímu blábolení.

Jaká je zde souvislost s naším tématem? Z výše uvedené úvahy vyplývá, že úvahy o "přelidnění" mají své nevyřčené světonázorové východisko. Demografové a sociologové k němu nemají v této poloze co říci, neboť v pozadí otázky o vhodném počtu obyvatel planety je postoj k hodnotě lidského života, a tu demograf či sociolog svým vědám přiměřenými metodami nezkoumá. Řešení této otázky však předpokládá znát odpověď na otázku "kdo je člověk" a jaký je cíl lidského života. Je-li poznání v těchto podstatných otázkách relativizováno, vede to nutně k rozhodování založeném na pouhém užitku a kvantifikovatelných faktech. Hodnota lidského života je tak redukována na poměru užitečnosti jedince pro společenský celek.

Tento principiální redukcionismus stojí v pozadí argumentů propagujících potrat a eutanázii. Tyto dva fenomeny spolu úzce souvisejí, neboť mají totožné východisko. V prvním případě plod ještě není člověkem, v druhém případě neproduktivní a nepohyblivý jedinec již není člověkem. Oba případy věrně odrážejí skladebné pojetí lidství, kdy se o tom, zda daný jedinec je člověkem či ne, rozhodujeme na základě vlastností a funkcí, které člověku přičítáme. Nejsou-li tyto funkce plně rozvinuté, nárok na lidství daného jedince se rozpadá.

V případě ideologie přelidnění se tento redukcionismus uplatňuje ve vztahu k životním podmínkám člověka. Nasycený obyvatel materiálně "vyspělého" světa hodnotí životní podmínky obyvatel chudého světa "rozvojového" a dospívá k názoru, že lépe než být chudý je nebýt vůbec. Toto přesvědčení je o to absurdnější, že ono "nebýt vůbec" je zde chápáno jako pozitivní dobro jedince, který nemá existenci. Zde se kolo dialektiky rozjíždí na plné obrátky. Tento postoj se však neprojevzuje jen ve vztahu k zemím tzv. třetího světa. Je obrácen také proti všem ve světě prvním a druhém, kteří jsou ochotni mít početnější potomstvo.

Možná se tak zcela nehodí vkládat do teoretické úvahy praktické příklady ze života autora, nicméně se domnívám, že osobní zkušenost má i mé ženy dobře ilustruje daný problém. Naše druhé těhotenství se ještě setkávalo s vlídným úsměvem, i když bylo podezřelé, že je mezi prvním a druhým porodem poměrně krátký interval. "Copak se "tomu" neumíte bránit"?, slýchali jsme občas. S třetím těhotenstvím již úsměvy vesměs pohasly. Mnozí lidé v obchodech a na ulicích při pohledu na dvě malé děti a zaoblenou maminku pohoršlivě komentovali naši "nezodpovědnost". Do tramvaje s kočárkem pomáhali také méně ochotně, mnozí jenom kroutili hlavou. A věřte, nevěřte, s výtkou, že tímto neodpovědným přístupem přispíváme neblaze k populační explozi a s ní souvisejícímu poklesu životní úrovně, jsme se také osobně setkali.

Protože vše souvisí se vším, má redukcionismus v antropologii svého ideologického spoluhráče v oblasti etiky. Jeho filosofický termín zní egoismus a vyznačuje se tím, že veškeré rozhodování v životě poměřuje vlastním prospěchem. Triumfuje sebestřednost a zahlcenost vlastní "seberealizací". Je to pochopitelné, neboť negace neměnné lidské přirozenosti implikuje negaci objektivního mravního řádu. Každý jedinec rozvrhuje svůj vlastní život podle norem, které si sám určí. Ty lze podle momentální potřeby kdykoliv měnit. Každý lidský jedinec si normy svého chování určuje sám, neboť vnější měřítko pro hodnocení oprávněnosti těchto norem chybí.

Ale co když má lidský život předem daný smysl a cíl? Co když existuje Bůh, který je nejen dárcem lidského života, ale i autorem mravních norem, které jsou člověku vlastní a jako takové společně závazné? Je-li tomu tak, pak je každá úvaha o negativních aspektech "přelidnění" neobhajitelná. Každý jednotlivý lidský život získává svou důstojnost z rukou svého Stvořitele a žádná pozemská moc či zájem ji nemohou odebrat. Tvrdit pak, že jsou životy některých lidí zcela bezcenné a že by bývalo lépe kdyby se nenarodili, znamená zpochybňovat kompetenci Boží v řádu Jemu vlastním. Jinými slovy, existuje-li Bůh, pak je každý lidský jedinec Bohem chtěný a rovnocenně hodnotný. Bůh nemůže mít "příliš mnoho lidí".

Požadavek na populační kontrolu a regulaci porodnosti, tak jak ji praktikují organizace OSN, je dokladem toho, že žijeme ve světě, který na Boha zapomněl. Je výrazem přízemní a racionalizované nenávisti vůči těm, kteří jsou výzvou našemu zpohodlněnému svědomí. Nedokážeme unést představu, že mezi námi žijí lidé, jejichž přístup k materiálním statkům je značně omezený, a přesto mají život štastnější a přiměřenější svému cíli, než jej máme my. Proto si raději přejeme, aby nežili.

Již jen málokdo si dnes odváží v české společnosti tvrdit, že existuje souvislost mezi antikoncepcí a potraty a že čím je víc jednoho, je i víc druhého. Statistiky z posledních let, které mají dokumentovat pokles počtu potratů v souvislosti s větší dostupností orální antikoncepce, jsou nepravdivé proto, že zachycují pouze počet potratů chirurgických. Každý věci znalý lékař vám však potvrdí, že naprostá většina "pilulek" nezabrání oplodnění vajíčka, "pouze" tomuto novému lidskému jedinci neumožní nidaci v děložní sliznici. Z toho vyplývá, že rozšíření této "antikoncepce" ve skutečnosti počet potratů dramaticky zvýšil.

Obava z přelidnění je proto pochopitelná. Česká společnost je v převážné míře zaměřena materialisticky. V takovém světě není místo ani pro Boha, ani pro lidi.