Když hladina adrenalinu stoupá

Časté stížnosti pedagogů na děti, které fyzicky ubližují svým spolužákům, představují pouze jednu variantu z celé škály možných agresivních projevů dětí. Agresivně lze myslet, komunikovat, jednat, mít agresivní představy a fantazie, přání, sny. Nejčastěji má agresivita u dětí verbální podobu – nadměrný křik na druhé, slovní vyhrožování, různé provokace, vysmívání, pomlouvání, intriky. Patří sem i slovní nadávky, urážlivé přezdívky, ironické jízlivé poznámky na adresu druhých dětí. Slovní útočný projev bývá nejčastěji reakcí na to, co se dříve dítěti přihodilo, nebo na právě probíhající situaci, která má často funkci spouštěče nepřiměřených slovních projevů. I obsahem pozitivní sdělení se může sdělit tak, že druhého zraňuje... Takovéto výroky pak mají skrytou agresivní podobu – neupřímná sdělení, která vědomě zkreslují situaci, přehánění skutečnosti, doprovodné neverbální odmítání (dítě se k druhému otočí zády, za jeho zády dělá posměšné grimasy apod.).

I naše myšlenky a představy mohou být agresivně zaměřené. V této souvislosti hovoří psychologové o tzv. hostilním myšlení – nepřátelské, nevraživé, destruktivní myšlenky zaměřené proti ostatním, ale i vůči sobě samému vedou k celkovým pocitům nevole, zaujatosti a podrážděnosti. Vytváří se tak podhoubí pro zášť, vedoucí často k tragickým životním osudům. Hostilní myšlení má vliv nejen na mezilidské vztahy, ale též na zdraví jedince. Jsou známy mnohé studie poukazující na vztah mezi agresivním chováním a myšlením a výskytem různých onemocnění, např. kardiovaskulárních chorob.

Fyzická agrese rovněž představuje celou škálu agresivních projevů od subtilních projevů (pošťuchování, strkání) až k brutálnímu, násilnému chování, které bývá již projevem disharmonického vývoje osobnosti a budoucí asociální poruchy.

Dítě je často bezmocné proti tomu, co v něm vyvolává zlost, neodvažuje se proti tomu zasáhnout, a tak jakoby náhražkou dospívá k agresi proti vlastní osobě (tím může být např. okusování nehtů, vytrhávání vlasů, obočí...). Extrémním projevem agrese zaměřené proti sobě je pak sebevražedné chování. Tyto formy agresivity se v psychologii nazývají agresivitou intrapunitivní (jedinec ji zaměřuje sám proti sobě) oproti agresivitě extrapunitivní, která je vedena proti okolí.

V soukolí hormonů a pudů

Existuje mnoho různých teorií o příčinách agresivity a násilí. V podstatě lze teorie rozdělit do dvou základních skupin – na teorie, které vycházejí z biologie, a teorie psychologické (dle Vymětala). Teorie biologické vysvětlují agresivitu neurofyziologicky (skrze tzv. centra citových reakcí, a tedy i agresivních pohnutek v rámci centrální nervové soustavy), geneticky (vlivem specifických chromozomů ) či endokrinologicky (působením zvláště mužských pohlavních hormonů).

Některé psychologické teorie se odvolávají na instinktivní výbavu člověka a podmíněnost našeho chování pudy. Agrese má vlastnosti základního pudu, je formou energie, která trvá, dokud není dosaženo cíle. V tomto smyslu je vrozenou reakcí.

Jiné psychologické teorie považují agresivitu za reakci na frustraci. Nezdar, zklamání nebo marnost mohou být doprovázeny masivními afekty, mohou překonat únosnou míru a přerůst v násilí a agresivitu. Cílem chování je pak odreagovat vzniklé napětí, odstranit frustrující podnět, příp. nějakým způsobem frustraci kompenzovat. Pocity frustrace mohou vznikat v rodině, ve škole, ve volném čase; vnější okolnosti však samy o sobě nemohou podnítit v člověku agresivní chování. Podstatné je, jak člověk frustrující podnět či situaci vnímá, co si o ní myslí, a vědomí, zda může nebo nemůže něco udělat, aby danou situaci změnil.

Odkoukaná zloba

Další psychologické teorie vysvětlují agresivitu na základě teorie sociálního učení. Tyto teorie zdůrazňují význam tzv. zástupného učení neboli učení pozorováním. Mnoho vzorců chování se učíme sledováním chování druhých lidí a pozorováním následků, které jim přináší. Agrese je tedy podle těchto teorií naučenou odpovědí. Výrazný podíl zde má zkušenost, a to vlastní nebo zprostředkovaná. Vlastní zkušenost dětí s agresivitou má své kořeny často v nesprávných výchovných postupech v rodině – jestliže chování rodičů vůči dítěti je zvýšeně násilné, rodiče jsou neúměrně přísní, tvrdě trestající, dítě se naučí takto chovat i ke svému okolí. V některých rodinách je násilí přímo podporováno, mravní kvalita rodičů je velmi nízká, případně se rodiče rekrutují ze skupiny pachatelů násilných deliktů. Jestliže dítě vyrůstá v prostředí plném zloby a násilí, neumí se pak v dospělosti chovat jinak než agresivně.

Zprostředkovanou zkušenost mohou poskytnout dítěti také masmédia. Dostáváme se tak k problematice množství násilí na televizních obrazovkách, kterému jsou dnes děti vystavovány. Vliv různých psychothrillerů, akčních filmů, hororů, ale i televizních zpráv s otřesnými záběry násilností, kaluží krve a těl zohavených od výbuchů je neoddiskutovatelný. Nahlédla jsem do prázdninového programu kina na malém městě poblíž Prahy – titulky se hemží profesionálními zabijáky, kteří útočí za tmy a zpravidla na rozdíl od reality nedělají chyby, hrozivými monstry, která zkoušejí odolnost a odvahu pozemšťanů, či příběhy ze světa dětské prostituce, násilí a drog.

Zkušenost s násilím lze však získat i v partě vrstevníků – problematická minulost některých členů part inspiruje jedince k tomu, aby svým agresivním chováním vyjádřili příslušnost k partě. Nejistý jedinec, toužící na sebe upozornit a vyniknout jakýmkoliv způsobem, nabývá ve skupině ztracené sebejistoty.

Tichá pošta agrese

Objektem dětské agresivity mohou být věci neživé povahy, zvířata, druhé osoby, a to jak vrstevníci, tak i osoby dospělé.

Neživé objekty se stávají nejčastěji cílem tzv. přesunuté agrese, která je vlastně kompenzačním mechanismem. Velmi výstižně tento mechanismus ilustruje následující řetězová reakce – nadřízený vyjádří nespokojenost s prací svého podřízeného, ten doma svůj následný vztek vyjádří několika větami s dostatečnou dávkou jedovatosti na adresu své partnerky, vzájemná hádka vyústí ve fyzické potrestání syna za věc, kterou by matka za jiných okolností přešla pouze napomenutím. A jak zareaguje syn? Práskne dveřmi, kopne do zdi, rozbije ve vzteku hračku. Ve školách se takovéto chování projevuje neudržováním pořádku, ničením školního majetku, apod.

Tyto agresivní činy jsou často imitací agresivního chování dospělých dětmi. V jedné studii děti z MŠ sledovaly dospělé, jak se chovají různým způsobem agresivně vůči nafukovací panně. Jak chlapci, tak i děvčata se potom vůči ní chovali rovněž agresivně a prováděli při tom mnoho činů, které dospělí předváděli (včetně házení panny, tlučení kladivem, kopání do ní).

Neméně závažnou formou agresivního jednání dětí je často chladnokrevně prováděné ubližování zvířatům či jejich týrání. Obětním beránkem se stává tvor slabší a bezbranný. Mezi aktéry těchto činů nacházíme děti úzkostné, které tak překlenují vlastní pocity nedostačivosti, vlastní neúspěchy a které se snaží získat sílu a převahu, která jim jinak chybí a kterou nedokáží uplatnit u svých vrstevníků. Tyto děti podle mých zkušeností také často do doby agresivního činu nevykazují žádné známky asociálního chování a zpravidla se jedná o agresivitu samoúčelnou.

Agresivita jako obrana

Agresivní chování dětí mezi sebou navzájem může nabývat mnoha podob, od vzájemných rvaček přes šikanu až po těžce kriminální chování. V poslední době se setkáváme i s různými útoky na pedagogy ze strany žáků (drzost k učitelům, slovní nadávky až násilnické chování). V pozadí bývá vztek vůči těm, kteří nad dítětem mají moc – pedagog tak představuje zástupného člena společnosti dospělých, vůči které je dítě v opozici. Existuje skupina dětí, kde takovéto agresivní chování je projevem disharmonického vývoje osobnosti a pravděpodobně budoucí asociální poruchy. Tyto jedince je potřeba včas podchytit a předat do péče odborníků.

Cílem agresivního chování je odreagovat naměstnané vnitřní napětí a v krajním případě se pomstít domnělému původci tohoto napětí. Případně tímto způsobem usilovat o dosažení nějakého „práva“ nebo o odčinění nějaké křivdy. Zpravidla tak dítě jedná vůči učiteli, ke kterému nemá vytvořen dobrý vztah a který pro něho není spolehlivou autoritou.

Nutno dodat, že k takovému chování dítěte může svým nevhodným chováním přispět i sám pedagog. Vedle verbální agresivity, kdy učitel neúměrně zvyšuje hlas, rozčiluje se, vyčítá, to bývá i např. netaktnost při ověřování ä ä vědomostí žáka. Učitel také může žáka „trestat“ za to, že je mu nesympatický, protivný, má vůči němu antipatii, někdy i nevědomou. Existují skupiny žáků (ale i jejich rodičů), které u učitelů toto chování často vyvolávají. Bývají to žáci, kteří s učitelem nespolupracují, odmítají plnění zadávaných úkolů, autoritu učitele snižují, tím ho znejisťují a zneklidňují, kritizují ho, pomlouvají, stěžují si. Příčinou nepřátelského chování pedagoga mohou být i někteří žáci s dílčími nedostatky – žáci s projevy LMD, se sníženou úrovní rozumových schopností (např. neúměrné množství stále se opakujících poznámek u dítěte s hyperaktivní formou LMD).

Snadněji reaguje podrážděně i pedagog, který je aktuálně unavený, přepracovaný, stresovaný, u kterého se může projevit tzv. syndrom vyhoření (burnout efekt). Ten má řadu příčin, od osobních charakteristik učitele až po společenské příčiny. K těm nejzávažnějším patří konfrontace učitele s žáky s jinou orientací hodnot než v dřívější době, vzdělávání a výchova kladoucí vyšší nároky na flexibilitu učitele a jeho frustrační toleranci, kritičtí a v mnoha případech vůči škole negativně naladění rodiče.

Domnívám se, že agresivita dětí a mládeže se ve srovnání s dřívější dobou nezvýšila, její projevy se však z výše naznačených příčin proměnily. Na tyto změny ne vždy adekvátně zareagovala škola.

The best of trest?

Náprava dětského agresivního chování formou represe tj. přísné tresty, resp. tvrdý postih, je velmi málo účinná a efektivní. Proto je nutno zaměřit se hlavně na oblast prevence nežádoucích vzorců chování a na nedostatky v emočních a sociálních dovednostech dětí, které bývají podstatnou příčinou jejich agresivního jednání.

Je tedy důležité rozvíjet u dětí celou škálu emočních dovedností jako např. naučit děti správně rozpoznávat jednotlivé emoce, odhadnout jejich intenzitu, ovládat je a zacházet s nimi, spíše než je potlačovat. Mezi důležité kognitivní dovednosti dětí pak rozhodně patří dovednost orientovat se v sociálních rolích, užívat konstruktivních postupů při řešení problémů a při rozhodování, určit alternativní způsoby jednání, předvídat následky, vnímat postoje, názory a hlediska ostatních lidí a chápat normy chování (co je a co není přijatelné chování).

Pokud se již agresivní chování objeví, je třeba naučit děti mít toto chování pod kontrolou. Velmi pěkně popisuje prostředky první pomoci při rozčílení a vzteku Margaret Cooling (Mám vztek 1990, česky Portál 1993). Mimo jiné doporučuje v situaci vzteku zaměřit pozornost jiným směrem, odvést energii jinou cestou, vzdálit se od věci, osoby či situace, která nás rozčílila, napsat si na papír, proč mám vztek apod. Tak jako každé dítě ovládá první pomoc při situaci vlastního drobného poranění, mělo by se naučit čelit i svým negativním emocím. K sociálním dovednostem dětí i pedagogů by měla patřit i znalost zásad, jak jednat s agresivním člověkem, aby nedošlo k eskalaci a spirálovitému posilování agresivity. Celou řadu možností nabízejí různé sociální a interakční hry, při kterých lze agresivní chování ritualizovat, ovládat a odbourávat.

Řada takto zaměřených preventivních programů se s pozitivním ohlasem rozvíjí v USA, mnohé se realizují i na našich školách. Cílovou skupinou těchto programů jsou však především žáci ve středním školním věku a starší. Myslím si, že je velmi potřebné směrovat preventivní programy do nižších věkových kategorií (ideálně již do předškolních zařízení a zejména pak na děti mladšího školního věku) a tematicky je rozšířit o dimenzi emoční výchovy. Na straně některých pedagogů sice převládá názor, že emoční výchova je jednoznačně záležitostí rodiny, nikoli školy, nicméně vzhledem k tomu, že řada dětí je z rodin, které své výchovné povinnosti plní nedostatečně, je i v této oblasti působení školy nezastupitelné. Optimální je pak propojení výchovného působení školy a rodiny po stejné linii.

Nedílnou součástí prevence je i vytváření příležitostí pro volný čas dětí a mládeže, nabízení pozitivních alternativ k nudě, bezcílným, jednotvárným aktivitám. Důležité jsou zejména aktivity, kde mladí lidé mohou projevit svou odvahu, sílu, prožít zábavu a legraci.